Moje první autentická vzpomínka na část Holešovic od Argentinské ulice k Libeňskému mostu zvanou někdy Maniny je trochu dvojznačná. Napřed letecký poplach, kufříček a hurá do sklepa, ale potom jsem vylezl z krytu na dvůr firmy Josef Jeřábek, továrna uzeného zboží, a díval se na nádherně modrou oblohu. Dům s obytnou částí do ulice a továrnou ve dvoře byl koncem 19. století chytře postaven nedaleko monopolních pražských jatek. V době, kdy jsem stál na onom dvoře, však byla továrna už 5 let zavřená, protože masa bylo málo, krmit se museli především vojáci, kteří žádné maso nevyrobí, maximálně masakr, a koupit se dalo v limitovaném množství jen na potravinové lístky. A neautentická vzpomínka, kterou znám jen z vyprávění, je na 27. květen 1942, kdy jsem byl na Trojském mostě (dnes Barikádníků) německým vojákem vyzvednut z kočárku, aby zjistil, zda neskrývá zbraň, ze které jsem střílel na říšského protektora Reinharda Heydricha. Pro mě to dopadlo dobře, takže mohu pokračovat..
Konec války mám spojen i s dalšími událostmi. V dřevěné ohradě na rohu Osadní a U průhonu se během revoluce "vypařil" lékárenský líh z demižonu, který tam táta skladoval. Otevřeli uzenářskou továrnu, kde ještě visely vyschlé salámy, zprovoznili Jeřábkovo řeznictví vedle vchodu do domu, které však většinou zelo prázdnotou, jen za cinkající stříbrnou kasou v kukani vedle dveří seděla kyprá blondýna, a holič Bukvaj, co bydlel v protějším domě a při holení si pouštěl hubu na špacír, se vrátil jakožto revolucionář z kriminálu. A zpoza regálu v lékárně byl vytažen sokolský prapor, který tam táta coby vzdělavatel místního Sokola ukrýval, stejně jako ze skříně sokolský kroj a holínky. Přišla prostě svoboda. Protože však oba mí rodiče pocházeli z Plzně a žili tam i strýcové a tety, byla to svoboda spíš americká. Také proto, že žoviální strejda Bóža byl v jakési komisi a vozil nám velké americké konzervy hovězího guláše, jablečného pyré a slaných buráků. Sobě zase přidělil Opela se stahovací střechou a radiem. Rusové naopak odvezli nějakého inženýra ruského původu, se kterým se rodiče znali.
 |
| ...a pohled dnes |
Prvního poválečné Mikuláše v Holešovicích s námi strávil a filmově zdokumentoval i tátův kamarád "strejda" Pavel se ženou Jenou. Menší snědý černovlasý sympaťák a krásná blondýna se zrovna vzali. Dřív to nešlo, Pavel utekl koncem roku 1941 z transportu do Terezína a až do konce války se skrýval. Trochu pomohl i německý důstojník z okupační správy, který byl milencem Jeniny sestry. Teď měl Pavel luxusní byt na Letné po Němcích a důstojník mohl zůstat v Praze.
A potom se události přímo řítily. Začal jsem se seznamovat s okolím - naproti čalouník Doleček, obuvník Podroužek, instalatérství Jelínek a mlékárna. A vedle v domě stáčírna piva pana Vyvadila, obchůdek pana Davídka, trafika paní Weinmullerové, hospoda U hroznu, koloniál pana Kitlera, galanterie a elektrikář Vaněk. Nejvíc se mi však líbily šroubky v železářství pana Smetíka v ulici Komunardů. V kině Evropa, které bylo ve stejné ulici o 2 bloky dál v čísle 35, jsem viděl první velké americké filmy Pět Sullivanů a Lassie se vrací. Šatnářce se příští rok narodil syn Saša, přestože, jak tvrdila, tomu ruskému důstojníkovi jen seděla na klíně. Asi špatně, Saša dospíval pomalu. V té době jsem začal chodit do dodnes funkční školky v Tusarově ulici, což mi přineslo dva problémy. Za prvé jsem nebyl úplně dokonalý v zavazování tkaniček u bot a za druhé mě trápilo, že si nedokážu představit, jaké strašné orgie se dějí v klubovně Svazu mládeže, na kterou bylo vidět z okna naší třídy. Že se ale dějí bylo jasné, slyšel jsem to doma.
