Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

středa 25. září 2019

Výtvarná dimenze Litomyšle 2019

Co přidává původně pouze hudebnímu festivalu Smetanova Litomyšl onen národní rozměr, který je uváděn v podnázvu, je podle mne projekt Výtvarná Litomyšl, který se stal jeho neoddělitelnou součástí. Na celý soubor 20 akcí (z toho 16 přímo v Litomyšli) letošního již 15. ročníku jsem neměl sílu ani čas, ale alespoň sedm jsem navštívil.

KNIHY

Na Olivetské hoře

Čtyři z nich k sobě vlastně patří a spojuje je další součást národního kulturního dědictví, totiž knihy. Tu první výstavu, jež zkoumá historii knihtisku v Litomyšli, uspořádalo Městské muzeum v bývalém piaristickém gymnáziu na zámeckém kopci. Jmenuje se "In monte Oliveti - Litomyšl a knižní kultura jednoty bratrské v 16. století". Litomyšl je pátým městem v Čechách, kde se začaly tisknout knihy. Mezi lety 1503–1505 sem přišel první tiskař Pavel z Meziříčí, později zvaný Olivetský z Olivetu. Své tisky označoval formulací „in monte Oliveti“ (= na hoře Olivetské), odkazující na místo, kde jeho tiskárna působila. Horou Olivetskou je litomyšlské zámecké návrší nazýváno dodnes.

V první polovině 16. století byla Litomyšl ústředním sídlem jednoty bratrské, nové české reformované církve, která vznikla v roce 1458. Nad jednotou i tiskárnou drželi ochrannou ruku Kostkové z Postupic, majitelé Litomyšle sídlící na zdejším hradě. Tiskárna pracovala převážně pro jednotu, vydávala spisy jejích učenců, díla Jana Husa i aktuální práce německého reformátora Martina Luthera. Produkci doplňovala světská literatura, k níž náležel i cestopis Martina Kabátníka, litomyšlského měšťana, který podnikl cestu do Jeruzaléma a Egypta.

Jan Černý: Spis o nemocech morních (Litomyšl 1506)
Jádrem výstavy byly vzácné litomyšlské tisky, doplněné produkcí dalších tiskáren z 16. a 17. století. Mezi exponáty byla mimo jiné i proslulá díla tehdejší typografie, jako například Práva městská od Brikcího z Licka, Šamotulský kancionál nebo Bible kralická.

Replika tiskařského lisu ze 16. století
Knihtisk je v Litomyšli nepřerušeně provozován dodnes. Od poloviny 19. století to byla známá tiskárna Augustova, dnes H.R.G.


Josef Portman - Na pomezí bibliomanie


Druhou výstavu zorganizovala Městská galerie Litomyšl ve spolupráci s pražským Památníkem národního písemnictví v prostorách krásného renesančního domu U rytířů a je věnována litomyšlskému rodákovi Josefu Portmanovi (1893 - 1968). Fanatický bibliofil, vášnivý obdivovatel umění, vyznavač okultismu vystudoval učitelský ústav, dokonce krátce učil, ale po 1. světové válce se stal městským úředníkem a později knihovníkem v Litomyšli. Tento náladový, zatvrzelý a osamělý litomyšlský podivín Josef Portman, který jako amatérský tiskař vydal 137 titulů pozoruhodných bibliofilských edicí, současně vytvořil sbírku 4000 uměleckých děl, která v neradostném závěru svého života věnoval Karáskově galerii (ta by stála za samostatné vyprávění), jež již tehdy byla součástí Památníku národního písemnictví.

Mezi Portmanovy nejbližší spolupracovníky patřil zpočátku Josef Váchal, kterého oslovil již v roce 1913, setkali se však až po válce v Praze a v roce 1920 navštívil Váchal poprvé Litomyšl.

Vstupní prostor výstavy s replikou Váchalových maleb v Portmoneu
Josef Váchal: Oltář mystiků (1916) - polychromovaný reliéf
Portman oslovil ke spolupráci nejen Josefa Váchala, ale i takové umělce, jakými byli např. Jan Konůpek, Zdenka Braunerová, Vojtěch Preissig, Milada Marešová, Josef Čapek nebo Karel Svolinský. Z literátů patřili k jeho nejoblíbenějším Otokar Březina, Charles Baudelaire, Paul Claudel, Jaroslav Durych, Eugene Demolder, Gustav Flaubert, Franz Kafka, Pierre Louys a Miloš Marten. Přestože Portman strávil celý život v Litomyšli, charakter, rozsah a výsledky jeho činnosti přesáhly hranice regionu. A vezmeme-li v úvahu, že kontakty navázal také s Georgesem Rouaultem, Georgem Groszem nebo Albertem Schamonim, vlastně i hranice republiky.

