Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 31. července 2015

Kolik Soch přináší Svobodu?

Kdejaký středo-východní Evropan má svého vzdáleně příbuzného Američana. Ti mí tam připlouvali z Hamburku kolem roku 1900 a já se bez úspěchu snažím představit si ten pocit, kdy po nejméně dvou týdnech trmácení vlakem a lodí propluli kolem Staten Island do Upper New York Bay a před nimi se objevila Socha svobody. Dědečkův bratr Lojzík tam odjel už v 17 letech a když ho tetička zakrátko vypoklonkovala z domu, usadil se v Chicagu, dělal tam bookkeepera a pak mistra v továrně, pořídil si domek, založil rodinu a jeho synové přijeli do Čech na sklonku 2. světové války jako američtí vojáci. I babiččin bratr tam odjel. A u mé ženy to bylo zhruba stejně tak. Byla tam tetička americká a dědečkův bratr, po němž se nedědilo, protože by se tam muselo, což v 80 ne každý může. Celkem odešlo z českých zemí do Ameriky přes 1 milion lidí. Proto se Chicago stalo se 100 000 Čechů třetím největším českým městem [1] a 5. května 1918 tam vítalo TG Masaryka na tři sta tisíc lidí. A proto tam i dnes žije okolo 150 000 Američanů s prokazatelně českými předky. Pro srovnání budování socialismu vyhnalo ze země za 40 let skoro 400 000 lidí.

Vlevo nahoře Manhattan, vlevo dole New Jersey a nad ním Liberty Island se sochou Svobody
a vedle větší Ellis Island. Vpravo od Manhattanu Brooklyn a mezi ními Governors Island.
Na ostrůvku v neyorském zálivu nestála Socha Svobody v roce 1901 dlouho. Pouhých 15 let. Je dílem francouzského sochaře Fréderica Augusta Bartholdi, nosnou konstrukci vymyslel Alexandre Gustave Eiffel a politicky to protlačil Édouard René de Laboulaye. Původně soukromý protest proti způsobu vlády císaře Napoleona III. se stal realizovatelným po jeho ostudné válečné porážce od Prusů v roce 1870, ale protože v New Yorku se nenašly peníze na sokl, byla z daru ke 100. výročí nezávislosti Spojených států v roce 1876 dodána jen ruka s pochodní. Teprve až když vydavatel New York Times Pulitzer zorganizoval sbírku, byl postaven 47metrový podstavec a na něm 46metrová socha a obojí slavnostně odhaleno 28. října 1886. Pouhých 10 let zpoždění. Což ovšem nebyl konec, protože roku 1889 darovali pro změnu Francouzi žijící v Americe 11,5metrovou kopii Sochy svobody Francii při příležitosti 100. výročí pádu Bastily a ta dodnes stojí na  île aux Cygnes neboli Ostrově labutí uprostřed Seiny v Paříži. Z té newyorské sochy se stal symbol Spojených států, jako je symbolem Paříže Eiffelova věž nebo symbolem Prahy sv. Václav na koni. (Zajímavé, Žižka mě nenapadl, a pak že jsme národ husitů.) Tím ovšem darování neskončila, roku 1989 daroval list International Herald Tribune Paříži pozlacenou kopii plamene a konečně další plamen byl umístěn na zahradě amerického velvyslanectví v Paříži roku 2008. Vzhledem k tomu, že šlo o iniciativu francouzsko-americkou, lze doufat, že tím darovací manie skončila. Jinak ovšem je Socha Svobody univerzálním symbolem, jímž vlády a vládci prokazují svou lásku ke svobodě od Norska na severu po Argentinu na jihu a od komunistické Číny po Spojené státy, kde se vyskytuje takřka inflačně. Čímž ovšem tento symbol rozhodně neznevažuji, neboť jak napsal ve čtvrtek 27. prosince 1962 Jiří Voskovec Janu Werichovi: "Socha Svobody is a sore spot of our national sensitivity. To je jako si dělat srandu z Bílý Hory nebo z Růžovýho paloučku nebo hory Řípu. Jsi-li rodák, můžeš na vlastní zodpovědnost (jako jsme to dělali doma my). Ale cizinec nesmí."


Ale zpátky k přistěhovalcům. Když loď s rozechvělými muži, ženami i dětmi projela kolem symbolu nového života, čekala je ještě jedna zkouška - imigrační stanice, dnes se tomu říká Immigration and Naturalization Service a spadá pod ministerstvo spravedlnosti, která rozhoduje, kdo do země smí a nesmí. Pracoviště imigrační služby v newyorském přístavu se od roku 1892 po celých 62 let nacházelo na Ellisově ostrově, který je z 80 % nasypán, a dnes je navíc spojen s pevninou mostem, na nátlak provozovatele lodní dopravy sloužícím jen úředním účelům. Ostrovem prošlo do USA mnoho milionů přistěhovalců, v nejlepších letech před první světovou válkou až 1 milion za rok, kolem 3/4 těch, kteří proudili do země ze všech světových stran, i když z Evropy především. Neprošli však všichni, kolem 2 % se jich z nejrůznějších důvodů vrátilo. Ostatně málem to postihlo i známého českého herce Jiřího Voskovce, který když se v květnu 1950 vracel do Států, kde měl 11 let povolení k trvalému pobytu, aby konečně zúřadoval americké občanství a nemusel žít v komunistickém Československu, byl na "doporučení" českých vlastenců (možná i z StB)   poslán z letiště na Ellis Island. Tam strávil 10 měsíců, než se podařilo zahladit podezření, že spolupracoval s komunisty, pokud nebyl přímo jedním z nich. Pomohli mu m.j. Ferdinand Peroutka, ředitel československého oddělení Svobodné Evropy v New Yorku, politik Petr Zenkl a dr. Karel Steinbach, lékař americké armády tamtéž. Ale to je na jiný příběh. Dneska ovšem žádné odvolání neexistuje, když imigrační orgán na letišti dojde pomocí úředního úsudku k závěru, že jste terorista nebo šíříte pohlavní choroby, letíte bez milosti zpátky.

Battery Park na jižním konci Manhattanu je dlouhý 400 m
a lodě k Soše Svobody odplouvají od bílé budovy vlevo dole
Dnes však jsou oba ostrovy součástí Statue of Liberty National Monument a velkou turistickou atrakcí. Z jižního cípu Manhattanu zvaného Battery Park, kde kromě zeleně a sochařsko-architektonických výtvorů je další památka Castle Clinton - za posledních 200 let postupně pevnost, divadlo, před Ellis Island imigrační úřad, akvarium a nyní pokladna, odjíždí v létě každých 20 minut loď společnosti Hornblower. Předtím ovšem si musíte vystát frontu, projít zjevně nepříliš motivovanou bezpečnostní kontrolou a pak vás hulákající lodníci naženou spolu se 400 dalších cestovatelů na palubu některé ze Statue Cruises, nejlépe tu horní otevřenou. Za den přes 10 000, za rok až 3 miliony milovníků romantické historie. Za zběsilého cvakání fotoaparátů se pak loď obrátí k jihozápadu, za její zádí se zmenšuje Manhattan a před přídí vyrůstá Socha Svobody.

Po nějakých 15 minutách kormidelník přirazí loď ke břehu a tam rychle ven, protože na molu už čekají uchazeči o cestu na Ellis Island, a hurá na ostrov. Hned zkraje jsou zájemci vybaveni audioprůvodcem, což je kulantně zahrnuto v ceně každé jízdenky, mluvícím řadou světových jazyků, češtinu vyjímaje. Když rozumíte angličtině, čínštině nebo ruštině, máte vyhráno. Na okružní pouti kolem velké Sochy narazíte na galerii malých soch poněkud giacomettiovského stylu představujících osoby, které se o památník zasloužily. Kromě oněch čtyř shora jmenovaných mužů je tam ještě socha americké básnířky Emmy Lazarus, jejíž verš „Dejte mi vaše unavené, chudé, shrbené masy toužící svobodně dýchat" ze sonetu The New Colossus napsaného roku 1883 je od roku 1912 vyryt na bronzové desce umístěné na podstavci Sochy Svobody. Na trávníku pod stromy odpočívají početnější hispánské rodiny, obézní zřízenci obojího pohlaví i barvy pleti na mohutných sekačkách John Deer kolem nich zkrášlují přírodu a sošky Svobody ve stáncích a prodejnách se stávají trofejí četných návštěvníků ostrova. Takže rychle vyrobit fotodokumentaci, selfie je civilizační povinností, vrátit audioguide a na molo. Naštěstí zástup usekli až těsně za námi, takže jsme nemuseli čekat dalších 20 minut, nalodění a Ellis Island.

