Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

sobota 29. června 2013

... a Mozart v Praze

To, že Mozart byl v Praze, ví kde kdo. Už méně se ví, jak to bylo přesně, což nepřekvapuje, protože Mozartův život je dodnes obestřen mýty, jejichž luštění a vytváření mýtů nových vzali na svá bedra vědci.

Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791)
Mozart cestoval po Evropě od dětství byv předváděn coby zázračné dítě, jímž skutečně byl. Prahu mu doporučoval již skladatel Josef Mysliveček z Prahy, kterého potkal, když v roce 1770 pobýval s otcem v Bologni, ale objektivně neměl důvod toto provinciální město navštívit. Přestože události jsou většinou multikauzální, jednou z hlavních příčin jeho pražských cest byla vedle jeho zednářských kontaktů zpěvačka Josefa Dušková. Tuto dcerku staroměstského lékárníka její ovdovělá matka ve 22 letech provdala za 45letého hudebníka a učitele hudby (a svobodného zednáře) Františka Xavera Duška. A protože jeden z jejích dědečků byl starostou Salzburgu, jela tam v roce 1777, rok po svatbě, představit manžela, a přitom se seznámili a spřátelili s rodinou Mozartů. Již tenkrát lákali Wolfganga, aby přijel do Prahy, leč marně, nebyl důvod. Za 9 let jeli do Salzburgu znovu, tentokrát pro dědictví. Cestou dávala Josefína koncert před samotným císařem a Mozart ji doprovázel. Duškovi navštívili také představení Figarovy svatby a znovu naléhali, aby Mozart přijel. Otec přes ono přátelství Wofganga varoval jednak před jejím nevalným zpěv, který údajně zastírala vystavováním na odiv mohutného hrudníku, jednak ji označil za milenku jejího pražského sponzora hraběte Clam-Gallase (také zednář), kterou s pravděpodobností hraničící s jistotou také byla. Prostě nechtěl, aby se s ní Wolfi zapletl. Leč peněz není nikdy dost, takže v lednu 1787 se stalo. Cestu financoval další zednář hrabě Thun, a Mozart dirigoval ve Stavovském divadle Figarovu svatbu a odvezl si celkem slušnou hromádku peněz a smlouvu na novou operu. A to se hodilo, protože Vídeň zrovna vedla 8. válku s Turkem a elity měly poněkud jiné starosti než muziku. Nová opera se hrála tentýž rok na podzim ve Stavovském divadle a je jednou z nejslavnějších oper vůbec - Don Giovanni. V obou případech byla s Mozartem manželka Constance, v lednu krátce poté, co jí zemřelo dítě, v říjnu v pokročilém stupni těhotenství. Při další cestě, v dubnu a květnu 1789, Prahou jen projížděl, bez manželky, zato se v Německu setkal s Josefinou a doprovázel ji tam při několika koncertech. Hlavně ale jel shánět kšefty rovnou k císaři do Postupimi. A poslední cesta do Prahy se uskutečnila koncem srpna 1791 na korunovaci Leopolda II., pro kterou napsal operu La clemenza di Tito. Ale v polovině září už zase spěchal do Vídně na premiéru své poslední opery Kouzelná flétna a za necelé 3 měsíce umírá. Vztah Mozarta a Duškové je lákavým tématem pro znalce i laiky, ale sotva se ještě najdou nějaké důkazy. Ví se jen, že v Karlových Varech je altánek, který nechal v roce 1791 vybudovat Clam-Gallas jako výraz úcty a lásky k úplně jiné ženě, a to vévodkyni Dorothee Kuronské, potenciální babičce Boženy Němcové.

Josefina Dušková (1754-1824)
Díky oněm 2 premiérám a nadšenému přijetí Figarovy svatby je Praze v Mozartově životě přikládán značný význam. Například v rozsáhlé expozici vídeňského Mozarthausu je místo jí věnované překvapivě veliké. Navíc Stavovské divadlo je jediná scéna, kde Mozart dirigoval a která se zachovala v původní podobě.

Nosticovo (Stavovské) divadlo z roku 1783
Je proto tristní skutečností, že Praha není schopna vytvořit instituci odpovídající významu Mozartových vztahů s městem. Salzburské Mozarteum je pracoviště se širokým vědeckým a koncertním programem, zatímco Pražská Mozartova obec, která po mnoha letech soudních sporů vybojovala na státu a obci Bertramku, pro jejíž zakoupení byla ve 20. letech 20. století zřízena, připomíná mrtvého brouka. Staří členové představenstva se zřejmě vyčerpali bojem o Bertramku a nemají už sílu rozvíjet rozsáhlejší činnost, ani na ni nedokáží získat prostředky, leda škemrat o pomoc u spřátelených Mozartových společností. Z Ameriky přišlo 500 $.

Bertramka
Přitom Bertramka, kdysi vinařská usedlost za hranicemi města, která byla v době Mozartových návštěv letním sídlem rodiny Duškových, jež Josefině pravděpodobně daroval Clam-Gallas, byla s Mozartem vždy spojována. Třeba v roce 1887 zde její tehdejší majitel a ctitel Mozartův Adam Popelka uspořádal slavnost u příležitosti 100. výročí premiéry Dona Giovanniho, které se zúčastnil i Antonín Dvořák. A koncerty se zde pořádaly i za komunistů, přestože spolkovou činnost dusili co mohli. Obec vlastně přežila jen proto, že kdyby přišla o Bertramku, musela by zpětně zaplatit salzburskému Mozarteu část kupní ceny v tvrdé měně. Tak zněla kupní smlouva. Nakonec to důvtipní úředníci 40 let po válce vymysleli tak, že rakouské Mozarteum je vlastně skoro německé a na základě Benešových dekretů...

Škoda, zřejmě bude třeba počkat, až dojde ke generační výměně a nastoupí zdatnější vedení Mozartovy obce.

čtvrtek 27. června 2013

Rusko - otevřít zeširoka náruč?

Minulý týden v pátek byla v petrohradské Ermitáži zahájena výstava "Doba bronzová. Evropa bez hranic. IV.-I. tisíciletí před naším letopočtem." Na přípravě se podílela ruská a berlínská muzea, projekt podpořil Fond pruského kulturního dědictví. Touto výstavou vrcholí jiný projekt, nazývaný Rok Německa v Rusku. Kromě jistě velkorysé šíře záběru výstavy je pozoruhodné, že zhruba 1/3 výstavy představovaly exponáty z berlínských sbírek "přemístěných" do Ruska po 2. světové válce. Včetně Eberswaldského zlata a Priamova pokladu nalezeného Schliemannem v Troji.

Eberswaldský poklad (replika)
Rusko před 5 lety zdánlivě uzavřelo záležitost navrácení těchto a dalších předmětů z celkem 300 tis. uměleckých děl a 2 milionů knih, které byly v nesčetných vagonech odvezeny především z Berlína a Drážďan, zákonem, který je prohlásil za ruský státní poklad. Jedním z organizátorů tohoto pečlivě naplánovaného "exportu" byla Irina Antonova (*1922), která je již 50 let ředitelem Puškinova muzea v Moskvě. Vědci přesto takovéto výstavy vítají, protože jim alespoň umožní tyto věci katalogizovat.

Stávající výstavu, která byla zahájena v závěru 17. Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra, měli společně otevřít německá kancléřka Merkelová a ruský prezident Putin. Tomu však předcházelo interview ruské kurátorky výstavy, která prakticky vyloučila možnost přenesení výstavy do Německa, když požadovala státní garance toho, že se exponáty vrátí, a současně vrácení nespecifikovaných pokladů odvezených za války z Ruska do Německa.

Kancléřka Merkelová na to měla v úmyslu reagovat ve svém vystoupení požadavkem, aby bylo Německu vráceno to, co bylo ukradeno, jistě to chtěla říct diplomatičtějším jazykem, než já reprodukuji smysl. Ruská strana, která byla s obsahem projevu seznámena, pak účast obou státníků zrušila. Nakonec Merkelová výstavu navštívila a své si řekla, načež z Peterburgu předčasně odjela.

No comment.

A ještě něco. Včera, 26. června, oslavil 50. narozeniny Michail Chodorkovský, již 10 let prezidentův vězeň.


No comment.

A do třetice. Koncem loňského roku byla v Rusku při noční razii zadržena Jevgenija Vasiljevová, pravá ruka ministra obrany, který po krátkém čase padl také, aniž by byl obviněn. S tím také v zásadě skončila tvrdá kritika neefektivního zbrojního průmyslu i bolestivá transformace armády z mobilizační na profesionální. Prezident prý o tom nevěděl. Nepřipomíná vám to něco?

No comment.

Opravdu máme svou náruč zeširoka otevřít směrem k východu kvůli troše žvance (možná)?

středa 26. června 2013

Dvě vdovy v druhé linii.

Někdy se stávají podivuhodné věci. Například v pátek jsem šel do divadla. Národního na Dvě vdovy. Jenže jsem vystoupil dřív a za řekou svítil Lichtenštejnský palác a nahoře nad střechami Malé Strany se táhla silueta Hradu. Divadlo se najednou jaksi zmenšilo.


A jak jsem šel dál po podvečerním sluncem zalitým nábřežím, slyším kytaru a zpěv. Eagles,  Hotel California. Nebyli to ovšem Eagles, ale kytarista v hospodě na náplavce. I opera trochu ustoupila do pozadí.



Přes ulici je na paláci Lažanských deska, hlásající, že tam Smetana 6 let pobýval a napsal m.j. Prodanou nevěstu, a na druhém rohu je Národní divadlo, jehož čerstvě renovovaná fasáda do dálky svítí.


A když představení skončilo, vyšel jsem do Národní třídy vydechující letní teplo a šel po starých stopách: Perštýn, Bartolomějská, Konviktská, Betlémské náměstí, Liliová, Karlova, Křížovnická... Trasa lemovaná desítkami hospod a vináren a bister a restaurací a před nimi zahrádky hučící jak úly.

Těžko uvěřit, že v této části Karlovy ulice bývala jediná hospoda U Malvaze

Ten pocit mohou sotva pochopit ti, kdo tudy léta nechodili zšeřelými pustými ulicemi se slepými výlohami. Protože stejně jako tehdy ovládají jejich životy v prvé řadě touhy a vášně a smutky a radosti, které nezávisí na tom, zda je v ulici jedna hospoda nebo 10. A je prázdná nebo přeplněná turisty.

Vlastně je štěstí mít za sebou tuto zkušenost v době, kdy věci přešly od špatného k lepšímu. Ten kontrast a pocit radosti, že "pravda a láska vítězí", je stále ostrý. A s o to většími obavami člověk vnímá nebezpečí současných dnů, kdy se zdá, že věci se mohou obrátit. Aniž by si to většina těch, co neviděli ty zšeřelé pusté ulice, uvědomovala. A zřejmě i nemálo z těch, co ty ulice viděli.

Málem bych při tom vzpomínání zapomněl na Smetanovy Dvě vdovy. Národní divadlo i operu vnímám poněkud sentimentálně. Říká se, že za autentické považuje člověk události, které se staly za života jeho a dvou generací před ním. Když se divadlo otevíralo, žil jeden z mých dědů. A druhý dokonce i v době, kdy se poprvé hrály Dvě vdovy. Smetana byl skutečně mimořádná, zakladatelská osobnost, ostatně, kdo tady byl před ním? On vyrostl téměř z ničeho, jeho formální hudební vzdělání nebylo nijak mimořádné, ale jeho hudba je geniální. Bohužel, na rozdíl od "feydeauovského" libreta, které přímo volá po "režisérském" uchopení a rozpohybování příběhu. To neznamená nacpat tam nepochopitelné symboly, jako to vloni udělali SKUTR s Donem Giovannim. Možná tak, jak se o to titíž pánové jako dnes - režisér Nekvasil a autor scény Dvořák - před časem pokusili u Prodané nevěsty. Tu však mají diváci zafixovanou jako jeden z národních symbolů a klenotů, a toto podání nejspíš vnímali jako jeho prznění, takže inscenace nevydržela na jevišti ani 3 roky. Takto ošetřená francouzská předloha by naopak mohla diváka přilákat. Ale 10 let je dlouhá doba a ztrátu tvůrčí odvahy mohly sotva vytrhnout kostýmy oscarového Theodora Pištěka. Tak snad příště.

úterý 25. června 2013

Teď, když máme, co jsme chtěli...

Ze situace, která se vyvinula v české politice jasně vyplývá, že v průběhu dlouhých desetiletí byl Václav Havel jediným prezidentem země hodným tohoto označení. Nejen že dokázal dát národu naději, ale označil i "špatnou náladou" to, co vyústilo v dnešní politickou krizi po zřejmě úspěšně provedeném puči. Rozhodně to nebyl Klaus, který za 24 let ve vrcholné politice nevytvořil jedinou pozitivní vizi a svou politickou kariéru uzavřel kradením per, pomlouváním svého mrtvého předchůdce a rodinnou lží o jednom z prezidentských kandidátů. A už vůbec ne vrávorající, samolibý, lhavý, mstivý a mocichtivý opilec obklopený přívrženci Moskvy. Když mohla policie zasáhnout proti Nagyové a údajné korupci 3 bývalých poslanců, o to větší by měla mít důvod zasáhnout dnes, kdy prezident si osobuje právo jednat ve zjevném rozporu s představami řádně zvolených politických stran a tím i v rozporu s ústavou země. Pak by ovšem jednala v rozporu s ústavou ona.

Zdá se, že z ústavy se stává cár papíru, kterým se jeden její "narušovatel" ohání proti druhému.

V méně rozvinutých zemích řeší takovouto situaci armáda. V ještě méně rozvinutých ten, jehož čelo je nejdrzejší.

pondělí 24. června 2013

Mozart v Bostonu a NY

Salzburské Mozarteum zapůjčilo 2 nástroje ze svých sbírek - housle a violu, které náležely W.A. Mozartovi do Bostonu na festival staré hudby. Pro transport tak vzácných nástrojů bylo najato letadlo a doprovázelo je 6 pracovníků salzburského Mozartea (nadace založená salzburskými občany roku 1841), kteří pro jistotu nazývali nástroje zavazadly. Housle byly vyrobeny počátkem 18. století v Bavorsku některým z členů rodiny Klotz a Mozart je používal při koncertech v Mannheimu a v Paříži, viola je italského původu a Mozart na ni hrál ve Vídni při komorních večerech, možná i při návštěvě Haydnově v době, kdy u syna pobýval jeho otec Leopold.

Zajímavé je, že v Bostonu hrál na violu Miloš Valent, který studoval hudbu v Žilině a Bratislavě, specializoval se na starou hudbu a již 15 let působí jako koncertní mistr orchestru Teatro Lirico.

BEMF Salzburg Mozarteum Foundation Quartet
Kristian Bezuidenhout, fortepiano
Amandine Beyer, violin
Miloš Valent, viola
Eric Hoeprich, Baroque clarinet


Sonata for violin and piano in C major, K. 303 (293c) 
Prelude and Fugue for piano solo in C major, K. 394
Trio for clarinet, viola, and fortepiano in E-flat major,
“Kegelstatt”, K. 498
Duo for violin and viola in G major, K. 423
Sonata for violin and piano in D major, K. 306


Na programu koncertu, který se konal 10. června byl m.j. koncert pro housle a violu G dur, kde se uplatnily oba tyto nástroje.




Amandine Beyer s Mozartovými houslemi
Poté se housle přesunuly do New Yorku, kde v pátek 14. června na ně hrál mladý houslista David Fulmer v rámci Rakouského kulturního fora, tedy rozsáhlé promoakce, která má propagovat Rakousko ve Spojených státech.

BBC Cardiff Stars 2013

Před 4 roky vyhrál jeden moravský sympaťák, Jan Martiník velkou pěveckou soutěž. Byla to BBC Cardiff Singer of the World, kde byl první v kategorii píseň a v úzkém finále kategorie opera. Soutěž probíhá každé 2 roky a ze stovek uchazečů je vybráno 20 finalistů. V jubilejním 30. roce soutěže se v minulém týdnu předvedli v Cardiffu vždy 4 v pěti koncertech od pondělka do pátku a z nich porota každý večer vybrala nejlepšího v kategorii píseň a kategorii arie. Těchto 2 x 5 "superfinalistů" se představilo v sobotu v kategorii píseň a v neděli v závěrečném operním koncertu.

Nejprve v sobotním finále písňové soutěže převzala Jamie Barton cenu pro vítěze z rukou patronky soutěže Kiri Te Kanawa.

V neděli 23. června večer pak na podium nastoupili:

zleva: Jamie Barton, Olena Tokar, Marco Mimica, Teresa Romano a Daniela Mack


čtvrtek 20. června 2013

"Ich bin ein Berliner" vs "Tear down this wall!" vs "Hello, Berlin"

3 prezidenti Spojených států pronesli řeč v Berlíně.

Před 50 lety, 26. června 1963, řekl John Fitzgerald Kennedy u schonebergské radnice:

Two thousand years ago, the proudest boast was civis romanus sum ["I am a Roman citizen"]. Today, in the world of freedom, the proudest boast is "Ich bin ein Berliner!"... 

Freedom is indivisible, and when one man is enslaved, all are not free. When all are free, then we can look forward to that day when this city will be joined as one and this country and this great continent of Europe in a peaceful and hopeful globe. When that day finally comes, as it will, the people of West Berlin can take sober satisfaction in the fact that they were in the front lines for almost two decades. 

All free men, wherever they may live, are citizens of Berlin, and, therefore, as a free man, I take pride in the words "Ich bin ein Berliner."

Bylo to 22 měsíců po vztyčení Berlínské zdi a byl to jeden z nejvíce inspirujících projevů období studené války.

Za 24 let, 12. června 1987, mluvil u Brandenburské brány Ronald Reagan. Řekl:

In the 1950s, Khrushchev predicted: "We will bury you." But in the West today, we see a free world that has achieved a level of prosperity and well-being unprecedented in all human history.

In the Communist world, we see failure, technological backwardness, declining standards of health, even want of the most basic kind -- too little food. Even today, the Soviet Union still cannot feed itself. After these four decades, then, there stands before the entire world one great and inescapable conclusion: Freedom leads to prosperity. Freedom replaces the ancient hatreds among the nations with comity and peace. Freedom is the victor.

And now the Soviets themselves may, in a limited way, be coming to understand the importance of freedom. We hear much from Moscow about a new policy of reform and openness.

Some political prisoners have been released. Certain foreign news broadcasts are no longer being jammed. Some economic enterprises have been permitted to operate with greater freedom from state control. Are these the beginnings of profound changes in the Soviet state? Or are they token gestures, intended to raise false hopes in the West, or to strengthen the Soviet system without changing it? We welcome change and openness; for we believe that freedom and security go together, that the advance of human liberty can only strengthen the cause of world peace.

There is one sign the Soviets can make that would be unmistakable, that would advance dramatically the cause of freedom and peace. General Secretary Gorbachev, if you seek peace, if you seek prosperity for the Soviet Union and Eastern Europe, if you seek liberalization: Come here to this gate! Mr. Gorbachev, open this gate! Mr. Gorbachev, tear down this wall!

Za 2 roky a něco Berlínská zeď padla.

A konečně včera, ve středu 19.června 2013, téměř přesně 50 let po Kennedym, také u Brandenburské brány, ale z východní strany, pronesl řeč Barack Obama. Možná trochu víc upovídanou než inspirující:

Hello, Berlin! (Applause.) Thank you, Chancellor Merkel, for your leadership, your friendship, and the example of your life -- from a child of the East to the leader of a free and united Germany. 

 As I’ve said, Angela and I don’t exactly look like previous German and American leaders. But the fact that we can stand here today, along the fault line where a city was divided, speaks to an eternal truth: No wall can stand against the yearning of justice, the yearnings for freedom, the yearnings for peace that burns in the human heart. (Applause.)

 Mayor Wowereit, distinguished guests, and especially the people of Berlin and of Germany -- thank you for this extraordinarily warm welcome. In fact, it’s so warm and I feel so good that I’m actually going to take off my jacket, and anybody else who wants to, feel free to. (Applause.) We can be a little more informal among friends. (Applause.) 

 As your Chancellor mentioned, five years ago I had the privilege to address this city as senator. Today, I’m proud to return as President of the United States. (Applause.) And I bring with me the enduring friendship of the American people, as well as my wife, Michelle, and Malia and Sasha. (Applause.) You may notice that they’re not here. The last thing they want to do is to listen to another speech from me. (Laughter.) So they’re out experiencing the beauty and the history of Berlin. And this history speaks to us today. 

 Here, for thousands of years, the people of this land have journeyed from tribe to principality to nation-state; through Reformation and Enlightenment, renowned as a “land of poets and thinkers,” among them Immanuel Kant, who taught us that freedom is the “unoriginated birthright of man, and it belongs to him by force of his humanity.” 

 Here, for two centuries, this gate stood tall as the world around it convulsed — through the rise and fall of empires; through revolutions and republics; art and music and science that reflected the height of human endeavor, but also war and carnage that exposed the depths of man’s cruelty to man. 

 It was here that Berliners carved out an island of democracy against the greatest of odds. As has already been mentioned, they were supported by an airlift of hope, and we are so honored to be joined by Colonel Halvorsen, 92 years old — the original “candy bomber.” We could not be prouder of him. (Applause.) I hope I look that good, by the way, when I’m 92. (Laughter.) 

 During that time, a Marshall Plan seeded a miracle, and a North Atlantic Alliance protected our people. And those in the neighborhoods and nations to the East drew strength from the knowledge that freedom was possible here, in Berlin — that the waves of crackdowns and suppressions might therefore someday be overcome. 

 Today, 60 years after they rose up against oppression, we remember the East German heroes of June 17th. When the wall finally came down, it was their dreams that were fulfilled. Their strength and their passion, their enduring example remind us that for all the power of militaries, for all the authority of governments, it is citizens who choose whether to be defined by a wall, or whether to tear it down. (Applause.) 

 And we’re now surrounded by the symbols of a Germany reborn. A rebuilt Reichstag and its glistening glass dome. An American Embassy back at its historic home on Pariser Platz. (Applause.) And this square itself, once a desolate no man’s land, is now open to all. So while I am not the first American President to come to this gate, I am proud to stand on its Eastern side to pay tribute to the past. (Applause.) 

 For throughout all this history, the fate of this city came down to a simple question: Will we live free or in chains? Under governments that uphold our universal rights, or regimes that suppress them? In open societies that respect the sanctity of the individual and our free will, or in closed societies that suffocate the soul? 

 As free peoples, we stated our convictions long ago. As Americans, we believe that “all men are created equal” with the right to life and liberty, and the pursuit of happiness. And as Germans, you declared in your Basic Law that “the dignity of man is inviolable.” (Applause.) Around the world, nations have pledged themselves to a Universal Declaration of Human Rights, which recognizes the inherent dignity and rights of all members of our human family. 

