Někdy se stávají podivuhodné věci. Například v pátek jsem šel do divadla. Národního na Dvě vdovy. Jenže jsem vystoupil dřív a za řekou svítil Lichtenštejnský palác a nahoře nad střechami Malé Strany se táhla silueta Hradu. Divadlo se najednou jaksi zmenšilo.
A jak jsem šel dál po podvečerním sluncem zalitým nábřežím, slyším kytaru a zpěv. Eagles, Hotel California. Nebyli to ovšem Eagles, ale kytarista v hospodě na náplavce. I opera trochu ustoupila do pozadí.
Welcome to the Hotel California
Such a lovely place
Přes ulici je na paláci Lažanských deska, hlásající, že tam Smetana 6 let pobýval a napsal m.j. Prodanou nevěstu, a na druhém rohu je Národní divadlo, jehož čerstvě renovovaná fasáda do dálky svítí.
A když představení skončilo, vyšel jsem do Národní třídy vydechující letní teplo a šel po starých stopách: Perštýn, Bartolomějská, Konviktská, Betlémské náměstí, Liliová, Karlova, Křížovnická... Trasa lemovaná desítkami hospod a vináren a bister a restaurací a před nimi zahrádky hučící jak úly.
 |
| Těžko uvěřit, že v této části Karlovy ulice bývala jediná hospoda U Malvaze |
Ten pocit mohou sotva pochopit ti, kdo tudy léta nechodili zšeřelými pustými ulicemi se slepými výlohami. Protože stejně jako tehdy ovládají jejich životy v prvé řadě touhy a vášně a smutky a radosti, které nezávisí na tom, zda je v ulici jedna hospoda nebo 10. A je prázdná nebo přeplněná turisty.
Vlastně je štěstí mít za sebou tuto zkušenost v době, kdy věci přešly od špatného k lepšímu. Ten kontrast a pocit radosti, že "pravda a láska vítězí", je stále ostrý. A s o to většími obavami člověk vnímá nebezpečí současných dnů, kdy se zdá, že věci se mohou obrátit. Aniž by si to většina těch, co neviděli ty zšeřelé pusté ulice, uvědomovala. A zřejmě i nemálo z těch, co ty ulice viděli.
Málem bych při tom vzpomínání zapomněl na Smetanovy Dvě vdovy. Národní divadlo i operu vnímám poněkud sentimentálně. Říká se, že za autentické považuje člověk události, které se staly za života jeho a dvou generací před ním. Když se divadlo otevíralo, žili již oba mí dědové. A jeden dokonce i v době, kdy se poprvé hrály Dvě vdovy. Smetana byl skutečně mimořádná, zakladatelská osobnost, ostatně, kdo tady byl před ním? On vyrostl téměř z ničeho, jeho formální hudební vzdělání nebylo nijak mimořádné, ale jeho hudba je geniální. Bohužel, na rozdíl od "feydeauovského" libreta, které přímo volá po "režisérském" uchopení a rozpohybování příběhu. To neznamená nacpat tam nepochopitelné symboly, jako to vloni udělali SKUTR s Donem Giovannim. Možná tak, jak se o to titíž pánové jako dnes - režisér Nekvasil a autor scény Dvořák - před časem pokusili u Prodané nevěsty. Tu však mají diváci zafixovanou jako jeden z národních symbolů a klenotů, a toto podání nejspíš vnímali jako jeho prznění, takže inscenace nevydržela na jevišti ani 3 roky. Takto ošetřená francouzská předloha by naopak mohla diváka přilákat. Ale 10 let je dlouhá doba a ztrátu tvůrčí odvahy mohly sotva vytrhnout kostýmy oscarového Theodora Pištěka. Tak snad příště.
Vlastně je štěstí mít za sebou tuto zkušenost v době, kdy věci přešly od špatného k lepšímu. Ten kontrast a pocit radosti, že "pravda a láska vítězí", je stále ostrý. A s o to většími obavami člověk vnímá nebezpečí současných dnů, kdy se zdá, že věci se mohou obrátit. Aniž by si to většina těch, co neviděli ty zšeřelé pusté ulice, uvědomovala. A zřejmě i nemálo z těch, co ty ulice viděli.
Málem bych při tom vzpomínání zapomněl na Smetanovy Dvě vdovy. Národní divadlo i operu vnímám poněkud sentimentálně. Říká se, že za autentické považuje člověk události, které se staly za života jeho a dvou generací před ním. Když se divadlo otevíralo, žili již oba mí dědové. A jeden dokonce i v době, kdy se poprvé hrály Dvě vdovy. Smetana byl skutečně mimořádná, zakladatelská osobnost, ostatně, kdo tady byl před ním? On vyrostl téměř z ničeho, jeho formální hudební vzdělání nebylo nijak mimořádné, ale jeho hudba je geniální. Bohužel, na rozdíl od "feydeauovského" libreta, které přímo volá po "režisérském" uchopení a rozpohybování příběhu. To neznamená nacpat tam nepochopitelné symboly, jako to vloni udělali SKUTR s Donem Giovannim. Možná tak, jak se o to titíž pánové jako dnes - režisér Nekvasil a autor scény Dvořák - před časem pokusili u Prodané nevěsty. Tu však mají diváci zafixovanou jako jeden z národních symbolů a klenotů, a toto podání nejspíš vnímali jako jeho prznění, takže inscenace nevydržela na jevišti ani 3 roky. Takto ošetřená francouzská předloha by naopak mohla diváka přilákat. Ale 10 let je dlouhá doba a ztrátu tvůrčí odvahy mohly sotva vytrhnout kostýmy oscarového Theodora Pištěka. Tak snad příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat