Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 29. května 2019

Amsterdam 2011

Amsterodam není hlavním městem Koninkrijk der Nederlanden Holand známého spíše jako Holandsko, ale určitě městem největším. Takhle vypadá jeho cetrum z výšky:


Poutník, který přiletí na obří amsterodamské letiště Schiphol, skončí nejspíš za pouhých 15 minut na jeho hlavním nádraží Amsterodam Centraal z konce 19. století. To stojí na téměř 9000 dřevěných pilotů a dál lze pokračovat tramvají, metrem nebo lodí. Pěší poutník však s nádražím za zády hledí k jihu do vnitrozemí, vlevo před ním se otevírá třída Damrak a hned na začátku je zbytek kanálu s přístavišti vyhlídkových lodí brouzdajících po kanálech a nástupišti autobusů rozvážejících turisty za krásami Holandska.
Damrak
Na konci přístaviště shlíží na vodní plochu veliká budova z červených cihel se zajímavou plastickou výzdobou z přelomu 19. a 20. století. Název Beurs van Berlage znamená, že to byla akciová burza, kterou navrhl žák slavného Gotfrieda Sempera pan architekt Berlage, čímž se stal otcem moderní holandské architektury. A jeho jméno nese dokonce i jeden z měsíčních kráterů.

Beurs van Berlage
Dnes je to velké kulturně-společenské centrum, kde se v roce 2002 odehrávala i svatba prince Oranžského, a burza je za náměstíčkem z druhé strany Berlageho budovy.

Na Damrak jsou ovšem i kanceláře oněch společností, které poznání Holandska z dálnic prostřednictvím autobusu a Amsterodamu z palub lodi brázdících kanály zajišťují. A také hotely, kavárny, restaurace, potulní muzikanti, muzeum vodky a dokonce i sexu. A hlavně spousta lidí nejrůznějších barev pleti a míry sešikmení očí, z nichž někteří jsou bezpochyby i Holanďané.
Když se však ještě před tou starou burzou zahne doleva, člověk vstoupí do pitoreskní čtvrti červených luceren. Ne, že by tam nic jiného ke koupi nebylo, od nejrůznějších exotických kulinárních specialit vstoje i sedě, přes marihuanové koláčky v coffeeshopech, až po všelijaké tretky, ale je jich dost. Slečny jsou zřejmě tak krásné, že se nesmí fotografovat, ledaže by chtěl člověk pohovořit s potetovanými a neevropsky vyhlížejícími bouchači. Ty hájeníhodné krásky však měly v době, kdy jsem tam byl, nejspíš polední přestávku. A ženy co vstupovaly do oněch poněkud tajemných dveří, vypadaly jako uklízečky nebo hospodyně, které se zrovna vracejí z trhu. Na své si ovšem přijdou i pánové, kteří druhé pohlaví nemusí. Mohou se nechat v hospůdce obsluhovat jinými pány, skotačícími jak motýlci.


Amsterodamská radnice, hnána snahou vyhojit tento morální vřed města sice zdejší domy postupně vykupuje, ale protože jde přece jen o významnou turistickou atrakci a tím i nezanedbatelný zdroj příjmů, může se stát, že se nakonec ze samé prudérnosti sama stane organizátorem prodejné lásky.

  
Za dvěma rohy doprava a doleva se vyloupne náměstíčko s plastikou ženy představující památník všem sexuálním pracovnicím světa, a za jejími zády je gotický kostel ze 14. století - Oude Kerk - uvnitř na kalvinistický způsob téměř holý, zasvěcený sv. Mikoláši, patronovi námořníků, ale i pekařů a Amsterodamu. V roce 1642 zde byla mimo jiné pohřbena 29letá Saskia, žena nejslavnějšího holandského malíře, a možná Holanďana vůbec, Rembrandta Harmenszoon van Rijna (1606-1669). Zchudlý manžel sice hrob později prodal, ale kostel se Saskií pyšní dodnes.



Ani další plastika, tentokrát přímo v dlažbě ulice, nedá zapomenut, kde jsme.


Na břehu kanálu před kostelem je půvabný pánský záchodek jako vystřižený z francouzských Zvonokos, s ještě hezčím orientačním znakem. To celé je přímo symbolem města. Málo místa a hodně tolerance. Kde jinde by mohl být kostel mezi bordely, burzou a záchodky. Ovšem kde jinde by měl být?

Kdo se dokáže utrhnout od prodejných dam a vrátit na Damrak a pokračuje dál, přijde po chvilince na Dam, centrální náměstí, na němž vpravo stojí honosná budova ze 17. století, dříve radnice, dnes královský palác. Město sice palác královně darovalo, což je rarita, neboť obvykle je tomu obráceně, ale když se ukázalo, že tato netouží po tom balit porcelán a stěhovat se, a bude tudíž dál bydlet v Haagu, musela pěkně zaplatit.


Královský palác
A ještě víc vpravo je nový kostel - Nieuwe Kerk, tentokrát ze století patnáctého, kde jsou do úřadu uváděni králové (i královny), shora zmíněný princ tam měl církevní svatbu, a navíc se tam pořádají výstavy.


Nieuwe Kerk
Vlevo na náměstí je pak památník obětem války a vpředu stojí fronta do muzea madame Tussaud, kam zrovna přivezli voskového Obamu. Jsou tací, kteří by uvítali, kdyby to tak zůstalo. Ta dívka na soklu a prezident ve vosku.

Část památníku a museum mme Tussaud v pozadí
My ale projdeme kolem a vstoupíme do obchodní a fastfoodové ulice Kalverstraat,


která, když na ni ráno nastoupí metaři, je poseta papíry, kelímky a plastovými lahvemi. Po chvilce je vpravo průchod do amsterodamského historického muzea. Je umístěno v bývalém klášteře, přeměněném koncem 16. století na sirotčinec.

vchod do historického muzea z Kalverstraat
Hle, jeden z výnosů náboženských sporů. Katolické instituce byly přeměňovány na instituce „obecně prospěšné“, jako sirotčince a starobince. Muzeum je rozsáhlé, má několik vchodů, 3 patra a chce to čas. A hlavně, na rozdíl od van Goghova nebo Rijksmusea, zavírá už v 17 hodin.
Model lodi Východoindické společnosti „The half moon“, s níž kapitán Henri Hudson
v roce 1609 doplul do ústí řeky Hudson. Dnes je tam New York
My ovšem jdeme dál, a po asi 400 m se vpravo objeví zeleň, možná tam bude hrát i velký orchestrion s neodbytnými výběrčími, a za ní náměstí Spui, kde se konají knižní trhy, a od bohémských bukinistů lze koupit snad všechno, pokud netrváte na tom, že to bude v češtině.



Knižní trh na Spui
Zatímco ony trhy jsou jen občas, ve frontě domů na pravé straně náměstí je už staletí nenápadný vchod do jiného světa, zeleného prostoru ticha zvaného Begijnhof.


Begijnhof
To je místo, kde žily bekyně, ženy oddané bohu, ale ne tak svázané jako v klášteře, takže si mohly venku shánět i ženicha, pokud chtěly a uměly. Ale hlavně to bylo jediné místo v Amsterodamu, kde po vzniku Republiky koncem 16. století nebyli v důsledně kalvinistické zemi pronásledováni katolíci. Ovšem díky onomu protestantskému základu státu v něm mohl Komenský strávit posledních 14 let života (když o všechno přišel při požáru Lešna) i se svou o 30 let mladší třetí ženou, a proto v roce 1620 odpluli angličtí "Otcové poutníci" do Ameriky právě z Holandska.

My však znovu projdeme brankou do současnosti na náměstí Spui, dáme se vpravo a přijdeme k nejstaršímu kanálu Singel, na chodníku tam stojí plastika dívky a vlevo, nějakých 100 m, je most. A za ním proslulý květinový trh na vodě.

