Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

neděle 22. prosince 2013

Traviata 100x jinak

Za posledních 12 měsíců jsem měl možnost vidět několik provedení Verdiho Traviaty. Počínaje záznamem bruselské se Simonou Houda-Šaturovou, přes archaickou budapeštskou, provinciální plzeňskou, až po další záznam z La Scaly 7. prosince. A občas se vrátím k referenčnímu záznamu nadčasového provedení s Netrebko, Villazonem a Hampsonem v Salzburgu 2005, kterážto inscenace stále žije na scéně Metropolitní opery.

Ta prosincová premiéra v Miláně byla zajímavá hned z několika pohledů. Stále ještě je rok 200. výročí narozeni dvou velikých skladatelů - Richarda Wagnera a Giuseppe Verdi. Loňskou sezónu zahájilo divadlo Wagnerovým Lohengrinem s Danielem Barenboimem za dirigentským pultem, Jonasem Kaufmannem jako Lohengrinem a Anettou Dasch v roli Elsy, která přiletěla pár hodin před představením s kojencem na ruce po výpadku obou plánovaných zpěvaček. Po představení vypukl skandál, protože nezahajovat tak výjimečnou sezónu Italem Verdim, ale Němcem Wagnerem, je něco jako protistátní čin.

Rok se sešel s rokem, a situace se obrátila. Na odchodu do Paříže je ředitel divadla Francouz Stéphane Lissner a za rok skončí i jeho hudební ředitel, francouzsko-izraelsko-španělský multiobčan a doživotní dirigent Staatskapelle Berlin Daniel Barenboim. Místo nich nastoupí po prázdninách Rakušan Alexander Pereira jako ředitel a milánský rodák Riccardo Chailly jako hudební ředitel.

Ale zpět k 7. prosinci, kdy orchestr pod taktovkou Miláňana Daniela Gatti po působivé italské hymně spustil předehru k Verdiho La Traviatě, nejhranější opeře vůbec.


Režie byla svěřena dnes již světoznámému ruskému režisérovi Dmitriji Černjakovovi a hlavní role zpívali Diana Damrau, Piotr Beczala a Željko Lučič. (Shodou okolností zpívali ve stejné sestavě v lednu v MET Rigoletta.) Jak bývá nejen u Černjakova zvykem, pojetí opery bylo poněkud posunuto a z éterické Violety se stala stárnoucí cynická prostitutka, zatímco Alfréd vařil špagety, což premiérové publikum neuvítalo a při děkovačce to dalo zřetelně najevo. Ale hudba i zpěv zůstaly a díky obsazení nemohly být jiné než skvělé. Přesto i Piotr Beczala sklidil notnou dávku pískotu a bučení, což ho rozhodilo natolik, že na facebook napsal:
"My last production in La Scala... I think They should engage only Italian singers ... Why I spend my time for this "schmarrn" ... Arrivederci ..." Ale asi to nebude tak žhavé, ostatně jakási Arianne Ramirez k tomu dodala: "Dear Master. Your Alfredo was the most amazing that I have ever seen!!! Congratulations!! You are the best. Kisses Arianne" Pokud jde o mne, řekl bych, že to byl jeden z jeho nejlepších výkonů, a že zraje jako víno. A to přesto, že před pár lety, když zaskočil za Villazona v Lucii z Lammermooru vedle Anny Netrebko, mi připadal výrazově poněkud plochý. Takže se můžeme těšit na to, co předvede v úterý 22. dubna v Praze. A v říjnu pak i Diana Damrau.

A milánské publikum se může těšit na to, že 7. prosince 2014 představí Daniel Barenboim svou poslední premiéru jako hudební ředitel La Scaly - Beethovenova Fidelia, a že místní klaka zase halasně projeví své výhrady. A také na to, že v červnu Barenboim přivede do Milána svého nového koně Adama Plachetku k 9 představením jako Guglielma v Mozartově Cosi fan tutte. Bylo by skvělé, kdyby se záznam objevil na youtube, protože by bylo s čím srovnávat. V dubnu totiž uvede Metropolitní stejnou operu v rámci MET in HD, kde se pod taktovkou Jamese Levina objeví mladé, krásné a většinou i chytré hvězdy Susanna Phillips, Isabel Leonard a Danielle de Niese spolu s Matthew Polenzanim.

sobota 21. prosince 2013

Je celý svět fraška?

První operou, kterou po dvouletém odloučení v důsledku úrazu nastudoval v MET její hudební ředitel a dirigent James Levine, publikem milovaná živá legenda divadla, optimismus vyzařující sluníčko s téměř 2500 vystoupení, byla poslední opera Giuseppe Verdi, napsaná na libreto podle Shakespearových her Jindřich IV. a Veselé paničky windsorské, jejíž premiéra se odehrála před 120 lety, tedy v roce, kdy autor slavil osmdesáté narozeniny.