Ellis Island
Nasypané ostrovy mají tu výhodu, že mohou být pravidelné. Budova na obdélníku vpravo od přístaviště, kde byli kdysi prověřování lidé, kterých vyplivly zámořské parníky ze svých útrob třeba 2000 najednou, je skutečně impozantní. Zabírá značnou část menší severní poloviny ostrova, je třípodlažní a uprostřed je veliká hala, kam se přijíždějící poutníci nahrnuli a čekali na pohovor a prohlídku.


Dnes je v objektu muzeum imigrace, ze kterého však byla odstraněna většina exponátů kromě panelů a fotografií. Jsou tam i ukázky toho, jak osoby čekající na ortel spaly a jedly. A také je tam obchod s upomínkovými předměty a stylová restaurace, kde vás úplně normální žena, co sedí naproti vám, česky osloví: "Vy jste taky z Čech?" Jo, Slovan všude bratra má. A když vyjdete ven, na druhé straně přístavu, která je však nepřístupná, leda byste si zaplatili průvodce, jsou objekty, které sloužily k ubytování těch, jimž se nepodařilo projít. Zdálky nic mimořádného, zblízka ponuré. Vlastně to byl takový fešácký kriminál i s vlastní nemocnicí. Za 60 let v ní zemřely 3000 lidí.

Pohled z Ellis Island na dolní Manhattan
A pak zase na loď a za 10 minut vystupujete v Battery Park. Když pak procházíte okolo pomníku přistěhovalců, parta černých šohajů tam předvádí své triky a mámí peníze z účastnících se i přihlížejících. Není všechno zlato, co se třpytí, a není každý den posvícení. Což dokládají nejen okolní plastiky, ale i památník obětí 9/11 o nějakých 800 m dál.

Černí showmani u pomníku přistěhovalců. 
Jen mne tak napadá, jak je hergot možné, že Evropská unie není schopna zvládnout pár desítek tisíc imigrantů? I když ony vlastně ani Spojené státy nejsou sto zastavit nelegální imigraci z Mexika. Není té svobody až moc?


Pozn.
[1] Roku 1890 žilo ve Vídni 378 074 obyvatel z Čech a Moravy, kteří tvořili 28 % obyvatel metropole.
[2] Jak přesně to bylo, zřejmě nikdo neví. Možná v tom měl prsty i otravný americký diplomat, kterého Voskovec nediplomaticky vyhodil ze svého bytu.

pátek 24. července 2015

Lincoln nebo Rockefeller II Center?

Když JD Rockefeller Jr. připravoval koncem 20. let minulého století vybudování Rockefeller Center v manhattanském Midtownu, měla být jeho součástí i nová Metropolitní opera. Krize a další okolnosti přípravu zdržely, a tak nová opera postavena nebyla, "jen" Radio City Music Hall pro 6000 diváků. Když však jeho nejstarší syn JD Rockefeller III. připravoval počátkem 50. let projekt Lincoln Center v Upper West Side, opera se stala jeho jádrem. Ovšem MET není ani zdaleka jediná stavba centra.

Metropolitní opera z roku 1966
Na půdě centra je dnes celkem 26 míst, kde se dají provozovat a poslouchat či zhlédnout umělecké produkce. Středem Centra je Lincoln Square s centrální fontánou, kterou obklopují Avery Fisher Hall (sídlo New York Philharmonic), Metropolitan Opera House a ‎David H. Koch Theater (sídlo New York City Ballet) pro 2700 + 3900 + 2700 diváků. A ten trojúhelník vpravo od Lincolnova náměstí je Dante Square, trojúhelník nad ním Tucker Square[1] a o kousek dál je i Verdi Square.


Zatím posledním přírůstkem k sálům, které využívají organizace Lincolnova centra je Frederick P. Rose Hall pro 1200 diváků v Time Warner Building na Columbus Square, domovská scéna Jazz at Lincoln Center.

 Lincoln Center představuje 12 organizací, z nichž jedna je Lincoln Center for the Performing Arts, a další pak:
  • The Chamber Music Society of Lincoln Center 
  • The Film Society of Lincoln Center
  • Jazz at Lincoln Center
  • The Juilliard School4
  • Lincoln Center Theater
  • The Metropolitan Opera
  • New York City Ballet
  • New York City Opera
  • New York Philharmonic
  • The New York Public Library for the Performing Arts
  • The School of American Ballet
Leč tohle všechno uvádím hlavně proto, abych se nakonec vrátil k Metropolitní opeře, která je dnes celosvětově známá především díky tomu, že z iniciativy generálního ředitele Gelba vysílá od roku 2006 do celého světa až 10 přímých přenosů operních představení obsazených nejlepšími zpěváky ročně v rámci projektu "The Met: Live in HD",

schodiště Metropolitní opery
Divadlo uvedené do provozu v roce 1966 je však charakteristické i tím, že se jedná o největší operní scénu na světě. Hlavní schodiště je vyzdobeno plastikami Léto a "Klečící žena: Památník Debussyho" od francouzského sochaře Maillola a na stěnách za prosklenou čelní fasádou jsou umístěna plátna Marca Chagalla veliká 9x11 m a nazvaná Triumf hudby, resp. Zdroje hudby. V přízemním bufetu je také skryta busta slavného tenoristy Enrica Carusa, po jehož boku zde slavila před 1. světovou válkou své největší úspěchy Ema Destinová. Úspěchy byly až takové, že nemít kabelku s monogramem ED znamenalo být out.

Chagallův obraz Triumf hudby
Přestože je MET takovýmto operním obrem, nebo možná právě proto, potýká se již několik let s nemalými finančními problémy, které řeší úvěry a pomalým rozpouštěním majetku nadace. Letos na př. dala jako zástavu za úvěr obě sochy Mailollovy, již dříve Chagallovy obrazy.

Cinderella - Popelčiny sestry
Protože však operní sezóna končí v květnu, měl jsem možnost navštívit "pouze" představení American Ballet Theatre, který tam má v červnu a červenci hlavní newyorskou sezónu, krátkou pak v říjnu/listopadu, jinak účinkuje po celých Spojených státech a v zahraničí. Pátou inscenací letošního programu byl komický balet Cinderella s hudbou Sergeje Prokofjeva a v choreografii Fredericka Ashtona z roku 1948. Ta byla poprvé realizována v londýnském Královském baletu a je považována za poctu francouzsko-ruskému choreografovi Mariusovi Petipovi. Není to nic jiného než pohádka o Popelce, jejích hloupých sestrách, váhavém otci, zlé maceše a krásném princi. Ústřední roli Popelky tancovala čerstvá primabalerina neboli principal dancer Stella Abrera, mírně exotická světoběžná Američanka narozená na Filipinách. Představení bylo bezpochyby skvělé, obecenstvo vstřícné, všechno jak má být. Ale podobně jako i u jiných velikých a slavných scén je tím, co zůstane v člověku obtisknuto po prvním setkání především dojem ze samotné návštěvy divadla. Z toho jak vypadá, jaké tam je publikum a personál, opona, světla a prolínání toho všeho s historií, slavnými umělci, kteří tam vystupovali, i skandály s nimi a divadlem spojenými.

Cinderella - Popelka a Princ
Publikum reagovalo spontánně jak na romantický příběh krásné Popelky, tak na komické postavy jejích nevlastních sester v transvestitním provedení. Složení publika bylo velmi pestré, a výrazný byl podíl hispánských diváků. Zda to bylo kvůli představitelce hlavní role ovšem nevím. A jestliže i během sezóny je oblečení na odpolední představení (v Evropě právě začíná večer) neformální, pak o parném letním dnu to platí dvojnásob. Tenhle mladý muž byl ovšem oblečen dosti formálně, neformální byly pouze fialové kvítky.


A teprve tady si člověk uvědomí, jak obrovský je rozdíl mezi přenosem a osobní návštěvou divadla. To co je na filmovém plátně vykresleno v obrovském detailu, je v divadle vzdálený pohled. A navíc na obrazovce téměř úplně chybí ono nedefinovatelné kouzlo emočního silového pole, které vzniká mezi hercem a divákem. Takže nezbývá než skočit za oceán ještě jednou a na operu.

Pozn.:
[1] Richard Tucker (1913-1975) byl slavný americký tenorista, předávání Tuckerovy ceny zpěvákovi na začátku mezinárodní kariéry je velká společenská událost.

[2] Jen dva bloky od MET směrem k Hudsonu mají své newyorské byty hvězdy opery včetně Putinových podporovatelů a favoritů Valery Gergieva a Anny Netrebko.


úterý 21. července 2015

Metropolitní muzeum po 135 letech

Muzea představující umění jsou četná a různá a různá jsou i kritéria jejich hodnocení. Vezmeme-li v úvahu návštěvnost, pak zcela bezkonkurenční je pařížský Louvre (10 mil. návštěvníků/rok) a po něm Britské muzeum v Londýně, Metropolitní muzeum umění v New Yorku, Národní galerie v Londýně a Vatikánské muzeum v Římě. Každé z nich navštíví řádově 6 mil. lidí za rok. Takže má-li být řeč o Metropolitním muzeu, jsme v dobré společnosti.