V těch letech jsem začal poznávat také další lidi. Tátovy známé z holešovického Sokola a také místní doktory a jejich přátele. Hlavně pana doktora Blažka, což byl malý holohlavý laskavý pán a tichý srandista se studeným diagnostickým uchem a velkou kyprou blond manželkou, které bylo všude plno. On milovník a sběratel umění všeho druhu, ona bývalá vdaná pokladní v Osvobozeném divadle, kde ji také poznal. Ti kolem sebe vytvořili okruh bezdětných párů a paní Blažková provozovala salón, kde se dámy pravidelně scházely a vyšívaly. Paní Zemanová docházet přestala, když se její muž stal ředitelem školy. Když pak přestali docházet i ostatní, vzali k sobě aspoň prvního manžela. Také jsem v únoru 1947 poznal, no spíš viděl, nejmenovaného rakouského reprezentačního hokejistu, který bůhví jak se k nám dostal na večeři, snad jako poděkování za to, že vítězstvím nad Švédskem umožnili československému týmu vyhrát mistrovství světa, snad v rámci charity, neboť Rakousko na tom tenkrát bylo mnohem hůř než my. Stačilo však pár desítek let sovětského objetí a všechno bylo jinak.
Po roce ve školce jsem začal chodit do školy v Osadní ulici postavené v roce 1897 za neuvěřitelných 16 měsíců.
 |
| škola Tusarova/Osadní |
Ještě předtím vším ale byly volby 1946. Ty se stejně jako dnes odehrávaly ve škole a jasně si pomatuji na to, jak přijel strejda Bóža a vykřikoval: "Soudruzi a soudružky, dostanete do držky." Nakonec dostali, ale jen trochu, zatímco on mnohem dříve a pořádně. Škola byla vzdálená pár minut chůze, přesně 250 m, a její pan ředitel Hochman byl ušlechtilý starší pán s bílými zvlněnými vlasy, knírkem a brýlemi se zlatou obroučkou. Z první třídy se mi toho moc nevybavuje, snad jen to, že to byla škola chlapecká a v křídle do Tusarovy ulice naopak dívčí a přes prosklené dveře v přízemí jsme se navzájem okukovali. A také to, že jsem byl nejspíš žák pokročilý, protože strýc Bóža mne o Vánocích naučil slovo "semtele", které jsem si neuměle napsal do notýsku, abych se jím pochlubil, a ve škole se divili, kde jsem na to přišel. Uspěl jsem i v náboženství, kde mne pan katecheta pochválil, jak krásnou trávu na Olivové hoře jsem namaloval. Trvalo hodně dlouho než jsem se tam dostal a pochopil, že šlo o milosrdný podvod, protože tam žádná tráva růst nemohla. Také jsem začal chodit do Sokola v "červených" domech postavených v roce 1924 v ulici U průhonu. Moc nadšený jsem nebyl, vadil mi přísný řád a studené sklepní šatny. Cvičilo se i ve zbytku vypálené Uranie a v pivovaru. Únor 1948 jsem v Holešovicích nepostřehl, v naší lékárně se nic zásadního nezměnilo, jen strejda Bóža jednou přijel a oznámil nám, že mu sebrali jeho zámečnickou dílnu, ředitelem se stal mistr, a on jde pracovat na dráhu. A doma se všichni trochu báli zuřivé komunistky a lékárenské uklízečky paní Hájkové, která současně pomáhala babičce s velkým prádlem a úklidem a také zničila vyřezávaný nábytek jídelny, který jí připadal omšelý a tak ho v nestřeženém okamžiku natřela bleskovou černí [1]. A v domě, kde jsme bydleli, byl zrušen domovník, který hartusil, když jsme na schodech křičeli, a továrnu převzal Pražský průmysl masný. A v létě jsem byl na předsletovém vystoupení na sokolském hřišti vedle Libeňského mostu. Táta tam chodil v kroji a já se dmul pýchou, bohužel naposled.
 |
| Letní sokolské cvičiště u Libeňského mostu z roku 1923 |
Po prázdninách 1948 jsme nastoupili do školy již koedukované, takže se děvčata a hoši mohli okukovat přímo, ne přes sklo. Také jsme dostali novou paní učitelku Dvořákovou, obézní, laskavou a nadšenou komunistku. V prosinci přišel další zásah strany a vlády, když náš školní sbor vyrazil zpívat koledy kamsi na Letnou, kde nám bylo sděleno, že koledy jsou nevhodné, protože náboženství je opium lidstva, a šli jsme domů. Také jsem chodil pravidelně do trafiky vedle v domě a nechápal, proč nemají časopis Junáci vpřed.