 And this is what was at stake here in Berlin all those years. And because courageous crowds climbed atop that wall, because corrupt dictatorships gave way to new democracies, because millions across this continent now breathe the fresh air of freedom, we can say, here in Berlin, here in Europe — our values won. Openness won. Tolerance won. And freedom won here in Berlin. (Applause.) 

 And yet, more than two decades after that triumph, we must acknowledge that there can, at times, be a complacency among our Western democracies. Today, people often come together in places like this to remember history — not to make it. After all, we face no concrete walls, no barbed wire. There are no tanks poised across a border. There are no visits to fallout shelters. And so sometimes there can be a sense that the great challenges have somehow passed. And that brings with it a temptation to turn inward — to think of our own pursuits, and not the sweep of history; to believe that we’ve settled history’s accounts, that we can simply enjoy the fruits won by our forebears. 

 But I come here today, Berlin, to say complacency is not the character of great nations. Today’s threats are not as stark as they were half a century ago, but the struggle for freedom and security and human dignity -- that struggle goes on. And I’ve come here, to this city of hope, because the tests of our time demand the same fighting spirit that defined Berlin a half-century ago. 

 Chancellor Merkel mentioned that we mark the anniversary of President John F. Kennedy’s stirring defense of freedom, embodied in the people of this great city. His pledge of solidarity — “Ich bin ein Berliner” — (applause) -- echoes through the ages. But that’s not all that he said that day. Less remembered is the challenge that he issued to the crowd before him: “Let me ask you,” he said to those Berliners, “let me ask you to lift your eyes beyond the dangers of today” and “beyond the freedom of merely this city.” Look, he said, “to the day of peace with justice, beyond yourselves and ourselves to all mankind.” 

 President Kennedy was taken from us less than six months after he spoke those words. And like so many who died in those decades of division, he did not live to see Berlin united and free. Instead, he lives forever as a young man in our memory. But his words are timeless because they call upon us to care more about things than just our own self-comfort, about our own city, about our own country. They demand that we embrace the common endeavor of all humanity. 

 And if we lift our eyes, as President Kennedy called us to do, then we’ll recognize that our work is not yet done. For we are not only citizens of America or Germany — we are also citizens of the world. And our fates and fortunes are linked like never before. 

 We may no longer live in fear of global annihilation, but so long as nuclear weapons exist, we are not truly safe. (Applause.) We may strike blows against terrorist networks, but if we ignore the instability and intolerance that fuels extremism, our own freedom will eventually be endangered. We may enjoy a standard of living that is the envy of the world, but so long as hundreds of millions endure the agony of an empty stomach or the anguish of unemployment, we’re not truly prosperous. (Applause.) 

 I say all this here, in the heart of Europe, because our shared past shows that none of these challenges can be met unless we see ourselves as part of something bigger than our own experience. Our alliance is the foundation of global security. Our trade and our commerce is the engine of our global economy. Our values call upon us to care about the lives of people we will never meet. When Europe and America lead with our hopes instead of our fears, we do things that no other nations can do, no other nations will do. So we have to lift up our eyes today and consider the day of peace with justice that our generation wants for this world. 

 I’d suggest that peace with justice begins with the example we set here at home, for we know from our own histories that intolerance breeds injustice. Whether it’s based on race, or religion, gender or sexual orientation, we are stronger when all our people — no matter who they are or what they look like — are granted opportunity, and when our wives and our daughters have the same opportunities as our husbands and our sons. (Applause.) 

 When we respect the faiths practiced in our churches and synagogues, our mosques and our temples, we’re more secure. When we welcome the immigrant with his talents or her dreams, we are renewed. (Applause.) When we stand up for our gay and lesbian brothers and sisters and treat their love and their rights equally under the law, we defend our own liberty as well. We are more free when all people can pursue their own happiness. (Applause.) And as long as walls exist in our hearts to separate us from those who don’t look like us, or think like us, or worship as we do, then we’re going to have to work harder, together, to bring those walls of division down.

Kennedyho řeč byla zasazena mezi vztyčení zdi v Berlíně a jeho zavraždění. Reaganova předcházela pádu oné zdi. Stane se něco i nyní, nebo to bude jen řeč, o co delší než ty předchozí, o to méně významná?

neděle 9. června 2013

Třetí kauza Chodorkovský?

V pondělí 27. května se ruský ekonom Sergej Gurijev, který byl na dovolené v Paříži, rozhodl, že se nevrátí do Ruska. A to z osobních důvodů, protože osobně dává přednost tomu zůstat na svobodě. A také z rodinných důvodů, protože jeho rodina chce a zaslouží si, aby byl na svobodě. V tomto smyslu byly mé důvody k opuštění Ruska čistě osobní a rodinné, řekl. Současně se vzdal i funkce rektora elitní Nové ekonomické školy v Moskvě a člena představenstva Sberbank a některých dalších ruských institucí. K tomu Gurijev dodává, že od února byl opakovaně vyslýchán Vyšetřovacím výborem RF jako svědek v kauze 18/4-03, což je první soud nad Chodorkovským z roku 2003.

V roce 2010 probíhal soud v navazující kauze Chodorkovský II., která byla vnímána jako politická a setkala se s nemalou kritikou. Prezident Medveděv tehdy požádal prezidentskou Radu pro lidská práva, aby záležitost vyhodnotila. Rada vybrala 9 profesorů ekonomie a práva, kteří nezávisle a každý sám došli k závěru, že neexistují přesvědčivé důkazy o vině Chodorkovského. Protože však stanovisko nemělo žádnou právní váhu a navíc bylo vydáno po vynesení rozsudku, nemělo na proces žádný vliv.