A nejen v tomto smyslu, protože nahoru podél Central parku je na jedné míli muzeí celkem 10.
  • 82nd St. The Metropolitan Museum of Art
  • 83rd St. Goethe-Institut New York / German Cultural Center
  • 86th St. Neue Galerie New York
  • 88th St. Solomon R. Guggenheim Museum
  • 89th St. National Academy Museum and School of Fine Arts7
  • 91st St. Cooper-Hewitt, National Design Museum, Smithsonian Institution
  • 92nd St. The Jewish Museum
  • 94th St. International Center of Photography
  • 103rd St. Museum of the City of New York
  • 104th St. El Museo del Barrio

Popud k založení Metropolitního muzea dali Američané, kteří v roce 1866 navštívili Paříž a již za 4 roky jim vláda New Yorku přiklepla pozemky na okraji právě budovaného Central Park, resp. na 5. avenue, což je totéž. Nejprve se skromná sbírka vystavovala porůznu, v roce 1880 se však konala vernisáž v novém sídle, které již tehdy bylo nedostačující a průběžnými přístavbami a přestavbami budova nabobtnala do šířky téměř 400 m a výstavní prostory se zvětšily 20x na nynějších 190 000 m2.

původní budova Metropolitan Museum of Art z roku 1880
Metropolitan Museum of Art - rok 2015
Navíc sbírka středověkého evropského umění je umístěna v t.zv. Cloisters, což je objekt svou architekturou připomínající klášter a prvky autentické architektury jsou do něj zapracovány, který se nachází na samém severním konci Manhattanu.

Stejně jako v Muzeu moderního umění působí i v Metropolitním muzeu řada dobrovolných spolupracovníků, kterých je 1250. Jsou to informátoři v centrální hale i v jednotlivých sekcích, průvodci, ale mohou se podílet i na výzkumných projektech. Vlastních pracovníků má muzeum okolo 2000 a jeho roční rozpočet je asi 180 mil. $. Mimochodem roční plat hlídače v expozici se pohybuje okolo 25 000 $.

Sbírky, ve kterých je uloženo přes 2 miliony exponátů, obhospodařuje celkem 17 odborů a kromě teritoriálně, resp. časově organizovaných oddělení jsou zde i sbírky oblečení, hudebních nástrojů či zbraní. Vedle permanentních expozic muzeum pořádá velké množství krátkodobých výstav, v červenci 2015 jich bylo 31, mezi nimi "Oslava saxofonu" uspořádaná při příležitosti 125 let od daru první sbírky Mary Elizabeth Adams Brown muzeu, který nakonec dosáhl počtu 3600 nástrojů a 700 portrétů hudebníků. Také "Maďarský poklad", 120 stříbrných předmětů z 15. - 18. století, které získal bývalý velvyslanec USA v Budapešti a odkázal muzeu. Nebo výstavu Svatý Mořic, související s obrazem černého bojovníka ve stříbrné zbroji od Lucase Cranacha st,, opět odkaz, tentokrát  Evy F. Kollsman, vdovy po americko-německém vynálezci. A další z té velké nabídky je výstava "Kosatce a růže", představující 4 malby Vincenta van Gogha.


Každá z těchto výstav je vlastně malý výzkumný projekt, který je doložen na webu muzea, o čemž svědčí i toto video.

Vlastní expozice jsou velmi rozsáhlé a některé výstavní prostory jsou dost zajímavé samy o sobě. Třeba Charles Engelhard Court:


Carroll and Milton Petrie European Sculpture Court:


či patio ze zámku ve Velez Blanco (Španělsko, Andalusie):


Z té obrovské nabídky jsem jako evropský vlastenec v Americe věnoval většinu svého jednodenního pobytu v muzeu umění evropskému, víc se stejně zvládnout nedá. Co všechno tam je, lze najít na dokonalém online archivu, který obsahuje informace o 411 000 položek. Určitě je zajímavá sbírka 14 Rembrandtů a velký počet Rodinů.

Každá instituce má svou atmosféru. Ta MET muzea mi připadala vstřícná a přátelská. Počínaje mladým mužem u pokladny, přes informátorky sedící u stolků v jednotlivých sekcích, až po dámy, provádějící anketu mezi návštěvníky muzea. Přidal jsem se, když jsem byl ujištěn, že moje nedokonalá angličtina nejen, že není překážkou, ale naopak, respondenti ze zahraničí jsou zvláště vítaní. Tak jsem hrdě napsal Czech Republic a zaškrtl i tu nejnižší příjmovou kategorii na dotazníku. Vlastně jsem měl snad právě tady ze všech světových galerií té první pětky nejvýraznější pocit, že sbírky jsou tu kvůli mně. Takže budete-li v New Yorku, zajděte tam. Ale počítejte s tím, že jeden den je žalostně málo.

A ještě praktická rada na závěr. Pojedete-li odtamtud ve všední den odpoledne směrem dolů po 5. avenue, nejezděte taxíkem, i když jich stojí před muzeem přehršel. Je pravda, že jsou v zásadě levné. Jenomže je také pravda, že provoz je hustý, stále stojí a vy platíte i za čas. Takže když se na taxametru po 3 km objevilo číslo 18 $, radši jsem vystoupil a zbytek došel rychleji pěšky.

sobota 18. července 2015

Zahrada v Midtownu

Ta zahrada patří k Museum of Modern Art, které sídlí v 53. severní ulici Manhattanu mezi 5. a 6. avenue. Ovšem mluvit o MoMA a nezmínit se o rodině Rockefellerů je jako vysvětlovat dýchání a pomlčet o vzduchu.

Na Rockefellery byly a jsou názory různé. Sotva jim však lze upřít, že svou charitativní činností významně zasáhli nejen do vzdělávání a zdravotnictví, ale i do oblasti umění. Začal s tím už syn šarlatána a bigamisty John D. Rockefeller (1839-1937), který vybaven desetitýdenním kurzem pro účetní se stal nejbohatším mužem všech dob a m.j. založil University of Chicago a Rockefeller University. Jeho jediným synem a následovníkem byl John D. Rockefeller Jr. (1874-1960), který ovšem měl již řádné univerzitní vzdělání, věnoval se spíš finančnictví, v roce 1933 postavil Rockefellerovo centrum, dnes známé především jako sídlo televize NBC a také vyhlídkovou plošinou v 67. poschodí. John D. Jr. pokračoval v rozsáhlých charitativních aktivitách od koupě sbírek pro Metropolitní muzeum a darování pozemků pro výstavbu jeho pobočky, přes darování pozemků pro OSN a financování a také poskytnutí pozemků pro vybudování Muzea moderních umění nedaleko Rockefellerova centra.

Duší projektu MoMA však nebyl John D. Jr., nýbrž jeho žena Abigail Greene "Abby" Aldrich Rockefeller (1874 - 1948), která začala kolem roku 1925 sbírat moderní umění a svou sbírku měla vystavenou doma, to je v 7. patře desetipodlažního paláce na adrese 10 West 54th Street, tehdy největším rodinném sídle na Manhattanu. V roce 1929 se spojila s dalšími dvěma dámami z nejlepších newyorských kruhů a založily Muzeum moderního umění. Muzeum získalo perfektní spolupracovníky a managery, ovšem John D. Jr. této formě uměleckého projevu příliš nedůvěřoval a nelze se divit, když Diego Rivera, na radu Abby najatý při výstavbě Rockefellerova centra pro výzdobu centrálního paláce 30 Rockefeller Plaza, tam vyvedl Lenina v barvách. Ostatně počátkem 30. let měl s realizací tohoto mamutího projektu starostí víc než dost. Pár let proto trvalo, než se John D. Jr. nechal zlomit a dodal 3 bloky od Rockefeller Center prostory pro vlastní sídlo muzea. Mezi ně patřila i parcela, na níž stávalo sídlo rodiny, neboť ta se přesunula o 2 km dál do 740 Park Avenue a staré sídlo bylo zbouráno.

Do nových prostor se muzeum nastěhovalo v roce 1939 a sídlí tam dosud. Abby Rockefeller se podílela na vedení muzea do roku 1945, ale už v roce 1939 se stal prezidentem její syn Nelson Rockefeller. Když byl v roce 1958 zvolen gůvernérem státu New York, jeho místo zaujal jeho mladší bratr David Rockefeller (nar. 1915), který je dodnes čestným prezidentem. Ten nedávno věnoval muzeu 100 mil. $ a další prostředky mu připsal v závěti. Ve správních orgánech muzea jsou i další Rockefellerové. Celkový majetek muzea (bez exponátů) dosahuje zhruba 1,5 mld. $ a roční náklady 180 mil. $.

Muzejní sbírky průběžně rostou a jeho prostory jsou proto průběžně upravovány. V roce 2006 proběhla zatím poslední rozsáhlá přestavba, po níž má muzeum 2 křídla o celkové ploše 59 000 m2, z nichž jedno je určeno pro expozice a výstavy a druhé zahrnuje archivy, knihovnu se 300 000 exempláři, a také učebny a přednáškové prostory, neboť muzeum je primárně vzdělávací instituce. A v neposlední řadě je integrální součástí muzea Abby Aldrich Rockefeller Sculpture Garden, která současnou podobu dostala v roce 1953 a vedle prezentace uměleckých děl slouží i pro pořádání společenských akcí a koncertů.

MoMA - slideshow (klikni na obrázek)


Sbírky ovšem neobsahují pouze obrazy, grafiku a plastiky (150 000), ale zahrnují i 25 000 filmů, fotografie, architektonické návrhy (28 000), design. Ročně muzeum zhlédne okolo 3 milionů návštěvníků, Metropolitní muzeum umění v Central parku 2x tolik, ovšem charakter jeho sbírek je zcela jiný. To vše obstarává přes 800 zaměstnanců. Řada dobrovolníků, kteří pracují bez nároku na mzdu jako informátoři či průvodci, dlouho čeká, než se na ně dostane řada.

Architektonické řešení poslední přestavby je velkorysé, i když... i když ne každému vyhovuje pohybovat se třeba po vysutém mostku zavěšeném vysoko v prostoru, od nějž je oddělen jen tenkým sklem. Mně tedy ne. A je dobře, že v podtitulu je konstatováno, že jde o sbírky umění moderního a současného. Někde je dost obtížné smířit se s tím, že to současné je současně umění, když připomíná spíš naschvál. Třeba filmová smyčka ukazující pohybující se nahé hýždě na výstavě artefaktů z tvůrčího skladiště Yoko Ono mne nijak zvlášť umělecky neoslovila. Pánubohu se povedly, ale co s tím má společného tahle vdova? Ne nadarmo se právě Milan Knížák chvástá tím, jak si ho považuje. Ovšem to, co se nachází o patro výš, jsou skutečné poklady, před kterými mnohý z návštěvníků zůstává němě stát, protože jsou nekonečné jako dobrá hudba. Totéž platí i o plastikách na zahradě, mezi něž je k mé radosti zařazena i secesní informační tabule pařížského metra, které se v samotné Paříži vidí jen zřídka, pokud vůbec.

Takže vzhůru do MoMA.

na zahradě se jíst nesmí, tako dívka, která je spolupracovníkem muzea,
však dostala od strážce výjimku

úterý 14. července 2015

Letní Broadway a Chicago

Když jsem byl mladší, mělo slovo Broadway poněkud spiklenecký charakter. Vyvolávalo dráždivé pocity od tajemné neřesti po schvalování soukromokapitalistického řádu. I když někde to přežívá a někde se to dokonce vrací, skutečnost je mnohem prozaičtější. Je to vlastně indiánská stezka, která se táhne ostrovem Manhattan, nejznámější částí města New York. Protože vybočuje z pravoúhlého systému ulic, protíná jak avenues, tak i streets a místo, kde se střetá se sedmou avenue se nazývá Times Square, což je současně název pro velkou oblast kolem, kde se nachází celé stádo divadel. Jen těch, která mají víc než 500 míst, je asi 40. Tam se hrají solidní činoherní kusy - třeba V+W tam v roce 1945 v divadle Alvin (dnes Neil Simonovo divadlo) na 52. západní ulici hráli 130x Shakespearovu Bouři - i uvolněnější muzikály, ty nejlepší třeba celá léta. A co do počtu odehraných představení druhým po bezkonkurenčním Fantomu opery je Chicago. Původní premiéru mělo v roce 1975 a od premiéry revivalu v listopadu 1996 bylo provedeno téměř 7800x se špičkovými interprety, přičemž v divadle Ambassador běží od roku 2003.

To divadlo lze najít na 49. západní ulici, o kousek dál je kostel sv. Malachiáše s hereckou kaplí, kde se manželi stali Douglas Fairbanks a Joan Crawfordová a s Rudolpho Valentinem či Spencerem Tracy se tady jejich příznivci loučili. A naproti je slavný hotel Crown Plaza a vedle něj divadlo Eugene O´Neilla, kde zrovna hrají další muzikál Kniha Mormonova. Ambassador postavila v roce 1921 společnost Shubert Organization založená třemi syny přistěhovalců z Ruska (Litvy), která se 17 divadly na Broadway patří dodnes mezi nejvýznamnější divadelní společnosti nejen New Yorku. Na schodu pod markýzou podél divadla ráno posedávají mžourající a pokuřují noční ptáci, sešlé černošky a jiná nepříliš důvěryhodně působíci individua, která během dopoledne vystřídají zájemci o vstupenky a po představení hrozen okouzlených návštěvníků, kteří chtějí ještě jednou zahlédnout hvězdy večera.



Zatímco v Česku se v červnu s hraním končí, aby hvězdičky mohly předvést své půvaby v Karlových Varech a pak se zotavovat, Broadway jede na doraz. Včetně Chicaga. To představení se těžko popisuje, to se musí vidět v reálu. Autorem famózní hudby je John Kander, který napsal noty i k muzikálům Cabaret a Zorba. Představení je příběh dvou vraždících zpěvaček a protřelého advokáta, ale především je to mix skvělé jazzové a swingové muziky, perfektního zpívání a pohybu a navíc humoru a absolutní profesionality. Scéna je jednoduchá, žádné velké dekorace. Uprostřed stupňovitá vestavba s pulty pro 13 muzikantů a dirigentku, kde se však pohybují i herci-zpěváci-tanečníci, po stranách jeviště židle a u portálu žebříky, na kterých Roxie a Velma občas zpívají. Přes dvě hodiny se nezastaví a ani divák si neoddechne. Hvězdou obsazení v úterý 6. července byla energii vyzařující 36letá Brandy Norwood s obrovským charizma, pro niž to byl sice první, ale ne poslední muzikál na Broadway. A má za sebou řadu filmů, 40 milionů prodaných nosičů svých písní a Grammy za jednu z nich.

Brandy Norwood
úvodní All That Jazz a stálice Amra-Faye Wright


ukázka ze zkoušky aktuálního obsazení
(Roxie - Brandy Norwood, Velma - Amra-Faye Wright)


Vážně stojí za to tenhle muzikál v Ambassadoru vidět a slyšet. I když v Uherském Hradišti, kde bude jeho premiéra v listopadu 2015, vás může také chytit. Možná, že jste viděli i inscenaci v Plzni, brněnském Městském divadle nebo pražských divadlech v Karlíně či Na Palmovce.

Ale chcete-li to vidět teď hned a neradi lítáte, pak v roce 2002 bylo Chicago jako jeden z prvních muzikálů převedeno do filmové podoby s velkolepým obsazením hlavních rolí: Renée Zellweger jako Roxie Hart, Catherine Zeta-Jones jako Velma Kelly a Richard Gere jako advokát Billy Flynn. Film získal celkem 6 Oscarů a 3 zlaté glóby. Kdo měl štěstí, viděl tu první před 8 lety živě v Karlových Varech. A letos tam oslňoval i (ne)stárnoucí Richard Gere. Tak zkuste ochutat aspoň jeho finále, je dokonalé:


finále filmu Chicago


Co jsem viděl 4. července

Procházel jsem se před pár dny, kdy Spojené státy slavily Den nezávislosti, New Yorkem, rozhlížel se a poslouchal.

Takhle vypadal prostor před Rockefellerovým centrem:


A do kamene jsou tam vytesána slova, která John D. Rockefeller, Jr. přečetl v rozhlasovém prohlášení 8. července 1941:


•    Věřím v svrchovanou hodnotu jednotlivce a v jeho právo na život, svobodu a možnost usilovat o štěstí.
•    Věřím, že každé právo zahrnuje povinnost; každá příležitost závazek; každý majetek zodpovědnost. 
•    Věřím, že zákon je tu kvůli lidem a ne lidé kvůli zákonu a že vláda je sluhou lidí, ne jejich pánem.  
•    Věřím v důstojnost práce, ať je vykonávána rukama nebo hlavou; že svět nedluží nikomu obživu, ale že dluží každému člověku možnost si na živobytí vydělat.
•    Věřím, že šetrnost je podstatná pro dobře uspořádaný život a že hospodárnost je prvořadou náležitostí každé zdravé finanční struktury, ať už jde o stát, podnikání nebo osobní záležitosti.
•    Věřím, že pravda a spravedlnost jsou základem pro trvalý společenský řád.
•    Věřím v posvátnost slibu a že slovo muže by mělo být stejně spolehlivé jako jeho písemná záruka; že charakter a ne bohatství, moc nebo postavení má nejvyšší hodnotu.
•    Věřím, že vzájemné prokazování užitečných služeb je společnou povinností lidstva a že jen v očistném ohni obětí jsou pohlceny nánosy sobectví a osvobozena velikost lidské duše.
•    Věřím ve vševědoucího a všechny milujícího Boha, ať je vzýván pod jakýmkoli jménem, a že nejvyšší naplnění jednotlivce, největší štěstí a nejširší užitečnost lze nalézt v žití života v souladu s jeho vůli.
•    Věřím, že láska je největší věcí na světě; že ona samotná může překonat nenávist; že právo může a bude triumfovat nad silou.    

O kus dál na Columbus Circle u vchodu do Central Parku projevovali svou radost Kubánci:


A na druhém konci náměstí před Time Warner Center se snad konal sjezd policejních odborů, či co. Spousta policejních aut a nejméně 2x tolik policistů tam poklidně debatovalo, ale sotva jsem ušel 100 m, zleva od Broadway se vyřítila za šíleného rachotu celého orchestru sirén a houkaček všeho ladění kolona těch policejních aut. Asi jejich způsob, jak oslavit Den nezávislosti.

A na Times Square vířily bubny mladých černochů.


Jen pár kroků od Broadway ve 49. ulici jsem vešel do kaple sv. Malachiáše zasvěcené hercům. Zrovna končila odpolední mše a všichni zpívali. Co? Bojovou hymnu republiky.

(tohle je ovšem z londýnské Royal Albert Hall)

A u Carnegie Hall se předváděly 2 mladé vlastenky i s patriotickým pejskem a o kus dál dvě vlastenky prorostlé.




A tyhle 3 slečny měly takovou radost ze života, že když mne viděly jak lehce zasmušilý na to nevěřícně zírám, požádaly mě, abych si je aspoň vyfotil.


Jak říkal Lenin, zahnívající kapitalismus. Jen mi nejde do hlavy, jak se tenhle podnik, dle mnohých expertů hubitel lidstva odsouzený k zániku, dokázal vzchopit a na kouřících troskách, které pohřbily tisíce lidí, vybudovat chloubu celé země.



Nebo je to všechno jinak a pravdu mají nositelé zelených, rudých a černých praporů a iracionálních, emocemi nabitých psychologických mechanismů zášti, když zpívají:

Zaplav je spoustou raket
Udělej jim z jejich světa horor
Ať si zapamatují velký zázrak
Protože budou vyhnáni a my tu zůstaneme ?


sobota 11. července 2015

Hudební hody verbierské

O úžasném festivalu ve švýcarském horském středisku Verbier jsem se rozepisoval před rokem. I letos nabízí 17 dnů nádherné muziky v tom nejlepším podání. Možná si vzpomenete na loňský Čajkovského b moll Marthy Argerich s dirigentem Charlesem Dutoitem, a letos budou zahajovat opět superstar, tentokrát James Levine, který před lety vnesl do festivalu systém, a Joyce DiDonato. A medici.tv vysílá živě minimálně jeden koncert denně, celkem je jich 25 a co koncert, to špičkový interpret. Skoro by to potřebovalo vzít si dovolenou.


Červeně označené jsou přímé přenosy na medici.tv:

PÁTEK 17. července
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL ORCHESTRA, James LEVINE,                                 Joyce DIDONATO - Boulez, Berlioz, Schubert

SOBOTA 18. července
11:00 |  KOSTEL - Lynn HARRELL, Zhang ZUO - Webern, Debussy, Chopin,
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL CHAMBER ORCHESTRA, Gábor                             TAKÁCS-NAGY, András SCHIFF - Haydn, Bartók, Beethoven
20:00 |  KOSTEL - Miloš KARADAGLIĆ - kytarový recitál

NEDĚLE 19. července
11:00 |  KOSTEL - PAVEL HAAS QUARTET, Miloš KARADAGLIĆ - Dvořák, Boccherini
14:30 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL MUSIC CAMP ORCHESTRA, Alondra DE             LA PARRA - Premier concert du VFMC Orchestra
19:00 | COMBINS - Denis MATSUEV - Čajkovský, Schumann, Stravinský
20:00 |  KOSTEL - Renaud CAPUÇON, Ana CHUMACHENCO, Alexandra CONUNOVA,                Roberto GONZÁLEZ, Blythe TEH ENGSTROEM, Gautier CAPUÇON,                                  Mischa MAISKY, Edgar MOREAU, Mikhail PETRENKO, Alexander MELNIKOV                Korngold

PONDĚLÍ 20. července
11:00 |  KOSTEL - Mark PADMORE, James BAILLIEU - Récital lyrique
14:30 |  KOSTEL - Alexander MELNIKOV - Šostakovič
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL ORCHESTRA, Gianandrea NOSEDA,                       Sonya YONCHEVA, Daniela BARCELLONA, Piotr BECZALA, Simone                           PIAZZOLA, Ildar ABDRAZAKOV - Verdi, Rachmaninov     
20:00 |  KOSTEL - PAVEL HAAS QUARTET - Schulhoff, Janáček, Haas

ÚTERÝ 21. července
11:00 |  KOSTEL - Mikhail PETRENKO, Denis MATSUEV - písňový recitál
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL CHAMBER ORCHESTRA,                                         Ton KOOPMAN, Renaud CAPUÇON, Malin HARTELIUS,                                                 Marie-Claude CHAPPUIS, Tilman LICHDI, Konstantin WOLFF,                                       RIAS KAMMERCHOR - Bach, Mozart
20:00 |  KOSTEL - András SCHIFF - Haydn, Beethoven, Mozart, Schubert

STŘEDA 22. července
11:00 |  KOSTEL - VERBIER VILLAGE - Lynn HARRELL
19:00 | COMBINS - Lisa BATIASHVILI, Renaud CAPUÇON, Alexandra                                     CONUNOVA, David Aaron CARPENTER, Blythe TEH ENGSTROEM,                           Gautier CAPUÇON, Lynn HARRELL, Mischa MAISKY, Edgar MOREAU,                     Leigh MESH, Pretty YENDE, Sergei BABAYAN, Daniil TRIFONOV -                               Schumann, Strauss II, Schubert
20:00 |  KOSTEL - Grigory SOKOLOV - Bach, Beethoven, Schubert

ČTVRTEK 23. července
11:00 |  KOSTEL - Yekwon SUNWOO Schubert, Rachmaninoff, Chopin
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL ORCHESTRA, Valery GERGIEV,                             Denis MATSUEV, Daniil TRIFONOV - Mozart, Ravel, Tchaïkovski
20:00 |  KOSTEL - Lisa BATIASHVILI, Ana CHUMACHENCO, Alexandra CONUNOVA, Gautier CAPUÇON, Edgar MOREAU, François LELEUX, Lera AUERBACH, Sergei BABAYAN - Chostakovitch, Prokofiev, Auerbach, Beethoven

PÁTEK 24. července
11:00 |  KOSTEL - Edgar MOREAU, Julien QUENTIN                                                                      Brahms, Schumann, Chopin, Poulenc
14:30 |  KOSTEL - Lera AUERBACH - Rachmaninoff, Moussorgski
18:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL CHAMBER ORCHESTRA, Thomas                         QUASTHOFF, Mark PADMORE, Manuel WALSER, Christiane KARG,                         Bernarda FINK, Mauro PETER, Christopher MALTMAN, Ya-Fei CHUANG,                 Robert LEVIN, Nicolas ALTSTAEDT, RIAS KAMMERCHOR,                                         SCHOLA DE SION - Bach
20:00 |  KOSTEL - Jan LISIECKI - Bach, Mozart, Chopin, Rachmaninov, Schubert

SOBOTA 25. července
11:00 |  KOSTEL - Leonidas KAVAKOS, Ferenc RADOS Mozart, Bartók, Schumann  
14:30 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL MUSIC CAMP ORCHESTRA,                                         Dima SLOBODENIOUK Deuxième concert du VFMC Orchestra
19:00 | COMBINS - Sergei BABAYAN, Daniil TRIFONOV - Rachmaninov, Liszt  
20:00 |  KOSTEL - Angela GHEORGHIU, Miloš KARADAGLIĆ - písňový recitál

NEDĚLE 26. července
11:00 |  KOSTEL - Alexandra CONUNOVA, Michail LIFITS                                                                Schubert, Poulenc, Prokofjev, Strauss  
14:30 |  KOSTEL - Ya-Fei CHUANG, Robert LEVIN                                                                              Mozart, Fauré, Schubert, Brahms, Dvořák  
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL ORCHESTRA, Manfred HONECK,                           Behzod ABDURAIMOV - Strauss, Prokofjev, Dvořák  
20:00 | KOSTEL - Lisa BATIASHVILI, Ilya GRINGOLTS, Alexander SITKOVETSKY,                   David Aaron CARPENTER, Lars Anders TOMTER, Frans HELMERSON,                             Edgar MOREAU, François LELEUX, Avi AVITAL, Yekwon SUNWOO                                 Mozart, Dvořák, Bruce, Dohnányi