André Gide: Betsabé, ilustrace Jan Prokůpek (1943)
Je těžko představitelné, že toto všechno dokázal vytvořit jeden nepříliš majetný městský úředník. V jeho práci však lze vidět i jistou kontinuitu s tiskařskou historií města, protože jeho otec, který mu pomáhal, byl zaměstnán jako typograf v Augustově tiskárně.

Výstava je jedním z výstupů tříletého grantu, v jehož rámci se Vilma Hubáčková (vedoucí Uměleckých sbírek Památníku) zabývala a společně s Bronislavou Rokytovou vydaly rozsáhlou publikaci  "Portman: Josef Portman (1893–1968). Na pomezí bibliomanie"


Jakousi depandance této velké expozice je malá subvýstava v nedalekém Portmoneu, kde je rekonstruovaná Váchalova výmalba dvou místností včetně nábytku, kde Portman žil. Jeho žena se dvěma vyženěnými dětmi žila v druhé části domku, protože se děti maleb bály.


Cestopisák

Když v srpnu 1921 Josef Váchal dokončil malování v Portmoneu, vydal se s Portmanem a jeho přítelkyní Annou Mackovou na čtyřdenní, převážně pěší výlet do Žďáru nad Sázavou a zpět. Co během těch 130 km zažili a viděli, to zaznamenal Josef Váchal do knížky Cestopisák doplněné 75 obrázky. Vytvořil ji za dva dny a kopie ilustrací byly letos v Portmoneu vystaveny.


A konečně třetí výstava v galerii Zdeňka Sklenáře ukazuje část ediční činnosti jejího majitele.


Slavnost hrdinů – Edice 27 linií

Pražský galerista a obchodník uměním Zdeněk Sklenář pořádá výstavy a to nejen v Česku, ale je i vydavatelem mimořádných edicí grafiky a knih, jejichž autory jsou oni hrdinové z názvu. V Litomyšli se neobjevil náhodně, v Mariánské ulici pod zámeckým návrším vystavuje pravidelně v malé galerii a v téže ulici vybudoval malý park a meditační zahradu.

Za symbol výstavy je považován obraz současného čínského malíře Yue Minjuna.

Yue Minjun: Portrét charakteru (2016)
Pro nezasvěceného pozorovatele je však složité proniknout do poselství obrazu, zvláště proto, že čínské myšlení mu mnoho neříká. Sám Minjun mluví o tom, že úsměv nemusí nutně znamenat štěstí a deformace úsměvu mu může dávat úplně jiný smysl.

Pokud jde o knihy, významné zastoupení ve Sklenářově ediční činnosti mají čínští autoři, jmenovitě Lao-c', tajemný filosof, možná filozofové  z 6. století př. n.l. .

Jednou z knih, které jsou vystaveny, je malá edice 16 fotografii Václava Havla pořízených jeho osobním fotografem Oldřichem Škáchou (1941-2014). Ty pokrývají jeho život v období 1968 až 2011. Několik exemplářů dokonce obsahuje Havlův vlastnoruční podpis.

Od této knihy se odvíjí i nit, která je pro litomyšlské úsilí charakteristická. Škácha vystavoval v Litomyšli havlovské fotografie již v roce 2012. A v podzemí zámku je umístěno srdce vytvořené z vosku svící, které lidé kladli na znamení smutku a úcty okolo pomníku sv. Václava po smrti našeho bývalého prezidenta.

A tato linie jakoby charakterizuje ducha litomyšlských slavností a možná i ducha Litomyšle.


Pozoruhodná je i publikace One Orbit / Život jako výzva amerického astronauta čínského původu Leroy Chiao, který strávil ve vesmíru 229 dnů a fotografie z jeho expedic jsou spolu s autorovými úvahami zahrnuty do této mimořádné knihy, na jejímž vzniku má svůj podíl i malířka Barbora Šlapetová, která kromě cestování spolupracovala i s NASA.


 



Mezi pozoruhodné ediční činy patří  i kniha Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein: Nepřistupuj blíž, shrnující pozoruhodné zkušenosti autorů ze sedmi cest na Papuu-Novou Guineu v letech  1997-2008. To jim umožnilo do hloubky poznat život horského kmene Yali Meka a pro Evropana 21. století jejich kuriózní pojetí světa. Do svého projektu vtáhli i Václava Havla a již zmíněného americko-čínského astronauta Leroy Chiao. Navíc navštívili moderním světem nedotčené přírodní lidi ze kmene kanibalů Korowai Batu. 









Tolik téma knihy, ale chci zmínit ještě tři výstavy.


Zorka Ságlová (1942-2003)

V nádherné Galerii Miroslava Kubíka se konala výstava obrazů, tapisérií a fotografií Zorky Ságlové.