Zřejmě však nebylo zapomenuto. Jakmile se Putin vrátil do Kremlu, mluvčí Vyšetřovacího výboru sdělil, že ověřují objektivitu a nezávislost expertů. Již na podzim 2012 byli někteří z nich vyslýcháni, jejich kanceláře a domy byly prohledány a jejich počítače a dokumenty zabaveny. Gurijev byl vyslýchán v únoru 2013. V té době měl Putin údajně prohlásit, že se nemá čeho bát. Výslechy však pokračovaly, byly vyžádány některé doklady a Gurijev se octl pod dozorem. Přestože formálně byl veden jako svědek, bylo od něj požadováno alibi a 25. dubna se místo plánovaného výslechu do jeho kanceláře dostavili vyšetřovatelé se soudním příkazem k zabavení e-mailové korespondence za posledních 5 let.

Přestože mnozí pozorovatelé označují Gurijeva za symbol politických represí, prezident Putin a jeho mluvčí prohlásili, že rozhodnutí opustit Rusko bylo vedeno osobními a rodinnými motivy. Gurijev dodává, že nechce být symbolem, a že jeho případ je ojedinělý. Něco jako nehoda nebo vzácná nemoc. Riziko lze snížit na př. tím, že se nemluví o vládě zákona nebo proti korupci. Jako u jiných závažných onemocnění, kde kdo vysílá slova útěchy, ale všichni chápou, že není pomoci. Nebo téměř není. Soudy s Chodorkovským však ukázaly, že existuje jednoduchá a účinná terapie: svědci, kteří opustí Rusko jsou živi a zdrávi. Ti, kteří zůstanou a odmítnou spolupracovat s prokurátory, skončí ve vězení.

Novinář Alexandr Golc k tomu říká: Hlavní tendencí současného dějinného období v naší zemi je rostoucí absurdita, která se za absurditu nesmí považovat. Například kauza Chodorkovský III., podle které zlověstný oligarch zaplatil vědeckou expertizu svého druhého trestu, kterou objednal tehdejší prezident Medveděv. Vypadá to, že nejen několik expertů, ale především on byl koupen vězněm z Krasnokamensku, aby vytvořili pro Chodorkovského výhodné veřejné mínění. A není pochyb o tom, že tato absurdita se dostane k soudu a že trest je zaručen. Sergej Gurijev to pochopil jako zcela reálnou hrozbu.







sobota 8. června 2013

Když Joyce, pak i Rolando

Ano, protože Rolando Villazon je Joyce DiDonati v kalhotách. Abych předešel falešným výkladům, mám na mysli schopnost zbořit bariéru mezi divákem a zpěvákem a umocnit tak prožitek z toho, co se děje na podiu. Je to obrovský dar. Villazon to znovu dokázal počátkem května v Praze při verdiovském recitálu (Verdi se narodil v roce 1813). Na koncertě jsem nebyl, jednak květnová nabídka byla nezvládnutelná, jednak jsem si říkal, že lepší než vloni to snad ani být nemůže, a potom, ani peníze nejsou zanedbatelné.

Zmíněný recitál poběží v hlavních městech Evropy až do prázdnin, ale na přelomu května a června ho Villazon přerušil, aby odzpíval 4 představení Donizettiho Nápoje lásky v barcelonském Liceu. Soudě podle youtube, byl ohlas obrovský:



Adinu zpívala Alexandra Kurzak, skvělá polská sopranistka, a Dulcamara Ambrogio Maestri, stejně jako Kurzak protřelý všemi velkými jevišti operního světa. Skalní fandové si nenechali ujít ani jedno z představení.

A aby toho nebylo málo, vydal Villazon knihu. Není to učebnice zpěvu ani životní příběh autora, ale novela s názvem Malabares a hlavním hrdinou je cirkusový klaun. V jeho příběhu se však přece jen zlehka odráží i Villazonova životní zkušenost s hlasovými potížemi a lidmi, kteří byli kolem něj. 

A pak jede dál, Mnichov s Hampsonem, Salzburg s Peretyatko, Berlín Don Giovanni, MET Evžen Oněgin, Vídeň Don Giovanni, recitály, Vídeň Evžen Oněgin a posléze 28. března opět Praha. Že bych šel?

Internetové pohrdání

Setkal jsem se s ním dvakrát během pár dní.

O prohlížeči Opera už jsem tady psal. V podstatě bez přípravy oznámil, že přeskakuje z verze 12.15 na 15 a že to je pecka. No, byla. Rozhodně pro všechny dosavadní uživatele, kterých bylo sice málo (pouhopouhých 1,5%), ale byli věrní, protože flexibilitou a komplexností se tento prohlížeč stal prakticky bezkonkurenčním. Všechny tyto uživatele zřejmě Opera hodila přes palubu, protože verze 15 je pravým opakem. Je jednoduchý a je stavěn pro nenáročného uživatele. Jediná logická možnost proto je, že Opera, která je relativně úspěšná s prohlížečem pro mobilní telefony (cca 10%), se snaží vytvořit specifický prohlížeč pro tablety. Zda uspěje, toť otázka. Chrome je v tomto segmentu trhu zavedený a jak řekl jistý webový diskutér: pokud se to nezmění, bude to "jako kdyby se Lamborghini rozhodla vyrábět Trabanty". Je ovšem fakt, že jde o SW poskytovaný zdarma.

Druhá pecka přišla, když jsem zjistil, že webshot.com, který provozoval částí své kapacity bezplatné úložiště fotografií, změnil majitele, a ten měl jinou vizi, takže všechno bez náhrady ke 31.12.2012 smazal. Tvrdí sice, že uživatele opakovaně varoval, ale alespoň v mém případě je opak pravdou. Nedostal jsem ani jeden varovný e-mail, zatímco do 20. září jsem dostával pravidelné informace o návštěvnosti několika desítek mých alb.

Z čehož plyne:

1. Zdaleka ne na vše, co je zadarmo, se lze spolehnout. I když je to spolehlivé. Vývojáři a provozovatelé mohou považovat uživatele za bezcenné BFU neboli lamy.
2. Svět internetu je sice rychlý a téměř nekonečně bohatý na informace, ale co s nimi bude za 50 let? Zato Zlatá bula sicilská drží už 800 let.
3. S čehož plyne: zálohovat, zálohovat, zálohovat.