Jednou z velkých atrakcí bylo natáčení filmu Němá barikáda přímo před okny naší přízemní třídy. A také vidím jako dnes, jak těsně před Vánocemi 1949 přijel z Plzně tátův bratr Vlasta a u takového stolku v lékárně mi předal jako Ježíškův posel knížku Srdce od Edmonda De Amicise. Ta se mi symbolicky spojuje s tím, že nedlouho poté Vlastu zavřeli a odsoudili na 15 let do jáchymovského lágru, protože pomohl ministrovi Ripkovi při útěku ze země. A protože i táta v tom sehrál nějakou roličku, nabídl státu svou lékárnu, která by mu ze zákona připadla tak jako tak, jen o pár měsíců později. Takže lékárna byla cizí, tátu přesunuli na Letnou, máma tam ještě pár let zůstala a pracovala, jako kdyby to pořád bylo její, strejda byl v kriminále, druhý opravoval koleje, babička měla mizivou penzi pro živnostníky-vykořisťovatele a já neměl Junáka vpřed. Koncem roku byl penzionován pan ředitel se zlatými obroučkami. A holiči Bukvajovi se zvětšil byt o plochu přilehlé mlékárny, která se přesunula do Podroužkovy zrušené opravny obuvi, a také mu stoupl plat, protože jako ochotnický herec se stal vedoucím kulturního domu.
K tomu všemu jsem v roce 1950 dorostl do věku, kdy se ve škole začala vyučovat ruština. Po tom všem, co se v onom roce událo, jsem pravidelně 2x týdně trpěl nevolností a bolestmi hlavy, protože můj mozek jí odmítal. Trvalo to celý podzim, místo do školy jsem chodil po doktorech, ale nakonec jsem nejspíš zjistil, že "svoboda je poznaná nutnost" a ruštinu se doučil. O něco později začala fungovat při škole dětská organizace Pionýr střižená podle sovětského vzoru, která měla heslo „K budování a obraně vlasti – buď připraven!“ Tam jsem souvislost tak nepociťoval, i když její příslušníci měli milovat Sovětský svaz, navíc tam chodila skoro celá třída, klubovna byla ve škole, vedoucí svazačka Milena byla príma a tak jsem tam také chodil, dokonce jsme po holešovických ulicích zpívali jakési nablblé písně. Koledy to nebyly. Protože naše rodina jezdila v zimě každý víkend na hory (nikoli autem, ale na korbě náklaďáku) a schůzky byly v sobotu, neboť tenkrát se v sobotu ještě budovalo, donutil jsem dokonce rodiče, aby to té vedoucí vysvětlili, když hrozila, že mě vyloučí. Myslím, že to nadšení mi nevydrželo víc než rok. Možná proto, že jsem začal chodit do piana. Trvalo to 5 let, vystřídaly se na mně dvě učitelky, jediné veřejné vystoupení byla jakási improvizovaná tancovačka v Maršově, ale myslím, že to nikomu neuškodilo.
V té době jsem také získal právo navštěvovat bez doprovodu luxusní kino Domovina z roku 1922 v ulici Na Maninách pyšnící se tím, že v roce 1929 si v něm komunisté zvolili za předsedu Klementa Gottwalda. V kině se před vlastním filmem promítal Československý filmový týdeník plný dobrých zpráv o vzkvétání vlasti a prodávala se tam mražená limonáda na klacíku a zmrzlina Eskymo. Pamětní deska připomínající onu smutnou událost z dějin komunismu v Čechách je tam z neznámých důvodů stále. Asi ji jako oko v hlavě střeží městští památkáři. V patře přes dvůr byl malý sál, kde bylo možné se za 1 korunu dívat nekonečně dlouho na krátkometrážní poklady typu Bílé zlato Kazachstánu, které promítali stále dokola.
 |
| Domovina, pamětní deska je šedý obdélník mezi okny v přízemí |
Kino Evropa bylo v roce 1949 přeměněno na skladiště filmů. Jak moc to souviselo s tím, že předseda vlády Antonín Zápotocký hrával hned vedle v hospodě U zlatého korbele na harmoniku, není známo.