PONDĚLÍ 27. července
11:00 |  KOSTEL - Menahem PRESSLER - Mozart, Schubert, Schumann, Chopin  
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL CHAMBER ORCHESTRA,                                         Gábor TAKÁCS-NAGY, Mischa MAISKY, Martin FRÖST,                                                 Tatiana MONOGAROVA, Julien QUENTIN                                                                           Shchedrin, Copland, Prokofiev, Saint-Saëns, Schumann  
20:00 | KOSTEL - Pamela FRANK, Leonidas KAVAKOS, Lawrence POWER,                                   Blythe TEH ENGSTROEM, Gautier CAPUÇON - Mozart, Brahms  

ÚTERÝ 28. července
11:00 |  KOSTEL - Truls MØRK, Jan LISIECKI - Beethoven, Schumann, Chopin  
14:30 |  KOSTEL - Alexander SITKOVETSKY, Julien QUENTIN                                                          Bach, Desyatnikov, Grieg  
19:00 | COMBINS - Khatia BUNIATISHVILI - Ravel, Liszt, Stravinski  
20:00 |  KOSTEL - ARTEMIS QUARTET - Beethoven, Vasks, Dvořák  

STŘEDA 29. července
11:00 |  KOSTEL - Martin FRÖST, Daniel LOZAKOVITJ,                                                                MEMBRES DE L'ACADEMY, Julien QUENTIN « ROOTS »  
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL ORCHESTRA, Zubin MEHTA, Sunhae IM             Okka VON DER DAMERAU, CHOEUR SUISSE DES JEUNES,                                         OBERWALLISER VOKALENSEMBLE - Mahler  
20:00 | KOSTEL - Joshua BELL, Ilya GRINGOLTS, Antoine TAMESTIT,                                           Frans HELMERSON, Khatia BUNIATISHVILI - Beethoven, Vieuxtemps  

ČTVRTEK 30. července
11:00 |  KOSTEL - Pretty YENDE, Michele D'ELIA - písňový recitál  
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL CHAMBER ORCHESTRA,                                         Paul MCCREESH, Truls MØRK - Händel, Schumann, Brahms  
20:00 |  KOSTEL - Matthias GOERNE, Menahem PRESSLER - písňový recitál  

PÁTEK 31. července
11:00 |  KOSTEL - Avi AVITAL - mandolinový recitál  
20:00 | COMBINS - ORQUESTA BUENA VISTA SOCIAL CLUB - Adios tour  
20:00 | KOSTEL - Ilya GRINGOLTS, Truls MØRK, Daniil TRIFONOV                                       Beethoven, Schubert, Brahms  

SOBOTA 1. srpna
11:00 |  KOSTEL - VERBIER FESTIVAL ACADEMY - Verbier Festival Academy
14:30 |  KOSTEL - Boris KUSCHNIR Boris Kushnir and Friends  
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL CHAMBER ORCHESTRA                                         Joshua BELL, Pretty YENDE - Mozart, Bruch, Beethoven  
20:00 |  KOSTEL - Beatrice RANA - Bach, Debussy, Chopin, Ravel  

NEDĚLE 2. srpna
11:00 |  KOSTEL - VERBIER FESTIVAL ACADEMY - Verbier Festival Academy
14:30 |  KOSTEL - VERBIER FESTIVAL ACADEMY - Puccini  
19:00 | COMBINS - VERBIER FESTIVAL ORCHESTRA, Charles DUTOIT,                               Ildikó KOMLÓSI, Matthias GOERNE, Khatia BUNIATISHVILI - Liszt, Bartók  

Mé holešovické dospívání

Moje první autentická vzpomínka na část Holešovic od Argentinské ulice k Libeňskému mostu zvanou někdy Maniny je trochu dvojznačná. Napřed letecký poplach, kufříček a hurá do sklepa, ale potom jsem vylezl z krytu na dvůr firmy Josef Jeřábek, továrna uzeného zboží, a díval se na nádherně modrou oblohu. Dům s obytnou částí do ulice a továrnou ve dvoře byl koncem 19. století chytře postaven nedaleko monopolních pražských jatek. V době, kdy jsem stál na onom dvoře, však byla továrna už 5 let zavřená, protože masa bylo málo, krmit se museli především vojáci, kteří žádné maso nevyrobí, maximálně masakr, a koupit se dalo v limitovaném množství jen na potravinové lístky. A neautentická vzpomínka, kterou znám jen z vyprávění, je na 27. květen 1942, kdy jsem byl na Trojském mostě (dnes Barikádníků) německým vojákem vyzvednut z kočárku, aby zjistil, zda neskrývá zbraň, ze které jsem střílel na říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro mě to dopadlo dobře, takže mohu pokračovat..

Konec války mám spojen i s dalšími událostmi. V dřevěné ohradě na rohu Osadní a U průhonu se během revoluce "vypařil" lékárenský líh z demižonu, který tam táta skladoval. Otevřeli uzenářskou továrnu, kde ještě visely vyschlé salámy, zprovoznili Jeřábkovo řeznictví vedle vchodu do domu, které však většinou zelo prázdnotou, jen za cinkající stříbrnou kasou v kukani vedle dveří seděla kyprá blondýna, a holič Bukvaj, co bydlel v protějším domě a při holení si pouštěl hubu na špacír, se vrátil jakožto revolucionář z kriminálu. A zpoza regálu v lékárně byl vytažen sokolský prapor, který tam táta coby vzdělavatel místního Sokola ukrýval, stejně jako ze skříně sokolský kroj a holínky. Přišla prostě svoboda. Protože však oba mí rodiče pocházeli z Plzně a žili tam i strýcové a tety, byla to svoboda spíš americká. Také proto, že žoviální strejda Bóža byl v jakési komisi a vozil nám velké americké konzervy hovězího guláše, jablečného pyré a slaných buráků. Sobě zase přidělil Opela se stahovací střechou a radiem. Rusové naopak odvezli nějakého inženýra ruského původu, se kterým se rodiče znali.

...a pohled dnes
Prvního poválečné Mikuláše v Holešovicích s námi strávil a filmově zdokumentoval i tátův kamarád "strejda" Pavel se ženou Jenou. Menší snědý černovlasý sympaťák a krásná blondýna se zrovna vzali. Dřív to nešlo, Pavel utekl koncem roku 1941 z transportu do Terezína a až do konce války se skrýval. Trochu pomohl i německý důstojník z okupační správy, který byl milencem Jeniny sestry. Teď měl Pavel luxusní byt na Letné po Němcích a důstojník mohl zůstat v Praze.

A potom se události přímo řítily. Začal jsem se seznamovat s okolím - naproti čalouník Doleček, obuvník Podroužek, instalatérství Jelínek a mlékárna. A vedle v domě stáčírna piva pana Vyvadila, obchůdek pana Davídka, trafika paní Weinmullerové, hospoda U hroznu, koloniál pana Kitlera, galanterie a elektrikář Vaněk. Nejvíc se mi však líbily šroubky v železářství pana Smetíka v ulici Komunardů. V kině Evropa, které bylo ve stejné ulici o 2 bloky dál v čísle 35, jsem viděl první velké americké filmy Pět Sullivanů a Lassie se vrací. Šatnářce se příští rok narodil syn Saša, přestože, jak tvrdila, tomu ruskému důstojníkovi jen seděla na klíně. Asi špatně, Saša dospíval pomalu. V té době jsem začal chodit do dodnes funkční školky v Tusarově ulici, což mi přineslo dva problémy. Za prvé jsem nebyl úplně dokonalý v zavazování tkaniček u bot a za druhé mě trápilo, že si nedokážu představit, jaké strašné orgie se dějí v klubovně Svazu mládeže, na kterou bylo vidět z okna naší třídy. Že se ale dějí bylo jasné, slyšel jsem to doma.


V těch letech jsem začal poznávat také další lidi. Tátovy známé z holešovického Sokola a také místní doktory a jejich přátele. Hlavně pana doktora Blažka, což byl malý holohlavý laskavý pán a tichý srandista se studeným diagnostickým uchem a velkou kyprou blond manželkou, které bylo všude plno. On milovník a sběratel umění všeho druhu, ona bývalá vdaná pokladní v Osvobozeném divadle, kde ji také poznal. Ti kolem sebe vytvořili okruh bezdětných párů a paní Blažková provozovala salón, kde se dámy pravidelně scházely a vyšívaly. Paní Zemanová docházet přestala, když se její muž stal ředitelem školy. Když pak přestali docházet i ostatní, vzali k sobě aspoň prvního manžela. Také jsem v únoru 1947 poznal, no spíš viděl, nejmenovaného rakouského reprezentačního hokejistu, který bůhví jak se k nám dostal na večeři, snad jako poděkování za to, že vítězstvím nad Švédskem umožnili československému týmu vyhrát mistrovství světa, snad v rámci charity, neboť Rakousko na tom tenkrát bylo mnohem hůř než my. Stačilo však pár desítek let sovětského objetí a všechno bylo jinak.

Po roce ve školce jsem začal chodit do školy v Osadní ulici postavené v roce 1897 za neuvěřitelných 16 měsíců.

škola Tusarova/Osadní
Ještě předtím vším ale byly volby 1946. Ty se stejně jako dnes odehrávaly ve škole a jasně si pomatuji na to, jak přijel strejda Bóža a vykřikoval: "Soudruzi a soudružky, dostanete do držky." Nakonec dostali, ale jen trochu, zatímco on mnohem dříve a pořádně. Škola byla vzdálená pár minut chůze, přesně 250 m, a její pan ředitel Hochman byl ušlechtilý starší pán s bílými zvlněnými vlasy, knírkem a brýlemi se zlatou obroučkou. Z první třídy se mi toho moc nevybavuje, snad jen to, že to byla škola chlapecká a v křídle do Tusarovy ulice naopak dívčí a přes prosklené dveře v přízemí jsme se navzájem okukovali. A také to, že jsem byl nejspíš žák pokročilý, protože strýc Bóža mne o Vánocích naučil slovo "semtele", které jsem si neuměle napsal do notýsku, abych se jím pochlubil, a ve škole se divili, kde jsem na to přišel. Uspěl jsem i v náboženství, kde mne pan katecheta pochválil, jak krásnou trávu na Olivové hoře jsem namaloval. Trvalo hodně dlouho než jsem se tam dostal a pochopil, že šlo o milosrdný podvod, protože tam žádná tráva růst nemohla. Také jsem začal chodit do Sokola v "červených" domech postavených v roce 1924 v ulici U průhonu. Moc nadšený jsem nebyl, vadil mi přísný řád a studené sklepní šatny. Cvičilo se i ve zbytku vypálené Uranie a v pivovaru. Únor 1948 jsem v Holešovicích nepostřehl, v naší lékárně se nic zásadního nezměnilo, jen strejda Bóža jednou přijel a oznámil nám, že mu sebrali jeho zámečnickou dílnu, ředitelem se stal mistr, a on jde pracovat na dráhu. A doma se všichni trochu báli zuřivé komunistky a lékárenské uklízečky paní Hájkové, která současně pomáhala babičce s velkým prádlem a úklidem a také zničila vyřezávaný nábytek jídelny, který jí připadal omšelý a tak ho v nestřeženém okamžiku natřela bleskovou černí [1].  A v domě, kde jsme bydleli, byl zrušen domovník, který hartusil, když jsme na schodech křičeli, a továrnu převzal Pražský průmysl masný. A v létě jsem byl na předsletovém vystoupení na sokolském hřišti vedle Libeňského mostu. Táta tam chodil v kroji a já se dmul pýchou, bohužel naposled.

Letní sokolské cvičiště u Libeňského mostu z roku 1923
Po prázdninách 1948 jsme nastoupili do školy již koedukované, takže se děvčata a hoši mohli okukovat přímo, ne přes sklo. Také jsme dostali novou paní učitelku Dvořákovou, obézní, laskavou a nadšenou komunistku. V prosinci přišel další zásah strany a vlády, když náš školní sbor vyrazil zpívat koledy kamsi na Letnou, kde nám bylo sděleno, že koledy jsou nevhodné, protože náboženství je opium lidstva, a šli jsme domů. Také jsem chodil pravidelně do trafiky vedle v domě a nechápal, proč nemají časopis Junáci vpřed.

Jednou z velkých atrakcí bylo natáčení filmu Němá barikáda přímo před okny naší přízemní třídy. A také vidím jako dnes, jak těsně před Vánocemi 1949 přijel z Plzně tátův bratr Vlasta a u takového stolku v lékárně mi předal jako Ježíškův posel knížku Srdce od Edmonda De Amicise. Ta se mi symbolicky spojuje s tím, že nedlouho poté Vlastu zavřeli a odsoudili na 15 let do jáchymovského lágru, protože pomohl ministrovi Ripkovi při útěku ze země. A protože i táta v tom sehrál nějakou roličku, nabídl státu svou lékárnu, která by mu ze zákona připadla tak jako tak, jen o pár měsíců později. Takže lékárna byla cizí, tátu přesunuli na Letnou, máma tam ještě pár let zůstala a pracovala, jako kdyby to pořád bylo její, strejda byl v kriminále, druhý opravoval koleje, babička měla mizivou penzi pro živnostníky-vykořisťovatele a já neměl Junáka vpřed. Koncem roku byl penzionován pan ředitel se zlatými obroučkami. A holiči Bukvajovi se zvětšil byt o plochu přilehlé mlékárny, která se přesunula do Podroužkovy zrušené opravny obuvi, a také mu stoupl plat, protože jako ochotnický herec se stal vedoucím kulturního domu.

K tomu všemu jsem v roce 1950 dorostl do věku, kdy se ve škole začala vyučovat ruština. Po tom všem, co se v onom roce událo, jsem pravidelně 2x týdně trpěl nevolností a bolestmi hlavy, protože můj mozek jí odmítal. Trvalo to celý podzim, místo do školy jsem chodil po doktorech, ale nakonec jsem nejspíš zjistil, že "svoboda je poznaná nutnost" a ruštinu se doučil. O něco později začala fungovat při škole dětská organizace Pionýr střižená podle sovětského vzoru, která měla heslo „K budování a obraně vlasti – buď připraven!“ Tam jsem souvislost tak nepociťoval, i když její příslušníci měli milovat Sovětský svaz, navíc tam chodila skoro celá třída, klubovna byla ve škole, vedoucí svazačka Milena byla príma a tak jsem tam také chodil, dokonce jsme po holešovických ulicích zpívali jakési nablblé písně. Koledy to nebyly. Protože naše rodina jezdila v zimě každý víkend na hory (nikoli autem, ale na korbě náklaďáku) a schůzky byly v sobotu, neboť tenkrát se v sobotu ještě budovalo, donutil jsem dokonce rodiče, aby to té vedoucí vysvětlili, když hrozila, že mě vyloučí. Myslím, že to nadšení mi nevydrželo víc než rok. Možná proto, že jsem začal chodit do piana. Trvalo to 5 let, vystřídaly se na mně dvě učitelky, jediné veřejné vystoupení byla jakási improvizovaná tancovačka v Maršově, ale myslím, že to nikomu neuškodilo.

V té době jsem také získal právo navštěvovat bez doprovodu luxusní kino Domovina z roku 1922 v ulici Na Maninách pyšnící se tím, že v roce 1929 si v něm komunisté zvolili za předsedu Klementa Gottwalda. V kině se před vlastním filmem promítal Československý filmový týdeník plný dobrých zpráv o vzkvétání vlasti a prodávala se tam mražená limonáda na klacíku a zmrzlina Eskymo. Pamětní deska připomínající onu smutnou událost z dějin komunismu v Čechách je tam z neznámých důvodů stále. Asi ji jako oko v hlavě střeží městští památkáři. V patře přes dvůr byl malý sál, kde bylo možné se za 1 korunu dívat nekonečně dlouho na krátkometrážní poklady typu Bílé zlato Kazachstánu, které promítali stále dokola.


Domovina, pamětní deska je šedý obdélník mezi okny v přízemí
 Kino Evropa bylo v roce 1949 přeměněno na skladiště filmů. Jak moc to souviselo s tím, že předseda vlády Antonín Zápotocký hrával hned vedle v hospodě U zlatého korbele na harmoniku, není známo.

V roce 1953 se konala měnová reforma, kterou socialistické hospodářství zchátralé pěti lety budování socialismu dostalo injekci v podobě úspor obyvatelstva. Zrovna u nás byla teta Mařenka z Plzně, v rádiu hlásili jaké všechny výhody z toho poplynou, a já jsem bystře spočítal, že hlady snad neumřeme. Pak teta odjela do Plzně a Bóžovi to zřejmě nevysvětlila, takže ten se zapletl do velké demonstrace na plzeňském náměstí, což soudruzi ocenili příkazem k okamžitému vystěhování do pohraničí. Strejda se zhroutil a pak strávil řadu měsíců u nás v Praze, což nebylo jednoduché, protože trval na tom, že vše se musí točit kolem něj. Ovšem to že hlady neumřeme se ukázalo být pravdou, a navíc jsem dostal za vysvědčení zelené kolo značky Favorit s berany a přehazovačkou za tehdy horentní sumu 900 Kčs. Můj důvěřivý bratr dostal Favorita červeného a půjčil ho nepříliš talentovanému grobiánovi Hasmanovi, který ho okamžitě poničil. Jeho táta, grobiánský instalatér s dílnou proti škole konstatoval, že bratr si za to může sám a je blbej, když mu ho půjčil. Opravu provedl cyklistický expert Jan Szekuj, specielní závod pro stavbu a opravy velocipedů, tehdy už jen ve sklepní dílničce vedle školky v Tusarově ulici.


