Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 31. července 2015

Kolik Soch přináší Svobodu?

Kdejaký středo-východní Evropan má svého vzdáleně příbuzného Američana. Ti mí tam připlouvali z Hamburku kolem roku 1900 a já se bez úspěchu snažím představit si ten pocit, kdy po nejméně dvou týdnech trmácení vlakem a lodí propluli kolem Staten Island do Upper New York Bay a před nimi se objevila Socha svobody. Dědečkův bratr Lojzík tam odjel už v 17 letech a když ho tetička zakrátko vypoklonkovala z domu, usadil se v Chicagu, dělal tam bookkeepera a pak mistra v továrně, pořídil si domek, založil rodinu a jeho synové přijeli do Čech na sklonku 2. světové války jako američtí vojáci. I babiččin bratr tam odjel. A u mé ženy to bylo zhruba stejně tak. Byla tam tetička americká a dědečkův bratr, po němž se nedědilo, protože by se tam muselo, což v 80 ne každý může. Celkem odešlo z českých zemí do Ameriky přes 1 milion lidí. Proto se Chicago stalo se 100 000 Čechů třetím největším českým městem [1] a 5. května 1918 tam vítalo TG Masaryka na tři sta tisíc lidí. A proto tam i dnes žije okolo 150 000 Američanů s prokazatelně českými předky. Pro srovnání budování socialismu vyhnalo ze země za 40 let skoro 400 000 lidí.

Vlevo nahoře Manhattan, vlevo dole New Jersey a nad ním Liberty Island se sochou Svobody
a vedle větší Ellis Island. Vpravo od Manhattanu Brooklyn a mezi ními Governors Island.
Na ostrůvku v neyorském zálivu nestála Socha Svobody v roce 1901 dlouho. Pouhých 15 let. Je dílem francouzského sochaře Fréderica Augusta Bartholdi, nosnou konstrukci vymyslel Alexandre Gustave Eiffel a politicky to protlačil Édouard René de Laboulaye. Původně soukromý protest proti způsobu vlády císaře Napoleona III. se stal realizovatelným po jeho ostudné válečné porážce od Prusů v roce 1870, ale protože v New Yorku se nenašly peníze na sokl, byla z daru ke 100. výročí nezávislosti Spojených států v roce 1876 dodána jen ruka s pochodní. Teprve až když vydavatel New York Times Pulitzer zorganizoval sbírku, byl postaven 47metrový podstavec a na něm 46metrová socha a obojí slavnostně odhaleno 28. října 1886. Pouhých 10 let zpoždění. Což ovšem nebyl konec, protože roku 1889 darovali pro změnu Francouzi žijící v Americe 11,5metrovou kopii Sochy svobody Francii při příležitosti 100. výročí pádu Bastily a ta dodnes stojí na  île aux Cygnes neboli Ostrově labutí uprostřed Seiny v Paříži. Z té newyorské sochy se stal symbol Spojených států, jako je symbolem Paříže Eiffelova věž nebo symbolem Prahy sv. Václav na koni. (Zajímavé, Žižka mě nenapadl, a pak že jsme národ husitů.) Tím ovšem darování neskončila, roku 1989 daroval list International Herald Tribune Paříži pozlacenou kopii plamene a konečně další plamen byl umístěn na zahradě amerického velvyslanectví v Paříži roku 2008. Vzhledem k tomu, že šlo o iniciativu francouzsko-americkou, lze doufat, že tím darovací manie skončila. Jinak ovšem je Socha Svobody univerzálním symbolem, jímž vlády a vládci prokazují svou lásku ke svobodě od Norska na severu po Argentinu na jihu a od komunistické Číny po Spojené státy, kde se vyskytuje takřka inflačně. Čímž ovšem tento symbol rozhodně neznevažuji, neboť jak napsal ve čtvrtek 27. prosince 1962 Jiří Voskovec Janu Werichovi: "Socha Svobody is a sore spot of our national sensitivity. To je jako si dělat srandu z Bílý Hory nebo z Růžovýho paloučku nebo hory Řípu. Jsi-li rodák, můžeš na vlastní zodpovědnost (jako jsme to dělali doma my). Ale cizinec nesmí."


Ale zpátky k přistěhovalcům. Když loď s rozechvělými muži, ženami i dětmi projela kolem symbolu nového života, čekala je ještě jedna zkouška - imigrační stanice, dnes se tomu říká Immigration and Naturalization Service a spadá pod ministerstvo spravedlnosti, která rozhoduje, kdo do země smí a nesmí. Pracoviště imigrační služby v newyorském přístavu se od roku 1892 po celých 62 let nacházelo na Ellisově ostrově, který je z 80 % nasypán, a dnes je navíc spojen s pevninou mostem, na nátlak provozovatele lodní dopravy sloužícím jen úředním účelům. Ostrovem prošlo do USA mnoho milionů přistěhovalců, v nejlepších letech před první světovou válkou až 1 milion za rok, kolem 3/4 těch, kteří proudili do země ze všech světových stran, i když z Evropy především. Neprošli však všichni, kolem 2 % se jich z nejrůznějších důvodů vrátilo. Ostatně málem to postihlo i známého českého herce Jiřího Voskovce, který když se v květnu 1950 vracel do Států, kde měl 11 let povolení k trvalému pobytu, aby konečně zúřadoval americké občanství a nemusel žít v komunistickém Československu, byl na "doporučení" českých vlastenců (možná i z StB)   poslán z letiště na Ellis Island. Tam strávil 10 měsíců, než se podařilo zahladit podezření, že spolupracoval s komunisty, pokud nebyl přímo jedním z nich. Pomohli mu m.j. Ferdinand Peroutka, ředitel československého oddělení Svobodné Evropy v New Yorku, politik Petr Zenkl a dr. Karel Steinbach, lékař americké armády tamtéž. Ale to je na jiný příběh. Dneska ovšem žádné odvolání neexistuje, když imigrační orgán na letišti dojde pomocí úředního úsudku k závěru, že jste terorista nebo šíříte pohlavní choroby, letíte bez milosti zpátky.