část výstavních prostor a její "králičí" tvorba
Ta nezapřela, že je sestrou Martina Jirouse a tak její činnost v dobách normalizace nebyla příliš známá. Její první práce souvisely s jejím textilním školením v ateliéru Antonína Kybala. Druhý okruh jsou fotografie z happeningů, které ovšem měly ve své abstraktnosti i podtext politického protestu.


Toto je například záběr z pražské výstavy v roce 1969, kde autorka nechala navézt do výstavní síně balíky slámy, kterou pak každý den přehrabovala, takže vznikaly nové a nové obrazy. Oficiální kulturtrégry to přivedlo k zuřivosti.


Expresionismus


Ale to není všechno, na výstavy krajin byly v minulých letech orientovány expozice v nevelké galerii Kroupa. Tentokrát to byla hodnotná sbírka expresionistických obrazů těch nejuznávanějších českých malířů jako třeba Kubišta, Bauch, Rabas, Procházka, Špála, Filla, Slavíček nebo Zrzavý.



A pár dalších včetně krásného portrétu neznámého muže od Otakara Kubína:



Kruhy a čáry  

Poslední výstavu pořádal v Zámeckém pivovaru Bohemian Heritage Fund, který byl organizátorem celého výtvarného festivalu. Jedná se o výstavu obrazů a plastik ze sbírky Davida Železného a jeho ženy Karly při příležitosti tohoto galeristy, sběratele a mecenáše výtvarného umění.

Jitka Válová: Bez názvu
Ten byl v minulých letech kurátorem několika výstav v rámci Smetanovy výtvarné Litomyšle, ale určitě stojí za to vidět ne objektivizovaný soubor, ale to, co si takový člověk vybere pro vlastní radost a co vlastně vypovídá i něco o něm a dává výstavě další rozměr.

Kruh a čára – představují jakési společné jmenovatele sbírky abstraktních a geometrických obrazů, ve které nechybí díla Magdaleny Jetelové, Jiřího Hilmara, Aleše Veselého, Františka Kyncla, Jiřího Koláře, Vladimíra Kokolii a dalších výrazných osobností českého umění uplynulých desetiletí. Mne osobně nejvíc zaujala litá kresba Jitky Válové (1922-2011) - viz nahoře - shodou okolností i titulní obraz výstavy. Dalších pár je v následujícím souboru:



pátek 20. září 2019

Mehta a Izrael

Původně jsem si říkal, že Dvořákovu Prahu 2019 stručně shrnu v jedné glose, ale zřejmě se to nepodaří. Člověk vyslechne/zhlédne deset koncertů dobře zahraných, ale jen jeden, dva z nich mohou být něčím výjimečné. Ten, který jsem navštívil v neděli 15. září 2019, takový byl. Především proto, že hrála Izraelská filharmonie, kterou dirigoval Zubin Mehta a na programu byla Mahlerova 3. symfonie.

A teď postupně k oněm třem důvodům.

Izraelská filharmonie je nejen vynikající těleso, které se řadí k nejlepším na světě, ale navíc má pozoruhodnou historii. Před 83 lety vznikla na tehdejším mandátním území Palestina pod správou Velké Británie. V té době v Německo již rok platily Zákon o říšském občanství a Zákon o ochraně německé krve a cti, který degradoval židy na lidi druhé kategorie a nemálo z nich odešlo právě do Palestiny. První koncert se konal v prosinci 1936 v Tel Avivu a pod taktovkou Artura Toscanini zazněla mimo jiné hudba Brahmsova a Schubertova a symbolicky Mendelssohn-Bartholdyho. Ani tam to ovšem nebyla žádná idylická doba, protože právě probíhalo násilné palestinské povstání, v jehož čele stáli náboženští a kmenoví hodnostáři, kteří se stavěli proti židovské migraci již na počátku 20. let, kdy se rozpadla Osmanská říše a Velké Británii byla svěřena příprava území tehdejší Palestiny na vznik nezávislého státu. Během 2. světové války hrál orchestr řadu koncertů pro spojenecké vojáky a po vzniku Izraele se přejmenoval na Izraelský symfonický orchestr, který se postupně vypracoval na těleso vysoké umělecké úrovně.

Zubin Mehta
První koncert sice dirigoval Toscanini, ale jsou dva dirigenti, kteří zanechali v historii orchestru nesmazatelnou stopu. Tím prvním byl Leonard Bernstein, který přijel v roce 1947 a znovu 1948 a zkoušel a hrál, když se kolem střílelo, i na frontě pro vojáky. Pro Bernsteina byli izraelští filharmonici srdeční záležitostí podobně jako New York Philharmonic a Wiener Philharmoniker. Tou nejvýraznější osobností však byl a asi navždy bude letos 83letý Zubin Mehta, Ind narozený v Bombaji a "kníže" mezi dirigenty. Poprvé orchestr dirigoval v roce 1961 a podobně jako Bernstein o 20 let dříve přiletěl v roce 1967 dirigovat do válečného Jeruzaléma, dokonce posledním letadlem, navíc plným munice. Je zřejmé, že s Izraelem ho spojuje víc než jen hudba.(1)  Letos slaví 50 let v čele orchestru, který po této sezóně předá 30letému klavíristovi a dirigentovi jménem Lahav Shani. Tento žák Daniela Barenboima je současně hudebním ředitelem Rotterdam Philharmonic Orchestra a již letos představil jeruzalémskou sezónu 2019/20. Shodou okolností jsem ho viděl v dubnu dirigovat Vídeňské symfoniky a je to výborný muzikant, komunikativní a plný elánu.