V tomto roce jsem trávil jarní a podzimní dny na "sokoláku". Před zavřením hřiště nebo když nám bylo moc horko jsme ještě přelezli dřevěný plot a z pontonu skákali do celkem čisté Vltavy. Nepříjemné bylo jen to, že tam strašně smrděly ryby z nedaleké továrny, kdysi Václav Kutina, závod k nakládání a uzení ryb, nyní už jen Rybena. Ale nebyly to jediné pachy Holešovic. Když vál správný vítr, zamořil je smrad z jatek nebo z nádraží, na jehož konci pod lávkou pro pěší zvanou prasečák myli vagóny, ve kterých zvířata přijížděla. A na dvou místech křížily Argentinskou ulici koleje, které vedly z nádraží do jatek a do přístavu. Za tichých nocí bylo slyšet táhlé bučení krav a nervózní kvičení prasat, zatímco ve dne houkaly lokomotivy a lodě z přístavu. A při opačném větru zase byla cítit sladovna holešovického pivovaru, což ovšem nebyl smrad, nýbrž vůně. Docela živě si vzpomínám, jak jsem jednoho zimního večera nasával tuto vůni u otevřeného okna v naději, že dostanu zápal plic a vyhnu se zítřejšímu zkoušení. Nepovedlo se. Stejně tak voněl i smrad z továrny na zpracování koření v Osadní ulici. I Trojská mlékárna poblíž voněla, a když jsme tam šli s Frantou Daňkem zaplatit svačinové mléko za celou třídu, házeli jsme po sobě voňavé koblížky, které na ulici zanechal koník táhnoucí modrý poštovní vůz.

poštovní vůz
A Dělnická ulice zase voněla Dělnickou pekárnou a zapomenout nesmím ani na uzenářské smrady u nás v domě.

Ale koupat jsme se chodili i na ostrov Štvanice, podle bývalé plovárny též Benátky, kam jezdil od jatek přívoz, a někdy i na špičku u Trojského mostu, když jsme hráli fotbal na hřišti vedle Pergamenky. A kousek pod jatkami kotvívala i plovárenská loď. A fotbal jsme občas hráli i na hřišti TJ Dynamo Praha 7 "Na Plynárně" vedle Argentinské ulice. Někdy ovšem bylo koupání i nedobrovolné, to když jsme koncem zimy hráli hokej v zamrzlém slepém rameni Vltavy a tající led se prolomil, nebo když jsme se plavili na krách plujících po řece. Což byla zábava dosti pochybná, stejně jako lezení do hromad velkých klád naskládaných v přístavu.

V roce 1954 končila školní docházka osmou třídou a bez nějakých větších problémů jsem se dostal na 11letou střední školu jen o kousek dál na tehdejším Dimitrovově, dnes Ortenově náměstí. Postavena byla v roce 1925 podle projektu Kotěrova žáka Vratislava Lhoty ze školního oddělení Městského stavebního úřadu a pojmenována na počest prezidenta Masaryka, který se v tomto roce dožil 75 let. V době, kdy jsem tam chodil, už to byla škola Jiřího Dimitrova, ale pamětní deska se jménem TGM tam nějakou zvláštní shodou okolností zůstala. Směr k náměstí mi byl důvěrně znám, protože v křesťanské instituci zvané Legie mladých jsem v raně školním věku navštěvoval hodiny angličtiny. Naučil jsem se sice "Baa, baa, black sheep," ale po ztrátě sešitu, který zůstal ležet u dřevěné trafiky na rohu, kde jsem si cestou domů hrál, jsem zahanben tenhle studijní obor na pár let odložil.

Masarykova škola na Ortenově náměstí
Ředitelem jedenáctiletky byl jistý Václav Chlebovna, stárnoucí seladon barvící si šedé vlasy na fialovo a zatvrzelý komunista. Když žák Chládek připsal na nástěnku oznamující besedu se spisovatelem Janem Drdou slova "Dneska Drda, zejtra prda", dosáhl ředitel vyloučení drzého rozvraceče ze všech středních škol v republice. Naštěstí Drda, který m.j. napsal již zmíněnou Němou barikádu, zařídil, že ho přijali do jiné pražské školy, takže maturitu nakonec obhájil. Ta škola ale měla i svůj půvab. Chodili jsme tam trénovat basket a hráli jakousi "ligu" středních škol, kde za vinohradský gympl hrál náfuka a vševěd jménem Klaus, v zimě byl na dvoře za tělocvičnami led a hrál se hokej, školník Kouba byl přívětivý, spolužačky milovaly učitele tělocviku Artura a pár skvělých učitelů v čele s paní profesorkou Eliasovou nás moudře vedlo a chránilo před největšími průšvihy. Před začátkem 11. třídy už jsme nemuseli odjet na Rakovnicko trhat chmel, neboť nás čekaly významné akce jako maturitní ples, maturita a maturitní večírek. V květnu 1958 se ve školní aule konala také akademie na počest čerstvě zemřelého dříve surrealistického básníka, později ministerského rady Vítězslava Nezvala, a hraná ukázka z Manon Lescaut mocně cloumala srdci puberťáků, kteří rvali v přilehlém parku šeříky pro Nezvalovu mladou vdovu. I když jsme si připadali dospělí, zpětným pohledem docházím k závěru, že maturovat ani ne v 17 letech byla pitomost, o kterou se nemalou měrou zasloužil doživotní ministr bez portfeje, senilní profesor Zdeněk Nejedlý. Což nám nebránilo v tom, abychom po maturitním večírku v Parnasu nepozorovali na Letenské pláni východ obrovského slunce nad ministerstvem vnitra. Ještě předtím zdravé jádro třídy vydělalo 50 Kč skládáním uhlí z vagonu na nádraží Těšnov a okamžitě podstoupilo náročný tréning. Přítomné dívky pak padlé ošetřovaly.

Jak jsem však rostl, rozšiřoval se pomalu můj akční radius a Holešovice mi byly malé. Nejprve jsem prozkoumával světáckou Belkrédku, pak Malostranské a Staroměstské náměstí, kulaťák v Dejvicích, kde se odehrávala Matějská pouť. Potom přišly taneční a prodloužené, divadla včetně Werichova ABC, v roce 1957 jsem začal trénovat atletiku v Bubenči, a když jsem odmaturoval, moje škola se přesunula na Karlov a v Holešovicích už jsem jen přespával. Vlastně poslední akce, kterými mne toto místo oslovilo, byly mistrovství Evropy ve volejbale v roce 1959, jehož některé zápasy se hrály i na stadionku vybudovaném z jámy po plynojemu vedle fotbalového hřiště "Na Plynárně" a beseda s čerstvým čtyřicátníkem a již slavným Miroslavem Horníčkem v aule školy ve stejném roce. A že už jsme velcí jsem si uvědomoval nejen díky tomu, že jsem získal řidičák a s Milošem Sovákem se projížděl v jeho otevřené Aerovce po Václaváku, ale zvlášť ostře poté, co jsem po prázdninách 1959 potkal v biografu tamtéž spolužáka z Osadní Frantu Daňka, jehož tatínek míval obchod obuví na Komunardů a dědeček vilu v Klánovicích, a Franta na celý sál křičel, že už má těch hnusnejch komunistů dost, a že uteče. čímž myslel nelegálně emigruje na západ, což později také učinil. Bylo nám 18, stali jsme se plnoletými voliči kandidátů Národní fronty Čechů a Slováků a i když jsem v Holešovicích bydlel ještě desítky let, nic nového už mi dát nemohly. Vlastně mohly, ucházel jsem se o jistou urostlou slečnu ze Zátor zvanou Hanka, ale tomu Holešovice zřejmě nepřály.
--------------------------------------------------

[1] Jinak to ale byla z gruntu hodná ženská, která v roce 1959 nabídla tátovi, který měl zrovna problémy s "vrchností", aby vstoupil do KSČ, že mu bude dělat ručitele. S díky odmítl. A v roce 1995 zase přišla s tím, že pan lékárník si má určitě požádat, aby mu tu lékárnu vrátili, protože to byl hodný člověk a ona mu to dosvědčí. To by možná neodmítl, jenže už nebyl.