Lincoln nebo Rockefeller II Center?

Když JD Rockefeller Jr. připravoval koncem 20. let minulého století vybudování Rockefeller Center v manhattanském Midtownu, měla být jeho součástí i nová Metropolitní opera. Krize a další okolnosti přípravu zdržely, a tak nová opera postavena nebyla, "jen" Radio City Music Hall pro 6000 diváků. Když však jeho nejstarší syn JD Rockefeller III. připravoval počátkem 50. let projekt Lincoln Center v Upper West Side, opera se stala jeho jádrem. Ovšem MET není ani zdaleka jediná stavba centra.

Metropolitní opera z roku 1966

Na půdě centra je dnes celkem 26 míst, kde se dají provozovat a poslouchat či zhlédnout umělecké produkce. Středem Centra je Lincoln Square s centrální fontánou, kterou obklopují Avery Fisher Hall (sídlo New York Philharmonic), Metropolitan Opera House a ‎David H. Koch Theater (sídlo New York City Ballet) pro 2700 + 3900 + 2700 diváků. A ten trojúhelník vpravo od Lincolnova náměstí je Dante Square, trojúhelník nad ním Tucker Square[1] a o kousek dál je i Verdi Square.

Zatím posledním přírůstkem k sálům, které využívají organizace Lincolnova centra je Frederick P. Rose Hall pro 1200 diváků v Time Warner Building na Columbus Square, domovská scéna Jazz at Lincoln Center.

 Lincoln Center představuje 12 organizací, z nichž jedna je Lincoln Center for the Performing Arts, a další pak:

• The Chamber Music Society of Lincoln Center 
• The Film Society of Lincoln Center
• Jazz at Lincoln Center
• The Juilliard School4
• Lincoln Center Theater
• The Metropolitan Opera
• New York City Ballet
• New York City Opera
• New York Philharmonic
• The New York Public Library for the Performing Arts
• The School of American Ballet

Leč tohle všechno uvádím hlavně proto, abych se nakonec vrátil k Metropolitní opeře, která je dnes celosvětově známá především díky tomu, že z iniciativy generálního ředitele Gelba vysílá od roku 2006 do celého světa až 10 přímých přenosů operních představení obsazených nejlepšími zpěváky ročně v rámci projektu "The Met: Live in HD",

schodiště Metropolitní opery

Divadlo uvedené do provozu v roce 1966 je však charakteristické i tím, že se jedná o největší operní scénu na světě. Hlavní schodiště je vyzdobeno plastikami Léto a "Klečící žena: Památník Debussyho" od francouzského sochaře Maillola a na stěnách za prosklenou čelní fasádou jsou umístěna plátna Marca Chagalla veliká 9x11 m a nazvaná Triumf hudby, resp. Zdroje hudby. V přízemním bufetu je také skryta busta slavného tenoristy Enrica Carusa, po jehož boku zde slavila před 1. světovou válkou své největší úspěchy Ema Destinová. Úspěchy byly až takové, že nemít kabelku s monogramem ED znamenalo být out.

Chagallův obraz Triumf hudby

Přestože je MET takovýmto operním obrem, nebo možná právě proto, potýká se již několik let s nemalými finančními problémy, které řeší úvěry a pomalým rozpouštěním majetku nadace. Letos na př. dala jako zástavu za úvěr obě sochy Mailollovy, již dříve Chagallovy obrazy.

Cinderella - Popelčiny sestry

Protože však operní sezóna končí v květnu, měl jsem možnost navštívit "pouze" představení American Ballet Theatre, který tam má v červnu a červenci hlavní newyorskou sezónu, krátkou pak v říjnu/listopadu, jinak účinkuje po celých Spojených státech a v zahraničí. Pátou inscenací letošního programu byl komický balet Cinderella s hudbou Sergeje Prokofjeva a v choreografii Fredericka Ashtona z roku 1948. Ta byla poprvé realizována v londýnském Královském baletu a je považována za poctu francouzsko-ruskému choreografovi Mariusovi Petipovi. Není to nic jiného než pohádka o Popelce, jejích hloupých sestrách, váhavém otci, zlé maceše a krásném princi. Ústřední roli Popelky tancovala čerstvá primabalerina neboli principal dancer Stella Abrera, mírně exotická světoběžná Američanka narozená na Filipinách. Představení bylo bezpochyby skvělé, obecenstvo vstřícné, všechno jak má být. Ale podobně jako i u jiných velikých a slavných scén je tím, co zůstane v člověku obtisknuto po prvním setkání především dojem ze samotné návštěvy divadla. Z toho jak vypadá, jaké tam je publikum a personál, opona, světla a prolínání toho všeho s historií, slavnými umělci, kteří tam vystupovali, i skandály s nimi a divadlem spojenými.

Cinderella - Popelka a Princ

Publikum reagovalo spontánně jak na romantický příběh krásné Popelky, tak na komické postavy jejích nevlastních sester v transvestitním provedení. Složení publika bylo velmi pestré, a výrazný byl podíl hispánských diváků. Zda to bylo kvůli představitelce hlavní role ovšem nevím. A jestliže i během sezóny je oblečení na odpolední představení (v Evropě právě začíná večer) neformální, pak o parném letním dnu to platí dvojnásob. Tenhle mladý muž byl ovšem oblečen dosti formálně, neformální byly pouze fialové kvítky.

A teprve tady si člověk uvědomí, jak obrovský je rozdíl mezi přenosem a osobní návštěvou divadla. To co je na filmovém plátně vykresleno v obrovském detailu, je v divadle vzdálený pohled. A navíc na obrazovce téměř úplně chybí ono nedefinovatelné kouzlo emočního silového pole, které vzniká mezi hercem a divákem. Takže nezbývá než skočit za oceán ještě jednou a na operu.

Pozn.:

[1] Richard Tucker (1913-1975) byl slavný americký tenorista, předávání Tuckerovy ceny zpěvákovi na začátku mezinárodní kariéry je velká společenská událost.

[2] Jen dva bloky od MET směrem k Hudsonu mají své newyorské byty hvězdy opery včetně Putinových podporovatelů a favoritů Valery Gergieva a Anny Netrebko.