Ale zpátky k naší třetí symfonii. Do jejího psaní se Mahler pustil již v roce 1892, dokončena byla v létě 1896. Předcházela jí pro skladatele možná nejvýznamnější 2. symfonie, jakési osobní vyznání skladatelovy víry ve věčný život, jejímž obsahovým rámcem se jako Žid přihlásil ke křesťanství, což mělo navíc význam i pro jeho další dirigentskou kariéru, zvláště vídeňskou. Po této symfonii následovala dosti dlouhá pauza, která nebyla důsledkem nějaké krize, ale spíš pracovních (nové významné angažmá v Hamburku ) a osobních důvodů (úmrtí rodičů, starost o sourozence). Pracovní název 3. symfonie byl "Radostná věda." Má 2 části, resp. 6 vět, první část tvoří 1. věta. Jednotlivá provedení se liší délkou, ale hraje se bez přestávky okolo 95 minut. První a šestá věta trvají zhruba 1/2 hodiny, naopak 5. věta cca 4 minut.

1. Kräftig entschieden ("Pan se probouzí, přichází léto")
2. Tempo di Menuetto. Sehr mäßig ("Co mi vyprávějí květiny na louce")
3. Commodo, Scherzando. Ohne Hast ("Co mi vyprávějí zvířata v lese")
4. Sehr langsam. Misterioso ("Co mi vypráví člověk")
5. Lustig im Tempo und keck im Ausdruck ("Co mi vyprávějí andělé")
6. Langsam, ruhevoll, empfunden ("Co mi vypráví láska")

Ony programní názvy ovšem byly také pouze pracovní. Čtvrtá a pátá věta obsahují vokální složku. První na text z knihy Friedricha Nietzche, i když ne pro knihu typický, druhý je ze sbírky písní uspořádané do knihy Chlapcův kouzelný roh.

[4. věta]
Píseň nočního poutníka
(Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra)

Altové sólo
Ó člověče! Pozor dej!
O čem to mluví půlnoc hluboká?
Já spal! Já spal -,
Z hlubokého snu jsem se probudil!
Svět je hluboký!
A hlubší, než den by pomyslel!
Hluboko, hluboko je bolest!
Rozkoš, hlubší ještě než srdcebol!
Bolest říká: Odejdi!
Rozkoš chce přece věčná být!
Chce hlubokou věčnost, hlubokou!

[5. věta]
Chlapcův kouzelný roh


Dětský sbor
Bim bam, bim bam... 

Ženský sbor
Zpívala sladce andělů trojice
v nebi od radosti blaženě znějíce,
vesele při tom jásali pro radost,
že Petr je hříchu všeho prost.
A když Ježíš ke stolu zasedl,
s dvanácti druhy večeři pojedl.
Tu řekl Ježíš slova Pána:
Co tu tak stojíš uplakán?
Proč pláčeš, když na tě pohlédnu jen?

Altové sólo
Jak nemám plakat, Bože dobrotivý...

Ženský sbor
Ty nesmíš plakat!
Nesmíš!

Altové sólo
Já přestoupila deset přikázání;
Proto jdu a pláču hořce.
Ach přijď a smiluj se nade mnou! 
Ženský sbor
Vždyť nesmíš plakat!
Nesmíš! 

Altové sólo
Ach přijď a smiluj se!
Ach přijď a smiluj se nade mnou! 

Ženský a dětský sbor
Bim bam, bim bam...
Když desatero jsi tedy přestoupil,
na kolena padni, by ses pomodlil!
Miluj Boha po všechny časy!
Tak dojdeš božské spásy!
Božské radosti a města blaženého;
božské radosti, jež konce nemá svého,
Petrem připravené božské radosti
skrze Ježíše a všem ku blaženosti.
Bim bam, bim bam... 





český překlad: Vlasta Reittererová, 2001 

Stejně jako 2. symfonie byla skladba uváděna postupně. V roce 1896 v prosinci 2. věta, o rok později 2., 3. a 6. věta. Celá skladba pak byla uvedena až v roce 1902 v Krefeldu. Přestože jde o Mahlerovu nejdelší symfonii, a možná nejdelší symfonii vůbec, patří dnes mezi klíčové skladby skladatelovy. Ovšem která ne?