Battery Park na jižním konci Manhattanu je dlouhý 400 m
a lodě k Soše Svobody odplouvají od bílé budovy vlevo dole
Dnes však jsou oba ostrovy součástí Statue of Liberty National Monument a velkou turistickou atrakcí. Z jižního cípu Manhattanu zvaného Battery Park, kde kromě zeleně a sochařsko-architektonických výtvorů je další památka Castle Clinton - za posledních 200 let postupně pevnost, divadlo, před Ellis Island imigrační úřad, akvarium a nyní pokladna, odjíždí v létě každých 20 minut loď společnosti Hornblower. Předtím ovšem si musíte vystát frontu, projít zjevně nepříliš motivovanou bezpečnostní kontrolou a pak vás hulákající lodníci naženou spolu se 400 dalších cestovatelů na palubu některé ze Statue Cruises, nejlépe tu horní otevřenou. Za den přes 10 000, za rok až 3 miliony milovníků romantické historie. Za zběsilého cvakání fotoaparátů se pak loď obrátí k jihozápadu, za její zádí se zmenšuje Manhattan a před přídí vyrůstá Socha Svobody.

Po nějakých 15 minutách kormidelník přirazí loď ke břehu a tam rychle ven, protože na molu už čekají uchazeči o cestu na Ellis Island, a hurá na ostrov. Hned zkraje jsou zájemci vybaveni audioprůvodcem, což je kulantně zahrnuto v ceně každé jízdenky, mluvícím řadou světových jazyků, češtinu vyjímaje. Když rozumíte angličtině, čínštině nebo ruštině, máte vyhráno. Na okružní pouti kolem velké Sochy narazíte na galerii malých soch poněkud giacomettiovského stylu představujících osoby, které se o památník zasloužily. Kromě oněch čtyř shora jmenovaných mužů je tam ještě socha americké básnířky Emmy Lazarus, jejíž verš „Dejte mi vaše unavené, chudé, shrbené masy toužící svobodně dýchat" ze sonetu The New Colossus napsaného roku 1883 je od roku 1912 vyryt na bronzové desce umístěné na podstavci Sochy Svobody. Na trávníku pod stromy odpočívají početnější hispánské rodiny, obézní zřízenci obojího pohlaví i barvy pleti na mohutných sekačkách John Deer kolem nich zkrášlují přírodu a sošky Svobody ve stáncích a prodejnách se stávají trofejí četných návštěvníků ostrova. Takže rychle vyrobit fotodokumentaci, selfie je civilizační povinností, vrátit audioguide a na molo. Naštěstí zástup usekli až těsně za námi, takže jsme nemuseli čekat dalších 20 minut, nalodění a Ellis Island.

Ellis Island
Nasypané ostrovy mají tu výhodu, že mohou být pravidelné. Budova na obdélníku vpravo od přístaviště, kde byli kdysi prověřování lidé, kterých vyplivly zámořské parníky ze svých útrob třeba 2000 najednou, je skutečně impozantní. Zabírá značnou část menší severní poloviny ostrova, je třípodlažní a uprostřed je veliká hala, kam se přijíždějící poutníci nahrnuli a čekali na pohovor a prohlídku.


Dnes je v objektu muzeum imigrace, ze kterého však byla odstraněna většina exponátů kromě panelů a fotografií. Jsou tam i ukázky toho, jak osoby čekající na ortel spaly a jedly. A také je tam obchod s upomínkovými předměty a stylová restaurace, kde vás úplně normální žena, co sedí naproti vám, česky osloví: "Vy jste taky z Čech?" Jo, Slovan všude bratra má. A když vyjdete ven, na druhé straně přístavu, která je však nepřístupná, leda byste si zaplatili průvodce, jsou objekty, které sloužily k ubytování těch, jimž se nepodařilo projít. Zdálky nic mimořádného, zblízka ponuré. Vlastně to byl takový fešácký kriminál i s vlastní nemocnicí. Za 60 let v ní zemřely 3000 lidí.

Pohled z Ellis Island na dolní Manhattan
A pak zase na loď a za 10 minut vystupujete v Battery Park. Když pak procházíte okolo pomníku přistěhovalců, parta černých šohajů tam předvádí své triky a mámí peníze z účastnících se i přihlížejících. Není všechno zlato, co se třpytí, a není každý den posvícení. Což dokládají nejen okolní plastiky, ale i památník obětí 9/11 o nějakých 800 m dál.

Černí showmani u pomníku přistěhovalců. 
Jen mne tak napadá, jak je hergot možné, že Evropská unie není schopna zvládnout pár desítek tisíc imigrantů? I když ony vlastně ani Spojené státy nejsou sto zastavit nelegální imigraci z Mexika. Není té svobody až moc?


Pozn.
[1] Roku 1890 žilo ve Vídni 378 074 obyvatel z Čech a Moravy, kteří tvořili 28 % obyvatel metropole.
[2] Jak přesně to bylo, zřejmě nikdo neví. Možná v tom měl prsty i otravný americký diplomat, kterého Voskovec nediplomaticky vyhodil ze svého bytu.

Žádné komentáře:

Okomentovat