V roce 1953 se konala měnová reforma, kterou socialistické hospodářství zchátralé pěti lety budování socialismu dostalo injekci v podobě úspor obyvatelstva. Zrovna u nás byla teta Mařenka z Plzně, v rádiu hlásili jaké všechny výhody z toho poplynou, a já jsem bystře spočítal, že hlady snad neumřeme. Pak teta odjela do Plzně a Bóžovi to zřejmě nevysvětlila, takže ten se zapletl do velké demonstrace na plzeňském náměstí, což soudruzi ocenili příkazem k okamžitému vystěhování do pohraničí. Strejda se zhroutil a pak strávil řadu měsíců u nás v Praze, což nebylo jednoduché, protože trval na tom, že vše se musí točit kolem něj. Ovšem to že hlady neumřeme se ukázalo být pravdou, a navíc jsem dostal za vysvědčení zelené kolo značky Favorit s berany a přehazovačkou za tehdy horentní sumu 900 Kčs. Můj důvěřivý bratr dostal Favorita červeného a půjčil ho nepříliš talentovanému grobiánovi Hasmanovi, který ho okamžitě poničil. Jeho táta, grobiánský instalatér s dílnou proti škole konstatoval, že bratr si za to může sám a je blbej, když mu ho půjčil. Opravu provedl cyklistický expert Jan Szekuj, specielní závod pro stavbu a opravy velocipedů, tehdy už jen ve sklepní dílničce vedle školky v Tusarově ulici.
V tomto roce jsem trávil jarní a podzimní dny na "sokoláku". Před zavřením hřiště nebo když nám bylo moc horko jsme ještě přelezli dřevěný plot a z pontonu skákali do celkem čisté Vltavy. Nepříjemné bylo jen to, že tam strašně smrděly ryby z nedaleké továrny, kdysi Václav Kutina, závod k nakládání a uzení ryb, nyní už jen Rybena. Ale nebyly to jediné pachy Holešovic. Když vál správný vítr, zamořil je smrad z jatek nebo z nádraží, na jehož konci pod lávkou pro pěší zvanou prasečák myli vagóny, ve kterých zvířata přijížděla. A na dvou místech křížily Argentinskou ulici koleje, které vedly z nádraží do jatek a do přístavu. Za tichých nocí bylo slyšet táhlé bučení krav a nervózní kvičení prasat, zatímco ve dne houkaly lokomotivy a lodě z přístavu. A při opačném větru zase byla cítit sladovna holešovického pivovaru, což ovšem nebyl smrad, nýbrž vůně. Docela živě si vzpomínám, jak jsem jednoho zimního večera nasával tuto vůni u otevřeného okna v naději, že dostanu zápal plic a vyhnu se zítřejšímu zkoušení. Nepovedlo se. Stejně tak voněl i smrad z továrny na zpracování koření v Osadní ulici. I Trojská mlékárna poblíž voněla, a když jsme tam šli s Frantou Daňkem zaplatit svačinové mléko za celou třídu, házeli jsme po sobě voňavé koblížky, které na ulici zanechal koník táhnoucí modrý poštovní vůz.
 |
| poštovní vůz |
A Dělnická ulice zase voněla Dělnickou pekárnou a zapomenout nesmím ani na uzenářské smrady u nás v domě.
Ale koupat jsme se chodili i na ostrov Štvanice, podle bývalé plovárny též Benátky, kam jezdil od jatek přívoz, a někdy i na špičku u Trojského mostu, když jsme hráli fotbal na hřišti vedle Pergamenky. A kousek pod jatkami kotvívala i plovárenská loď. A fotbal jsme občas hráli i na hřišti TJ Dynamo Praha 7 "Na Plynárně" vedle Argentinské ulice. Někdy ovšem bylo koupání i nedobrovolné, to když jsme koncem zimy hráli hokej v zamrzlém slepém rameni Vltavy a tající led se prolomil, nebo když jsme se plavili na krách plujících po řece. Což byla zábava dosti pochybná, stejně jako lezení do hromad velkých klád naskládaných v přístavu.
V roce 1954 končila školní docházka osmou třídou a bez nějakých větších problémů jsem se dostal na 11letou střední školu jen o kousek dál na tehdejším Dimitrovově, dnes Ortenově náměstí. Postavena byla v roce 1925 podle projektu Kotěrova žáka Vratislava Lhoty ze školního oddělení Městského stavebního úřadu a pojmenována na počest prezidenta Masaryka, který se v tomto roce dožil 75 let. V době, kdy jsem tam chodil, už to byla škola Jiřího Dimitrova, ale pamětní deska se jménem TGM tam nějakou zvláštní shodou okolností zůstala. Směr k náměstí mi byl důvěrně znám, protože v křesťanské instituci zvané Legie mladých jsem v raně školním věku navštěvoval hodiny angličtiny. Naučil jsem se sice "Baa, baa, black sheep," ale po ztrátě sešitu, který zůstal ležet u dřevěné trafiky na rohu, kde jsem si cestou domů hrál, jsem zahanben tenhle studijní obor na pár let odložil.