Pražský koncert měl všechny znaky velké události. Mahlerovy symfonie mají jak pro orchestr, tak i dirigenta zásadní význam a provedení tomu odpovídalo. Navíc dirigent odehrál s orchestrem snad neuvěřitelných 2000 koncertů. Jejich Mahler sice zněl poněkud jinak než jak jsem zvyklý, ale to neznamená, že špatně. Podstatné bylo naprosté soustředění ve 2. až 5. větě, s téměř komorní intimitou, důrazná první věta a grandiózní mohutný závěr. Takhle má vypadat provedení, které se člověku vryje do paměti. Je to prostě jiný level, kde hudba vyplňuje prostor i uvnitř posluchače, zatímco pouze dobře zahraná zůstává na podiu. A že pro Mehtu je Mahler skutečně víc než jeden ze skladatelů potvrzuje i to, že jeho druhou symfonii si vybral pro svůj koncert na rozloučenou jako hudební ředitel v příštím roce.(2)

Gerhild Romberger a Zubin Mehta

Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha
Neděle 15. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Gustav Mahler: Symfonie č. 3 d moll

Izraelská filharmonie
Zubin Mehta dirigent
Gerhild Romberger mezzosoprán
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr
Kühnův dětský sbor
Petr Louženský sbormistr

Poznámka:
(1) Ostatně již v roce 1956 zorganizoval v době maďarského povstání ve Vídni studentský orchestr, který hrál pro utečence.
(2) Ale zřejmě ne tak docela na rozloučenou, protože od roku 1981 je doživotním hudebním ředitelem.

pondělí 16. září 2019

Mlýny zase melou pomalu

V tom morálním a informačním chaosu okolo Hnízda mi náhodně přišla do rukou kniha Mlýny od Michala Vaněčka, drsná kronika života jedné jihočeské rodiny ve 20. století. Šikana, kriminály, násilí, to všechno doplněno o dobové dokumenty v ní vystupuje velice plasticky po celou etapu budování socialismu. Každý, kdo v té době žil a nebyl součástí "dělnické třídy," se s tím v té či oné podobě setkal a nejen v 50. letech. A fakt, že míra násilí v 80. letech byla menší než v letech padesátých rozhodně nebyl důsledkem vnitřní obrody vládnoucí partaje.

A všechny ty sviňárny a zvůle režimu jedné strany, předstírající, že to dělá pro lidi, se kterými se bratři Hadrbolcovi setkali, se mi prolnuly s metodami AB, obklopeného tvrdým estébáckým jádrem.  A to nejen v době, kdy stál mimo politiku, ale i po roce 2012, kdy založil ANO 2011. Počínaje třeba prohlasováním toho, že na ministry české vlády se nevztahuje lustrační zákon, zatímco na kdejakého státního čičmundu ano. Tehdy i dnes byli schopni všeho, i když metody se liší. Proč by tedy najednou nemohli najít způsob, jak ovlivnit stanovisko státního zastupitelství ke kauze pyšného resortu u Olbramovic? Nebo tam snad nebyl účel, konkrétní kroky, složité zastírací manévry, nebyla tam hora lží? A rozhodnutí státního zástupce se opírá o ten nejformálnější a podle mne pochybně puristický výklad práva, účelový a zcela ignorující morálku. Nelze se do nekonečna vymlouvat na to, že právo a spravedlnost nejsou totéž.

Váhaví politici opět klamou sami sebe, když nechtějí výrok zpochybňovat, aby nepoškodili pohled na justici, a zaklínají se demokracií a právním státem. Nakonec třeba řeknou, že klidně půjdou s AB do vlády, protože už není trestně stíhaný. A proti nim přitom stojí lidé ochotní znásilnit cokoli, nejvyšším zákonem - ústavou počínaje, a jsou zcela v pohodě. To je pokrytecké přizdisráčství nejhrubšího zrna, které se této zemi už nejednou vymstilo. Nebo snad nebyly ve 30. letech zakazovány hry V&W jen proto, že Říši se to nelíbilo, což skončilo Mnichovem 1938 a okupací 1939? Nesklonili se v roce 1947 demokraté před Stalinovým tlakem a nevzdali se Marshallova plánu, aby v následujícím roce přenechali "všechnu moc lidu"? Nesliboval Dubček v roce 1968 věrnost socialismu tak dlouho, až do země vtrhlo půl milionu okupantů, a on v Moskvě s pláčem souhlasil, aby o rok později podepsal pendrekový zákon?