čtvrtek 6. června 2013

Joyce - ReJoyce

Lidsky nejúžasnější a nejskvěleji potrhlá operní zpěvačka současnosti - Joyce DiDonato - chystá kompilační album Greatest Hits, kterým hodlá oslavit 10 let nahrávací spolupráce se společností EMI/Virginia. Prostřednictvím twitteru a facebooku zapojila do volby názvu a výběru titulů i internetovou komunitu.


Včera oznámila výsledek. Album se bude jmenovat ReJoyce a bude obsahovat následující skladby:


CD1

1. Ombra mai fu (Previously unreleased recording)
2. Crude Furie (Furore)
3. Addio, Roma (Lamenti)
4. Non saria la pena mia (Ercole)
5. Morirò, ma vendicata (Furore)
6. Io t'abbracio (Amor e gelosia, with Patrizia Ciofi)
7. Scherza Infida (Ariodante)
8. Vanne, sorella ingrata (Radamisto)
9. Madre diletta abbracciami (Drama Queens)
10. Col versar barbaro il sangue (Drama Queens)
11. Where Shall I Fly? (Furore)
12. Sposa son disprezzata (Drama Queens)
13. Addio, mio caro bene (Amor e gelosia, with Patrizia Ciofi)
14. Parto, Parto (Previously only an exclusive iTunes track for Diva/Divo)
15. Voi che sapete (Diva/Divo)
16. Aprite, presto aprite (Previously unreleased track for Diva/Divo)

CD2

1. Amour, viens rendre a mon âme (Previously unreleased track)
2. In quali eccessi, o numi ... Mi Tradi (DG's Don Giovanni)
3. Una Voce Poco Fa (Previously unreleased track for Colbran)
4. Giusto ciel, in tal periglio (Colbran)
5. Qui est homo (Stabat Mater, with Anna Netrebko)
6. Se Romeo t'uccise un figlio (Diva/Divo)
7. Tanti affetti ... Fra il padre (Colbran)
8. D'amour l'ardente flamme (Diva/Divo)
9. Nacqui all'affanno...non piu mesta (Diva/Divo)
10. Sein wir wieder gut! (Diva/Divo)
11. You've been so good to him ... Who will walk with me (Dead Man Walking, with Frederica von Stade)
12. You'll Never Walk Alone (R&H at the Movies)
13. Climb Ev'ry Mountain (R&H at the Movies)
14. He will gather us around, all around (Dead Man Walking)
15. Somewhere Over the Rainbow (Kansas City Homecoming)

Ostatně poslechněte si sami, co k tomu říká:


Album bude uvolněno počátkem září, kdy Joyce DiDonato vystoupí v londýnské Royal Albert Hall na "Last Night of the Proms." Jen pro připomenutí, vloni se při tomto koncertu loučil s BBC Symphony Orchestra Jiří Bělohlávek, dnes jeho Conductor Laureate. A pro toho, komu se Londýn nebude hodit, bude zpívat 5. listopadu v pražském Rudolfinu.

A ten, kdo nemůže čekat ani do září, natož pak do listopadu, má šanci zaletět si do Londýna, kde v Covent Garden mají na zítřek ještě pár lístků na Rossiniho "La donna del lago" neboli Jezerní paní. Nevypadá tam špatně.

Pablo de los Rios na facebooku tvrdí: Lucky Diego Florez!!!

středa 5. června 2013

Nobelova cena za hudbu?

Ernest von Siemens, vnuk Wernera von Siemense, který v 19. století budoval po Evropě i pod moři a oceány telegrafické sítě a vynalezl dynamo, založil v roce 1972 nadaci. Ta věnuje 3 miliony € ročně na podporu současné hudby a každoročně uděluje cenu za významný příspěvek světu hudby spojený s peněžní odměnou 250 000 €. Mezi příjemci ceny jsou jména jako Benjamin Britten, Olivier Messiaen, Mstislav Rostropovich, Witold Lutosławski, Claudio Abbado, Anne-Sophie Mutter či Daniel Barenboim. Letos, konkrétně 4. června, tedy včera, převzal v Mnichově tuto cenu, označovanou jako Nobelova cena za hudbu, Mariss Jansons, šéfdirigent Royal Concertgebouw Orchestra a současně i Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu.

Tento dirigent se narodil 14. ledna roku 1943 v Lotyšsku, když se jeho matce podařilo utéct z ghetta a skrýt se v Rize. Jako dítě dirigenta a operní zpěvačky trávil dětství v divadle.

tříletý dirigent

Po absolvování Leningradské konzervatoře studoval ve Vídni u Hanse Swarovského a v Salzburgu u Herberta von Karajana. Nabídku na spolupráci od Karajana po vítězství na berlínské soutěži dirigentů před ním strana a vláda utajila, takže začal v Leningradu jako houslista a posléze asistent dirigenta Leningradské filharmonie. V roce 1979 byl jmenován hudebním ředitelem filharmonie v Oslo, později se stal hlavním hostujícím dirigentem London Symphony Orchestra a v roce 1997 hudebním ředitelem Pittsburg Symphony Orchestra. V Amsterodamu působí od roku 2004. Kromě "svých" dvou orchestrů dnes diriguje pouze Berlínské a Vídeňské filharmoniky.