Květinový trh
Vrátíme se k mostu a proplétáme se mezi tramvajemi a bicykly po Leidsestraat (Leidenská cesta), abychom se přes 3 kanály a 3 mosty dostali do oblasti exotických hospůdek, diskoték, biografů, barů a coffeshopů s marihuanou, kde život duní celou noc, a pokračuje za ní na Leidenském náměstí s kavárnami, pouličními artisty, prodavači čehokoli. A také oblíbeným Americkým hotelem z roku 1900, dnes funkční památkou, a městským divadlem z konce 19. století, když to předcházející vyhořelo, jak bylo dobrým zvykem.


Městské divadlo na Leidsestraat
Náměstí končí mostkem přes poslední kanál a vlevo, o 400 metrů dál, stojí nevzhledná budova Rijskmusea.

Rijksmuzeum
Když budete mít štěstí, můžete cestou za uměním potkat i pivní multicykl, který vám umožní se v průběhu projížďky městem opít do němoty.

Pivní multicykl
Muzeum bylo dáno do provozu v roce 1885 a největší atrakcí mezi mnoha tisíci obrazů je bezpochyby Rembrandtova Noční hlídka. Což je název poněkud zavádějící, neboť hlídka ve skutečnosti vyráží ráno, a tmavou patinu obraz získal, když visel vedle krbu. Objekt muzea je sice dlouhodobě v rekonstrukci (2003-2013), ale to podstatné je k vidění v provizorní instalaci nazvané The Masterpieces a celkem to stačí. Vchod je z parčíku u pravého zadního rohu budovy.  Objekt muzea je sice dlouhodobě v rekonstrukci (2003-2013), ale to podstatné je k vidění v provizorní instalaci nazvané The Masterpieces a celkem to stačí. Vchod je z parčíku u pravého zadního rohu budovy.

Za Rijksmuseem je 400 m dlouhá zelená plocha - Museumplein, neboli Muzejní náměstí. Začíná prolézačkou pro malé i velké sestavenou z písmen A M S T E R D A M


Přes ulici je obchod s diamanty a šperky, kde můžete vidět umění zpracování a broušení miniaturních drahokamů a než vyjdete, projdete lákadlem vitrín a prosklených pultů se zlatým a třpytivým obsahem. Mluví se tam tiše, voní to a sleva je zaručena.
O kus dál, po pravé straně náměstí, je Stedelijk, městské muzeum moderního umění v rekonstrukci, ale ještě před ním, a především, se nachází skvělé moderní muzeum Vincenta van Gogha,

Pivní multicykl
kde je život a dílo této legendy moderního malířství jak na dlani. Tu legendu ovšem šikovně přiživovala jeho žena a její bratr (spolupracovník Vincentova bratra Thea) a posléze i Vincentův syn, který k stáru převedl základ sbírky na nadaci, pro niž stát zaplatil vybudování muzea.

Concertgebouw Ansterdam
Na samém konci náměstí, vlastně spíš velké travnaté plochy, která sloužila jako shromaždiště, cvičiště i vojenský tábor, je pak historická budova Concertgebouw, vybudovaná v letech 1883-1888 na pastvinách za městem, jak jinak než na téměř 2200 dřevěných pilotech o délce 12-13 m. Její velký sál má přes 2000 míst, 800 koncertů, které zde ročně pořádají, navštíví cca 800 tisíci návštěvníků, což řadí toto hudební centrum na 2. místo na světě (první je římský Parco della musica), co se návštěvnosti týče. Rozsáhlou rekonstrukcí a dostavbou v 80. letech bylo zastaveno i, propadání budovy do bažinatého podloží, což je chronický problém celého Amsterodamu. Proto jsou také štíty mnoha budov kolem kanálů vychýleny jak věž v Pise.

A je to. Celé i s odbočkami méně než 4 km chůze.


-----------------------

Pokud vám však ani tohle nestačí, protože máte natrénováno, pak se můžete vrátit, přes most proti Rijksmuseu přejít na druhý břeh, kolem zídky s desítkami bronzových ještěrů, kteří sem utekli z Andersenovy pohádky


a náměstíčka s dunícím Rock Café


projít na Leidseplein, za ním zahnout podél Prinsengracht doleva a octnete se v malebné čtvrti zvané Jordaan. Kdysi periferie, kam se přestěhoval Rembrandt poté, co zkrachoval. Po asi 400 m přijdete k bronzové plastice lidového muzikanta Johnny Jordaana a jeho přátel.