Sotva si lze představit, jak by to dnes v české kotlině vypadalo, kdybychom nebyli součástí EU. Kdy chod státu by organizoval mafián ekonomický a jeho vztahy se zahraničím mafián politický.

neděle 8. září 2019

Drážďanští Hugenoti

Inscenovat historická dramata dotýkající se minulosti té které země přináší režisérům nemalé potíže. Na jedné straně musí brát ohled na konzervativní vlastenecké publikum, na druhé musí jít s dobou a vnášet do představení inovativní prvky, které jsou dobou vyžadovány. Musí proto balancovat na hraně mezi věrností předloze a "aktualizací" děje i místa a doby. V Česku se s podobným problémem setkal třeba Jiří Nekvasil při inscenaci Smetanových Braniborů v Čechách v Ostravě a nedávno Dalibora v Praze, ještě hůř dopadl Jan Burian s loňskou jubilejní Libuší v pražském Národním.

Letos v červnu měla v Drážďanech premiéru Meyerbeerova opera Hugenoti z roku 1838, která se stala jistým pravzorem podobných kusů a v 19. století patřila mezi nejoblíbenější opery vůbec.


O přípravě inscenace jsou k dispozici čtyři krátké dokumenty: 1 - režisér Peter Konwitschny, 2 - divadelní malířka Romy Krüger3 - dirigent Stefan Soltész, 4 - zpěvačky Jennifer Rowley a Venera Gimadieva).

V noci na svátek Bartoloměje roku 1572 francouzští katolíci zavraždili tisíce svých spoluobčanů, Hugenotů, přívrženců nové protestantské víry. V "Les Huguenots" Giacomo Meyerbeer používá všechny prostředky velké opery, aby ukázal, jak náboženský konflikt může vést k masakru. V této klíčové práci v historii opery, která v posledních letech získala popularitu, rozvíjí Meyerbeerova hudba hypnotickou sílu, které nelze uniknout.

Inscenace byla očekávána s jistým napětím, protože předcházející působení režiséra v Semperoper roku 1999 skončilo skandálem a soudem, když ředitel divadla rozhodl, že dvě kontraverzní scény musí být vypuštěny. Leč tentokrát byla inscenace vcelku v normě. Poněkud neobvyklé byly snad tři scény: Zaprvé hned v prvním jednání se setkání katolické šlechty v dobových sametových kostýmech zvrhne v pitku, při níž se ctihodní mužové válejí ožralí po zemi.

shromáždění katolíků
Druhá pak je scéna, kde Markéta z Valois má oznámit Raoulovi de Nangis, že je třeba, aby se v zájmu smíru mezi katolíky a hugenoty oženil s katoličkou Valentinou. Na tom není nic tak zvláštního kromě toho, že Markéta se koupe a Raoul se zavázanýma očima je přistrčen k ní do vany.

Markéta z Valois ve vaně
A třetí je závěrečná scéna očisty společnosti od zrádců víry pravé, kde pro urychlení akce a zdůraznění nadčasovosti problému jsou hugenoti bez ohledu na věk a pohlaví zlikvidováni rychlopalnými zbraněmi a kostýmy jsou současné.

povraždění hugenoti
Jakýmsi leitmotivem inscenace je Leonardův obraz Večeře páně, který se promítá na oponu a s postupujícím dějem je menší a menší, jakoby víra ustupovala do pozadí. Vcelku je inscenace zajímavě vymyšlená a srozumitelně provedená.

Meyerbeerova hudba je působivá, s nádhernými áriemi a sbory a obsazení rolí bylo perfektní (viz níže), čemuž odpovídal i ohlas publika.

Však se také zpěváci hluboce klaněli.
Pro českého diváka je zajímavé, že postavu pážete zpívala Štěpánka Pučálková, která v sezóně 2017/18 premiérovala v Národním divadle Praha Charlotte z Massenetova Werthera a od uplynulé sezóny je v drážďanském angažmá.


Saská státní opera Drážďany
Středa 10. července 2019

Les Huguenots
Giacomo Meyerbeer

Autoři libreta Eugène Scribe a Émile Deschamps

Dirigent: Stefan Soltész
Režie: Peter Konwitschny
Scéna a kostýmy: Design Johannes Leiacker
Světla: Design Fabio Antoci
Sbor: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Bettina Bartz, Kai Weßler

Markéta z Valois, nevěsta krále Jindřicha IV.: Venera Gimadieva
Hrabě de Saint-Bris, katolický šlechtic: Tilmann Rönnebeck
Valentina, jeho dcera: Jenifer Rowley
Raoul de Nangris, protestantský šlechtic: Mert Süngü
Marcel, starý protestantský voják, jeho sluha: Lawson Anderson
Hrabě de Nevers: Christoph Pohl
Bois-Rosé, protestantský vojín: Jürgen Müller
Urbain, Markétin panoš: Stepanka Pucalkova
Cossé: Simeon Esper
Tavannes: Aaron Pegram
De Retz: Chao Deng
Méru: Magnus Piontek
Maurevert: Mateusz Hoedt
Neversův sluha: Gerald Hupach
První dvorní dáma: Michal Doron
Kateřina Medicejská: Sabine Brohm
Druhá dvorní dáma: Grace Durham

