Cesta na Blízký východ je něco jako putování ke kořenům civilizace. Ostatně do země Kanaán, kde se nachází také dnešní Izrael, přišel biblický "otec zakladatel" z Mesopotámie, tedy oblasti odpovídající především dnešnímu Iráku. Dnes nejdostupnější je ovšem Izrael a Jordánsko. A zvláště v Izraeli, ač centru židovství, jsou to hodně silné kořeny civilizace evropské. Jakoby se tam protínaly silokřivky událostí, které současný svět formovaly. A přitom je to vlastně blízko. Dokonce tak, že když jsem stál před bazilikou Zvěstování v Nazaretu, zazvonil mobil a na druhém konci mi ženský hlas sděloval, že jsem si v jejich pražské prodejně zapomněl sluchátka, tak abych se pro ně zastavil. Mobilní signál se protnul s Ježíšem Nazaretským.
Ta moje cesta se odehrála už před pár lety, ale téma to bylo tak živé a tak obsažné, že muselo počkat, až "uzraje". S rizikem, že něco pak bude jinak. Ta chvíle zřejmě nastala.
Všechno začíná zcela prozaicky. Pár hodin před nočním odletem přijedete na letiště, absolvujete bezpečnostní pohovor, kde je nežádoucí se zamotat do nejasností, a pak se letadlo vydá na téměř čtyřhodinový let do Tel Avivu. Přiletíte v noci, je dusno a musíte vystát dlouhou frontu a absolvovat dalších pár otázek, které vás stále ještě mohou diskvalifikovat pro vstup do země, než můžete časně ráno spočinout na půdě země zvané Izrael. Je říjen, průměrná denní teplota v Jerusalémě je 25 st. C a podzimní ochlazení má zpoždění.
Všechno začíná zcela prozaicky. Pár hodin před nočním odletem přijedete na letiště, absolvujete bezpečnostní pohovor, kde je nežádoucí se zamotat do nejasností, a pak se letadlo vydá na téměř čtyřhodinový let do Tel Avivu. Přiletíte v noci, je dusno a musíte vystát dlouhou frontu a absolvovat dalších pár otázek, které vás stále ještě mohou diskvalifikovat pro vstup do země, než můžete časně ráno spočinout na půdě země zvané Izrael. Je říjen, průměrná denní teplota v Jerusalémě je 25 st. C a podzimní ochlazení má zpoždění.
Sedím v autobusu a do uší mi zní Exodus Leona Urise, ohromující fresky líčící začátky Izraele spletené z osudů řady lidí, která může sotva někoho nechat lhostejným. Autor byl první, kdo prostudoval hory dokumentů, aby sám pochopil, co se vlastně dělo. Fantastický příběh se mísí s polovědomím, které nahrazuje probdělou noc, občas i spánkem, kolem utíká písek a skály. Negevská poušť pokrývá 67 % území Izraele. Tu a tam pod srázem v pustině zrezivělý vrak auta. Někde vpravo je biblická Beeršeda, na jejíchž troskách dnes stojí moderní univerzitní město. A o kus dál vlevo je hluboko v poušti ukryto atomové centrum Dimuna. Přes dvě zastávky na odpočívadlech se po asi 350 km a šesti hodinách jízdy vysypeme na ulici u pláže v Eilatu. Deset kilometrů pobřeží na konci Akabského zálivu mezi Jordánskem za vodou a Egyptem za zády.
 |
| Negevská poušť |
 |
| "skleniky" signalizují blízkost cíle |
 |
| občerstvení z mléčné farmy |
 |
| Eilat od západu, ty kopce vzadu jsou jordánské |
Voda je příjemná, ostré kameny v ní nebezpečné, což potvrdila moje mohutně krvácející noha.
Zkouším koupit nějaké zdravotní pomůcky v samoobsluze, leč marně. Zato narážím na bronzovou skulpturu připomínající vztyčování amerického praporu na japonském ostrově Iwodžima v roce 1945. Tohle se však neodehrálo v roce 1945, ale o 4 roky později v závěru arabsko-izraelské války poté, co izraelské jednotky překonaly spíš necestou než cestou Negevskou poušť a toto nejjižnější místo obsadily. Obrázek vlevo je originální fotografie, vpravo je skulptura. Teprve potom bylo vybudováno město, kde dnes žije na 50 000 obyvatel, a živý přístav, ze kterého má Izrael přístup do Akabského zálivu a dál až do Indického oceánu.
Později odpoledne odjíždíme na hraniční přechod do Jordánska. Není to žádná legrace, a že to připomíná přechody na hranici "socialistického" Československa se zlým západem se nelze divit, tady jde opravdu o lidské životy. A ti dva angličtí "obránci míru," co přichází z Jordánska, důvěru opravdu nebudí.
Zkouším koupit nějaké zdravotní pomůcky v samoobsluze, leč marně. Zato narážím na bronzovou skulpturu připomínající vztyčování amerického praporu na japonském ostrově Iwodžima v roce 1945. Tohle se však neodehrálo v roce 1945, ale o 4 roky později v závěru arabsko-izraelské války poté, co izraelské jednotky překonaly spíš necestou než cestou Negevskou poušť a toto nejjižnější místo obsadily. Obrázek vlevo je originální fotografie, vpravo je skulptura. Teprve potom bylo vybudováno město, kde dnes žije na 50 000 obyvatel, a živý přístav, ze kterého má Izrael přístup do Akabského zálivu a dál až do Indického oceánu.
Později odpoledne odjíždíme na hraniční přechod do Jordánska. Není to žádná legrace, a že to připomíná přechody na hranici "socialistického" Československa se zlým západem se nelze divit, tady jde opravdu o lidské životy. A ti dva angličtí "obránci míru," co přichází z Jordánska, důvěru opravdu nebudí.
Po absolvování hraničních procedur nasedáme znovu do autobusu, nějakou dobu jedeme po skoro dálnici Desert Highway, pak odbočujeme do pouště a k večeru přijíždíme do beduinského tábora Wadi Rum. Než se však uložíme do stanů, dostáváme klasickou večeři složenou s kuřecího masa, zeleniny a rýže, příděl nealkoholických nápojů a nakonec nefalšované arabské hudby, která doprovází mužské tanečníky.
Konečně postel. Končí spojená noc a den první a nastává pravá arabská noc v poušti, ve které hvězdy na noční obloze září jako diamanty.
Žádné komentáře:
Okomentovat