O kousek dál, v domě na Keizersgracht 317 se v roce 1716 opil car vší Rusi Petr Veliký, tak, že se nedostal na recepci, pořádanou na jeho počest starostou Amsterodamu. Ostatně zdá se, že je to tradice. Jeho následník to udělal o necelých 300 let později irskému předsedovi vlády.

Ale nám jde o seriózní věci, a o kus dál a na druhém břehu kanálu najdeme dům Anny Frankové, připomínající temné období nacismu a války, a vedle něj renesanční Westerkerk, kostel, kde byl pochován Rembrandt, aby pak jeho kosti skončily ve společném hrobě, který byl později zrušen. I tak se kostel Rembrandtovým hrobem pyšní, zatímco univerzita tvrdí, že má jeho lebku, kterou objevila v jakémsi jiném společném hrobě.


To ale nejsou všechny amsterdamské pamětihodnosti spojené s Rembrandtem. Na druhém konci městského centra, kam se za 1 € dostanete malým autobusem Stop/Go, který krouží podél Princesgracht, je ta hlavní.


Vystoupíte na konečné Waterlooplein, přejdete dvě ulice a tam, v ulici Jodenbreestraat je honosný dům Rembrandthuis. Zde malíř mezi rokem 1639 a 1658 prožíval léta slávy i smutku, aby nakonec dům i celý majetek propadl věřitelům jeho neuvěřitelného dluhu. Interiéry jsou dnes upraveny do podoby odpovídající Rembrandtové době. Jsou tam honosné obývací pokoje, velká kuchyně, malířský atelier a rytecká dílna, i ukázka Rembrandtových sbírek. Poslední patro však přistavěli, až když se odstěhoval.

Rembrandthuis
Dům se nachází v bývalé židovské čtvrti, což dokládají nedaleké židovské muzeum, i novodobý pomník židovského filosofa a heretika Barucha Spinozy (1632-1677). Ukazuje to také na značnou míru tolerance k jiným náboženstvím (snad kromě katolictví) v době holandského „Zlatého věku“. I když i mezi židy byly tehdy velké rozdíly. Ti, kteří přišli o víc jak století dříve ze Španělska, byli „lepší“ než čerství utečenci před pogromy z východu.

Přes ulici je velká budova Gassan Diamonds, největší brusírny diamantů v Amsterodamu, s pobočkami a zastoupeními v mnoha zemích. Váže se k ní dojemný příběh o třech synech chudého židovského vetešníka, kteří se v Paříži vyučili řemeslu a ve 2. polovině 19. století vybudovali největší evropské centrum pro zpracování těchto kamenů.  

Když se pak vrátíme na Waterlooplein, projdeme kolem sídla Národní opery a baletu z 80. let,

opera
a před námi se objeví Blauwbrug, „modrý most“ přes řeku Amstel. Ten opravdu modrý však byl stržen na konci 19. století. Vlevo na druhém břehu je v bývalém městském starobinci umístěna Hermitage Amsterodam, což je pobočka petrohradské Ermitáže, kde jsou pravidelně, 1-2x ročně instalovány výstavy z jejích sbírek.
Hermitage
Nějakých 200 m za mostem je poměrně klidné náměstí Rembrandtplein, na němž stojí bronzová plastika Rembrandta a kdysi tam bylo i 22 postav z jeho Noční hlídky, které však město odmítlo koupit, a tak ho ruští autoři odvezli zpátky.



Nedaleko je i místo, kde se nacházelo sídlo občanské gardy, jejíž jedna složka si objednala dnes nejslavnější Rembrandtův obraz – skupinový portrét „Noční hlídka“, který byl spolu s portréty dalších pěti jednotek občanské gardy součástí výzdoby velkého sálu. Kompozice byla na svou dobu poněkud výstřední, nebyly to portréty důstojných členů oddílu, a objevily se tam dokonce děti, pes, i sám Rembrandt. Ale je pomluva, že nedostal zaplaceno. Naopak, dostal spoustu peněz. V 18. století byl obraz přenesen na radnici a na původním místě byl koncem 19. století postaven Dolen. Minulost dnes připomínají jen plastiky střelců v jeho štítu.