Sbor Saské státní opery Dresden
Dětský sbor Semperoper Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden





Nepodléhejme panice

Nepodléhejme panice. Tisíce let lidé pracují na svém zničení. Minimálně od dob Kristových, ale spíš od nepaměti existují učení, která na strachu z konce budují své akční programy a moc. Já jsem šťastný a lehounce se stydím, že jsem přežil vědecká hlásání Římského klubu. V kombinaci s nezdarem inž. Zemana při předvídání počtu olympijských medailí to ve mně budí jistou nedůvěru ve futurologii včetně předvídání toho, co se stane za 50 let, když teplota stoupne ne o 1,5° C, ale o celé dva. Tím nechci říct, že lidé by si měli počínat jak divocí vepři nebo scelovači lánů. Prasáren všedního dne se děje nezdravě moc.

Daleko větší škody než prostřednictvím svého okolí však na sobě lidé páchají přímo za pomoci kamenů, kyjů, kuší, kalašnikovů, nožů, nášlapných min, raket, letadel a bomb poháněných nenávistnými ideologiemi ve službách moci.

Nicméně investice do alternativních zdrojů či nejrůznějších ekologických projektů jsou skvělý způsob, jak roztáčet kola ekonomiky, případně vyrazit ze státu peníze. Dramaticky víc aut, počítačů, ledniček, fuseklí či paracetamolu v rozvinutých zemích v zásadě netřeba, takže co s penězi? Mimochodem, vybavuje se mi varování učitele marxismu-leninismu v 50. letech před tím, co by se stalo, kdyby každý Číňan chtěl jíst maso. Pokud vím, nestalo se nic a to je dnes Číňanů mnohem víc než před 60 lety, Indů jakbysmet.

čtvrtek 5. září 2019

Není jen Litomyšl

Již čtvrtý rok v řadě jsem letos strávil jeden z prodloužených červnových víkendů v Litomyšli a mám pocit, že jsem tímto městem a festivalem Smetanova Litomyšl stále víc okouzlen. A to nejen městem samotným, ale i jeho okolím. Leží v údolí řeky Loučná a směrem na jihozápad krajina pomalu stoupá, až zhruba po 15 kilometrech dojde ke Žďárským vrchům, zatímco na severovýchod se terén poměrně rychle zvedá směrem ke Svitavská pahorkatině. A na těch táhlých pláních až k obzoru jsou rozloženy další osady.

Jednou z obcí, které Litomyšl obklopují, je Strakov. Dostanete se k ní po několika kilometrech jízdy březovou alejí, lesem a poli. Kdysi musela být poměrně bohatá, dnes je jakýmsi otiskem historie. Na návsi obnovený kostelík nebo kaple, velký renovovaný statek přeměněný v okrasnou školku, silně omšelé domy městského typu, barokní hájenka, křížky s německým textem doplněné češtinou, krásná roubenka, produkty podnikatelského baroka, obecní úřad ve kdysi německé škole. To všechno odráží události posledního století. Dnešní obecní úřad je ve středu obce proti kapličce a bývala to kdysi německá hospoda. A protože zde byla i česká hospoda, je z toho cítit národnostní napětí, na které ostatně naráží třeba Alois Jirásek ve Filosofské historii. 

Tady je pár obrázků:


  








Ale není jen Strakov, který leží od Litomyšle 5 kilometrů východním směrem. Ještě blíž jižně od města je obec Osík. Tam žila malířka a restaurátorka Ludmila Jandová (1938-2008), v jejíž pozůstalosti byla madona, které léta stála nepovšimnuta na knihovně. Celkem nedávno se ukázalo, že tato polychromovaná dřevěná soška vznikla ve 12. století a je nejstarší památkou svého druhu v Čechách. Naposledy byla zpřístupněna veřejnosti před 3 roky v litomyšlském piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže

Madona z Osíku
Syn paní Jandové vybudoval v obci nevelký objekt White Gallery, kde jsou uloženy práce jeho matky a probíhají tam i příležitostné výstavy jiných autorů.

White Gallery v Osíku
Severně, kousek od Litomyšle, leží obec Němčice, jíž protéká potok s názvem Zlatý pásek, v kterém je možné spatřit pstruhy. Podél Zlatého pásku stávalo 9 mlýnů, dnes jich zbylo osm. A na zahradě rodinné domu vystavuje svá díla významná česká sochařka Vítězslava Morávková.