 |
| Masarykova škola na Ortenově náměstí |
Ředitelem jedenáctiletky byl jistý Václav Chlebovna, stárnoucí seladon barvící si šedé vlasy na fialovo a zatvrzelý komunista. Když žák Chládek připsal na nástěnku oznamující besedu se spisovatelem Janem Drdou slova "Dneska Drda, zejtra prda", dosáhl ředitel vyloučení drzého rozvraceče ze všech středních škol v republice. Naštěstí Drda, který m.j. napsal již zmíněnou Němou barikádu, zařídil, že ho přijali do jiné pražské školy, takže maturitu nakonec obhájil. Ta škola ale měla i svůj půvab. Chodili jsme tam trénovat basket a hráli jakousi "ligu" středních škol, kde za vinohradský gympl hrál náfuka a vševěd jménem Klaus, v zimě byl na dvoře za tělocvičnami led a hrál se hokej, školník Kouba byl přívětivý, spolužačky milovaly učitele tělocviku Artura a pár skvělých učitelů v čele s paní profesorkou Eliasovou nás moudře vedlo a chránilo před největšími průšvihy. Před začátkem 11. třídy už jsme nemuseli odjet na Rakovnicko trhat chmel, neboť nás čekaly významné akce jako maturitní ples, maturita a maturitní večírek. V květnu 1958 se ve školní aule konala také akademie na počest čerstvě zemřelého dříve surrealistického básníka, později ministerského rady Vítězslava Nezvala, a hraná ukázka z Manon Lescaut mocně cloumala srdci puberťáků, kteří rvali v přilehlém parku šeříky pro Nezvalovu mladou vdovu. I když jsme si připadali dospělí, zpětným pohledem docházím k závěru, že maturovat ani ne v 17 letech byla pitomost, o kterou se nemalou měrou zasloužil doživotní ministr bez portfeje, senilní profesor Zdeněk Nejedlý. Což nám nebránilo v tom, abychom po maturitním večírku v Parnasu nepozorovali na Letenské pláni východ obrovského slunce nad ministerstvem vnitra. Ještě předtím zdravé jádro třídy vydělalo 50 Kč skládáním uhlí z vagonu na nádraží Těšnov a okamžitě podstoupilo náročný tréning. Přítomné dívky pak padlé ošetřovaly.
Jak jsem však rostl, rozšiřoval se pomalu můj akční radius a Holešovice mi byly malé. Nejprve jsem prozkoumával světáckou Belkrédku, pak Malostranské a Staroměstské náměstí, kulaťák v Dejvicích, kde se odehrávala Matějská pouť. Potom přišly taneční a prodloužené, divadla včetně Werichova ABC, v roce 1957 jsem začal trénovat atletiku v Bubenči, a když jsem odmaturoval, moje škola se přesunula na Karlov a v Holešovicích už jsem jen přespával. Vlastně poslední akce, kterými mne toto místo oslovilo, byly mistrovství Evropy ve volejbale v roce 1959, jehož některé zápasy se hrály i na stadionku vybudovaném z jámy po plynojemu vedle fotbalového hřiště "Na Plynárně" a beseda s čerstvým čtyřicátníkem a již slavným Miroslavem Horníčkem v aule školy ve stejném roce. A že už jsme velcí jsem si uvědomoval nejen díky tomu, že jsem získal řidičák a s Milošem Sovákem se projížděl v jeho otevřené Aerovce po Václaváku, ale zvlášť ostře poté, co jsem po prázdninách 1959 potkal v biografu tamtéž spolužáka z Osadní Frantu Daňka, jehož tatínek míval obchod obuví na Komunardů a dědeček vilu v Klánovicích, a Franta na celý sál křičel, že už má těch hnusnejch komunistů dost, a že uteče. čímž myslel nelegálně emigruje na západ, což později také učinil. Bylo nám 18, stali jsme se plnoletými voliči kandidátů Národní fronty Čechů a Slováků a i když jsem v Holešovicích bydlel ještě desítky let, nic nového už mi dát nemohly. Vlastně mohly, ucházel jsem se o jistou urostlou slečnu ze Zátor zvanou Hanka, ale tomu Holešovice zřejmě nepřály.
--------------------------------------------------
[1] Jinak to ale byla z gruntu hodná ženská, která v roce 1959 nabídla tátovi, který měl zrovna problémy s "vrchností", aby vstoupil do KSČ, že mu bude dělat ručitele. S díky odmítl. A v roce 1995 zase přišla s tím, že pan lékárník si má určitě požádat, aby mu tu lékárnu vrátili, protože to byl hodný člověk a ona mu to dosvědčí. To by možná neodmítl, jenže už nebyl.
Žádné komentáře:
Okomentovat