A ještě dál se dostaneme na druhý konec květinového trhu a ulicí Rokin kolem jezdecké sochy královny Wilhelminy (vládla 1890-1948),

zmužilá královna Vilemína
která za 2. světové války vedla z Londýna odboj, a o níž Winston Churchill prohlásil, že je jediným mužem ze všech exilových vlád v Londýně, projdeme na náměstí Dam. A když tam zahneme vpravo, vrátíme se po Damrak k výchozímu bodu - nádraží.

A je tady ještě pár dalších pozoruhodností.

Amsterodam, to je voda všude, kam se člověk podívá. A chce-li město expandovat, pak na její úkor. Kdysi se budovaly kanály směrem od moře a mezi nimi stavěly domy. Dnes lze jít pouze opačným směrem - do moře. A tak nad vstupem do podmořského tunelu východně od nádraží stojí vědecké centrum NEMO se zakotvenou replikou historické lodi,


a odtud se po pěším mostě přejde na umělý ostrov, kde je ústřední knihovna, koncertní sál, konzervatoř, restaurace a buduje se řada dalších objektů.

knihovna
“Hudební dům”
Ale buduje se i přes vodu proti nádraží a směrem na západ, v místech, kde se kdysi nacházely dnes zaniklé loděnice. Zatím je to směs skladů, ateliérů, dílen, obchodních kanceláří. Jsou tam ale i botel, studentská ubytovna z několika pater pestře obarvených stavebních buněk, loď Greenpeace, stará sovětská ponorka, nebo loď nadace na podporu námořních tradic, restaurace a dostatek volného místa. A od nádraží tam je zadarmo pravidelné spojení lodí.

sovětská chlouba
Ta třetí pozoruhodnost se týká suchozemské dopravy. Hlavním dopravním prostředkem jsou kola, čili velocipédy. Na nich jezdí staří, mladí, sošné dívky, matky v požehnaném stavu, rodičové s dětmi, úředníci, někteří si i čtou, nebo aspoň jednou rukou telefonují,


a kola jsou zaparkována všude. Ohromné patrové parkoviště kol je u nádraží.

Aut, která parkují na samém břehu kanálů, je v centru naopak pomálu.


Přesto však lze potkat podivnou skupinu posthippies, zelených, odpůrců jádra a jejich psů, která s velkým hlukem táhne ulicemi, brzdí dopravu, a protestuje proti automobilismu.


Místní se ovšem dopravují i po vodě. Zvlášť o volných dnech proplouvají po kanálech, kterých je přes 100 km a přes ně vede 1500 mostů, od rána do noci čluny se skupinami slavícími kde co, nebo třeba svatbu, kde se pije a hoduje, povídá, hraje a zpívá.

A na kanálech se konají i romantické koncerty. Jejich publikum je nejen na březích, ale i na vodě, kde popíjí šampaňské a mezi tím se proplétají policejní čluny.

koncert na kanálu
A v neposlední řadě se na vodě i bydlí, což byl svérázný způsob řešení bytové krize po 2. světové válce. Jsou to lodě malé i velké, strohé i luxusní a nesmějí se pronajímat, takže kdo chce bydlet na vodě, musí si hausbót koupit.

A když už jsme u dopravy, tak po centru jezdí tramvaje s průvodčími v kukani, kteří však lístky neprodávají, jen označují. A z letiště, které je 4. největší v Evropě a má 6 runwayí, je nejlepší spojení vlakem na nádraží Amsterodam Centraal, jak už bylo řečeno, kam jízda trvá 1/4 hodiny.
Ale protože jsou Holanďané asi nátury veselé, může se stát, že laškovný průvodčí bude neznalým turistům tvrdit, že vlak tudy jen projíždí. Před nádražím je terminál taxi, jejichž řidiče usměrňuje i v noci policista, což jim však nebrání chtít 20 € za cestu do místa vzdáleného 2 km,
a není to žert. Homo sapiens sapiens je všude stejně chytrý.





Žádné komentáře:

Okomentovat