Zahrada sochařky Vítězslavy Morávkové
Konečně Vlčkov, který se nachází ještě o něco severněji. Hudební skladatel Bohuslav Martinů složil v roce 1955 kantátu na slova básníka Miloslava Bureše „Otvírání studánek“, jejímž námětem je lidový zvyk čistění studánek ve Vlčkově (někdy je tento zvyk nesprávně přisuzován na Vysočinu).Ten básníkovi popsal zdejší učitel Josef Karel. Tradiční hudební slavnosti „Putování za studánkami“ se ve Vlčkově konají každou poslední květnovou sobotu už od roku 1983.  Po provedení kantáty pak putují desítky lidí romantickým lesním údolím Vlčkovského potoka až k lesním studánkám.

Slavnost otvírání studánek ve Vlčkově
A tak se v kraji prolíná město s vesnicemi, němectví s češstvím, příroda s uměním, architektura s časem, symboly víry s výsledky práce generací, což společně tvoří unikátní charakter místa. Ne všechno se v čase povedlo, 40 let nepřirozeného "budování" zanechalo všude nehezké stopy, ale přesto z toho všeho vyrůstá neméně unikátní festival Smetanova Litomyšl.

Česko ruské zahájení České filharmonie

Sezónu a druhý rok s hvězdným šéfem Sergejem Byčkovem odstartovala ve středu 4. září v Rudolfinu Česká filharmonie. Bylo to slavnostní, dobré, se zahajovacím publikem a s televizí za zády. Smetanovy svižné kousky hráli v první části večera s chutí, až příliš náročný posluchač by možná ocenil ještě víc muzikantské spontánnosti.

Dopisovou árii Taťány z Oněgina zazpívala Jelena Stichina (32) spolehlivě a s grácií, ostatně po Operalii 2016 její hvězda zazářila na většině velkých operních scén (v prosinci 2018 uspěla i v New Yorku) s repertoárem od Mimi po Sentu, naposledy minulý měsíc jako Medea v Salcburku. Můj problém je, že áriím dávám přednost na divadle. Experti by navíc možná řekli, že její krásný hlas je na mladou zamilovanou dívku zbytečně dramatický.

Jelena Stichina - civilní foto
Děkovačka se slzami v Metropolitní opeře, prosinec 2018
Ve druhé polovině večera pak zazněla Šostakovičova 8. symfonie z roku 1943, po Leningradské druhá "válečná," sovětským režimem nazvaná Stalingradská. Meditativní závěr však rozhodně není oslavou vítězství a odpovídá spíš autorovým slovům, že je to jeho rekviem, kam vkládá nekonečnou bolest pro ty, které zabil Hitler a neméně hlubokou bolest pro lidi, zabité na Stalinův příkaz. "Trpím pro každého, kdo byl umučen, zastřelen nebo vyhladověn k smrti," řekl. Což jsou ovšem návody,  které posluchače spíš zavádí, protože on především poslouchá hudbu. Říká se, že Šostakovič v 50. letech navštívíl Pražské jaro a soudruzi umělci mu pochlebovali tím, že je největší žijící symfonik, načež on odvětil, že ne on, protože oni mají Martinů. Tento emigrant a jejich konkurent však byl, a navíc v této souvislosti, hodně nežádoucí téma. Pro leckterého slavnostního návštěvníka je takovým tématem bezpochyby i Šostakovičova hudba, kterou si zlidšťuje sněním o orosené sklenici. Tím nemyslím přítomné ministry přímo, ani Miroslava Kalouska, který je návštěvníkem běžným.

O perfektní práci dirigenta a orchestru snad není třeba mluvit, Byčkovovo usilovné zkoušení přináší ovoce a filharmonici, i když ne zcela nadšení, to vědí a respektují. Snad jen stojí za to poznamenat, že na židli koncertního mistra opakovaně hostovala Olga Šroubková (26), která dělala konkurz již před 5 lety, kdy postoupila do závěrečného kola, a teď zřejmě čeká na odchod Josefa Špačka po skončení sezóny. Olga je mimo jiné loňskou vítězkou soutěže Pražského jara, je vnučkou koncertního mistra ČF v 50. letech, její matka je Ruska a studovala v Hannoveru. A ještě jednou housle, totiž k 1. pultu sekundů se po pěti letech zezadu propracovala Markéta Vokáčová.

První zleva Olga Šroubková, třetí Markéta Vokáčová
Celý koncert si zopakují dnes v Rudolfinu a poté v úterý v londýnské Royal Albert Hall v rámci BBC Proms 2019.


Zahajovací koncert 124. sezóny České filharmonie 
4. září 2019, Praha Rudolfinum

Program:

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra k opeře

Bedřich Smetana
Polka, Furiant, Skočná, tance z opery Prodaná nevěsta

Petr Iljič Čajkovskij
Evžen Oněgin, op. 24, dopisová scéna z 1. dějství opery

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 8 c moll, op. 65

Účinkující:

Jelena Stichina - soprán

Semjon Byčkov - dirigent

Česká filharmonie