Širší veřejnosti je znám m.j. ze dvou přenosů novoročního koncertu s Vídeňskými filharmoniky a letošního slavnostního koncertu ke 125. výročí Concertgebouw.
Mariss Ivars Georgs Jansons

Jansons je sice světoběžník, ale domov má v Sankt Peterburgu, odkud pochází jeho druhá žena a dcera z 1. manželství je tam korepetitorem v Mariinském divadle. On sám je profesorem katedry dirigování na místní konzervatoři a také národním umělcem Ruské federace a letos v březnu mu peterburský gubernátor předal plaketu "Za zásluhy o Sankt Peterburg."

pondělí 3. června 2013

3x Mozart a na podzim Firkušný

Ve čtvrtek 30. května se v Rudolfinu konal koncert Pražského jara, kde se představili 2 z jeho častých a významných hostů. Londýnský orchestr Academy of St Martin in the Fields je v Praze už po šesté, a s hlavním hostujícím dirigentem a klavíristou, Američanem Murrayem Perahiou zde hráli v letech 2004, 2007 a 2010. Vůbec první koncert orchestru se odehrál v kostele St Martin in the Fields na londýnském Trafalgar Square před 54 lety. Jeho tehdejšímu šéfovi, siru Nevillu Marrinerovi je dnes 89 let a je doživotním prezidentem orchestru.

V roce 1984 spolu nahráli hudbu k filmu Amadeus
Program byl monotématicky mozartovský a notoricky známý. Koncert č. 4 D dur je "Korunovační", protože byl hrán při korunovaci Leopolda II. v Berlíně roku 1790, ale také o rok dříve v Drážďanech a možná i v roce 1788 u knížete Esterházyho. Symfonie č. 39 vznikla spolu s dalšími dvěma během asi 6 týdnů v roce 1788, kdy byl Mozart v dost velké finanční tísni. Takže mu asi měla pomoci s řešením těchto potíží. Mluví se o koncertech u příležitosti otevření nového vídeňského kasina, nebo cestě do Anglie, ale nic z toho se pravděpodobně neuskutečnilo. Při poslechu tohoto díla vyniká jeho formální dokonalost a sevřenost. Tyto 2 skladby doplňovala serenáda D dur.

Po květnovém přívalu hudby vlastně není ke koncertu moc co říct. Hráli skvěle, bez chyb a zaváhání, dokonale, skladby zněly tak, jak znít mají. Mému vkusu však byla přesto nejbližší symfonie. Jako kdyby ji Mozart vytesal z jednoho kusu kamene, jak Michelangelo Davida, a orchestr ji tak i zahrál.

Pro mne to byl poslední koncert 68. ročníku Pražského jara, pro které festival skončil v neděli závěrečným koncertem ve Smetanově síni. Ten však na rozdíl od toho zahajovacího přenášela pouze stanice Českého rozhlasu Vltava, zatímco televize byla plně zaměstnána přímým přenosem z břehů vylité řeky Vltavy. Myslím si, že přes omezené zdroje odevzdali organizátoři dobrou práci. A i když tentokrát v Praze nebyla ta nejhlasitěji znějící jména, bylo toho dost. Jen na okraj bych chtěl poznamenat, že skvělou práci odevzdala paní Vlasta Reitteterová, která je autorkou doprovodných textů k programům jednotlivých koncertů.

Tým Pražského jara však pracuje dál. Letošní novinkou je malý podzimní festival klavírních recitálů, který nese jméno Rudolfa Firkušného (1912-1994). Tento světoznámý klavírista emigroval v roce 1948 z Československa a po roce 1989 se stal předsedou Pražského jara. Mimochodem, shora zmíněný Mozartův koncert D dur hrál v 11 letech s Českou filharmonií .

Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík v roce 1990

neděle 2. června 2013

Luks + Janková + Mysliveček = success

Ve středu 29. května zazněla v Praze v krátké době podruhé hudba Josefa Myslivečka, v obou případech v podání orchestru Collegium 1704 pod taktovkou Josefa Lukse. Poprvé to byla opera Olimpiade ve Stavovském divadle, tentokrát jeho pašíjové oratorium La Passione di Nostro Signore Gesu Cristo,  v pořadí šesté z osmi, v rámci Pražského jara v Rudolfinu. Libreto Pietra Metastasia přilákalo na 50 skladatelů, Myslivečkovo hudební zpracování zaznělo poprvé ve Florencii roku 1773.

Luksovo nadšené muzikantství podložené hlubokými znalostmi je nakažlivé a přenáší se jak na orchestr, tak i zpěváky. Ostatně i šéf La Scaly ho po shlédnutí Olimpiade hodnotil mimořádně vysoko. V oratoriu jsou 4 sólové party: Petr, Marie Magdalská, Jan a Josef z Arimachie. V Rudolfinu je zpívali: švýcarská Češka Martina Janková (Pietro), česká Slovenka Simona Houda-Šaturová (Maddalena), jihoafrická mezzosopranistka Sophie Harmsen (San Giovanni) a polský tenor Krystian Adam (San Giuseppe). Jako sbor pak Collegium Vocale 1704.

zleva: Simona Houda-Šaturová, Martina Janková, Sophie Harmsen a Krysian Adam

Libreto dává největší prostor Petrovi a lyrický střední soprán, který k hudebnímu ztvárnění použil Mysliveček, Martina Janková plně využila, a byla jasnou jedničkou koncertu. Postava Magdaleny je menší a navíc je psána pro soprán koloraturní skýtající menší výrazové možnosti, takže poněkud ustupuje do pozadí. Leč jak sólisté, tak i sbor a orchestr odevzdali skvělou práci a pro mne to byla největší radost z celého Pražského jara.

Josef Luks a Martina Janková

Martina Janková (nar. 1972) pochází ze severní Moravy, ale studium hudby dokončila v Basileji a 10 let byla sólistkou opery v Curychu. V současné době je na volné noze. V nejbližší době ji čekají Bachovy světské kantáty s Nicolausem Harnoncourtem ve vídeňském Musikvereinu, Despina v Mozartově opeře Cosi fan tutte na festivalu v Salzburgu a Bachovy duchovní kantáty s Collegiem 1704 a Josefem Luksem na festivalu v Lucernu.

Martina Janková