Tato Verdiho komedie, on však říká lyrická opera, je značně odlišná od jeho předchozích děl a svou "prokomponovaností" přípomíná styl Richarda Wagnera, což někomu vyhovuje, jinému chybí klasické verdiovské arie. O to více prostoru zůstává pro režii a herecký projev. Inscenace Roberta Carsena není originální projekt Metropolitní, nýbrž jde o pětinásobnou koprodukci, jejíž premiéra se odehrála vloni v londýnském Royal Opera House, počátkem letošního roku pokračovala v La Scale, a po MET ožije v Torontu a Amsterodamu.

Titulní roli ve všech třech operních domech zpíval impozantní 43letý Ambrosio Maestri, italský baryton a specialista na tuto roli, nepřekonatelný zvláště v ušmudlaných podvlíkačkách. Je dnes zřejmě Falstaffem no. 1 světové opery, následovaným Bryn Terfelem. Dámský ansámbl tvoří 3 těžkotonážní zpěvačky Angela Meade (Alice), Stephanie Blythe (její přítelkyně paní Quickly) a Jennifer Johnson Cano (Meg Page).

Angela Meade jako Alice a Lisette Oropesa jako Nannetta 
Doplňuje je štíhlá a půvabná Kubanoameričanka Lisette Oropesa jako Nanette. Pro mne překvapivé bylo spontánní komické herectví Angely Meade, kterou jsem po Ernani (MET in HD) a Sicilských nešporách ve Vídni považoval spíš za úžasně zpívající kredenc. Ovšem náznaky erotické scény s Falstaffem na kuchyňském stole působily díky fyzickým dispozicím obou aktérů poněkud nevěrohodně.



Pokud jde o scénu, ta byla přenesena do Anglie 50. let minulého století a odehrávala se převážně v klasickém hotelu s dřevěným obložením a celé to působilo poněkud vaudevillovým dojmem, což není hodnocení, jen konstatování. Nevím, jaký pocit měl divák přímo v divadle, mně se zdálo, že by to chtělo poněkud komornější prostředí než obrovskou scénu MET. A když už jsem u výhrad, trochu rušivě působily i poměrně dlouhé pauzy při výměnách kulis.

Leč to jsou celkem detaily, protože představení mělo švih a bylo vtipné, se skvělými pěveckými i hereckými výkony a scénami. Z nich bych vyzdvihl zvláště pasáž, kde Falstaff káže svým slouhům-lumpům Bardolfovi a Pistolovi o cti poté, co s poukazem na ní odmítnou předat šéfovy milostné dopisy dámám, z nichž hodlá vytáhnout peníze. Text tohoto vtipného monologu jsem nenašel v žádném jazyce, ale Jan Werich ho kdysi v poněkud jiné souvislosti zpracoval takto:
"...čest mě žene vpřed. Jo, ale co když mě čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem. Co potom? Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je to ta čest. Vzduch; to je pěkná bilance. Kdo ji má? Ten, co umřel třeba minulou středu. A cítí ji? Ne; slyší ji? Ne; nedá se tudíž vnímat? Nikoli mrtvolou. A co s živým, s živým čest žít nebude? Ne! Proč? Lidská pomlouvačnost to nestrpí! Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus."

A potom je zde finále, pozoruhodná fuga, kde se proplétají hlasy 10 sólistů a sboru. A zostuzený a zmrtvýchvstalý Falstaff nakonec prohlásí, že:

„Celý svět je žert a člověk se rodí šprýmařem. Z žertů se však můžeme poučit. Všichni se necháváme napálit! Vysmíváme se sobě navzájem, avšak kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“

Je pozoruhodné, jak autor desítek oper na závažná a osudová lidská a historická témata uzavírá své dílo.

Giuseppe Verdi: Falstaff
přímý přenos z Metropolitní opery New York, 14. prosince 2013


Dirigent: James Levine 
Obsazení:
Ambrogio Maestri - Falstaff
Lisette Oropesa - Nannetta
Angela Meade - Alice Ford
Stephanie Blythe - Mistress Quickly
Jennifer Johnson Cano - Meg Page
Paolo Fanale - Fenton
Franco Vassallo - Ford 
Produkce:
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Robert Carsen a Peter Van Praet

úterý 10. prosince 2013

Tvarování moderní opery

Britský časopis Opera věnuje své prosincové číslo otázce "režisérských" inscenací. Kromě rozhovorů a kritik přináší také výběr inscenací z posledních více než 60 let, které redakce považuje za přelomové. Tady jsou:

Parsifal, Wieland Wagner, Bayreuth 1951
Touto inscenací, jejímž režisérem byl skladatelův vnuk, byl otevřen první poválečný festival v Bayreuthu. Charakteristické je pro ni zjednodušení scény a důraz na světlo. Významný podíl na tvaru inscenace měl jevištní výtvarník Adolphe Appia.



http://www.wagneroperas.com/index1951parsifal.html
http://www.youtube.com/watch?v=6QH4iErUxeE
Video není k dispozici

La traviata, Luchino Visconti, La Scala 1955
Inscenace s Marií Callas, některými kritiky považovaná za brutální, veristickou a vulgární, ovlivnila bezpočet pozdějších Traviat, včetně Viscontiho vlastní kontraverzní inscenace v Royal Opera House roku 1965.



http://www.youtube.com/watch?v=oC2N3naKPO0
http://www.youtube.com/watch?v=xj9a57YIUyM


Simon Boccanegra, Giorgio Strehler, La Scala 1971


Revival této inscenace byl na programu poslední den oslav 200 let divadla La Scala s dirigentem Claudio Abbado v roce 1978.

Toto říká o inscenaci dnešní šéfdirigent Metropolitní opery Fabio Luisi: "Ještě dnes mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu na začátek Ameliiny arie. Jasná, zářící hudba je jedním z Verdiho nejmagičtějších rysů. Strehlerovi se podařilo toto vyzařování znovu vytvořit na scéně způsobem, který jsem si nikdy nedokázal představit." 

Wagner: Ring, Joachim Herz, Lipsko (1973-6)
Herz (1924-2010) byl významnou postavou východoněmeckého divadla, Prsten Nibelungů pojal jako podobenství kapitalismu 19. století, avšak konec nechává otevřený. Režijní kniha byla vydána tiskem.


Rossini: Il barbieri di Siviglia, Ruth Berghaus, Mnichov, 1974


První "západní" inscenace berlínské režisérky, původně tanečnice a choreografky, též ředitelky Berliner Ensemble, silně ovlivněné Brechtem. Inscenace téže opery z roku 1968 je stále na programu Deutsche Staatsoper v Berlíně. V roce 1985 režírovala v pražském ND Bergova Wozzecka.

Electra, Harry Kupfer, Cardiff 1978


Další režisér z východní části Německa (nar. 1935), podobně jako Joachim Herz byl asistentem Waltera Felsensteina v Komické opeře Berlín. Welšskou operu řídil od roku 1976 BrianMc Master, který přivedl řadu inovativních produkcí se zahraničními režiséry a první bly Harry Kupfer se Straussovou Elektrou. Kritika ji označila jako hloupou a odpornou, diváci ji přijali pozitivně. Dnes se Elektra v Kupferově režii hraje ve Vídeňské státní opeře. Roku 2012 hrálOpera Zuid z Maastrichtu jeho inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové na festivalu Janáček Brno. 

Verdi: Aida, Hans Neuenfels, Frankfurt 1981

Princezna byla uklízečkou a setkání milenců skončilo v plynové komoře. Premiéru doprovázelo bučení a potlesk rovnou měrou.


Dvořák: Rusalka, David Pountney, Londýn (ENO) 1983


Mozart: Cosi van tutte, Figarova svatba, Don Giovanni; Peter Sellars, Pepsico Summerfare 1989

Figarova svatba, režie Peter Sellars
Handel: Xerxes, Nicholas Hytner, Londýn (ENO)
Sir Nicholas Robert Hytner (nar. 1956) vytvořil tuto inscenaci v roce 1985 ke 300. výročí skladatelova narození. Byla oceněna Olivier Award a záznam z roku 1988, kde orchestr řídil Charles Mackerass, vyšel na DVD. Inscenace byla několikrát obnovena, naposled v loňském roce.


Wagner: Ring, Richard Jones, Londýn (ROH)
Produkci Richarda Jonese na scéně Royal Opera House Covent Garden v letech 1994–1996, dirigoval Bernard Haitink.


Wagner: Lohengrin, Peter Konwitschny, Hamburg 1998


Verdi: Maškarní bál, Calixto Bieito, Londýn (ENO) 2002


Čajkovský: Evžen Oněgin, Dmitry Tcherniakov, Moskva 2006


O této inscenaci jsem psal v souvislosti s novým Evženem Oněginem MET.

Wagner: Parsifal, Stefan Herheim, Bayreuth 2008
Nor Stefan Herheim (nar. 1970) studoval hru na violoncello a později režii u Friedricha Götz, který sám byl žákem Waltera Felsensteina. Je známý především v německojazyčné části Evropy a byl 3x vybrán časopisem Opernwelt jako režisér roku. Podruhé právě za inscenaci Parsifala na Bayreuther Festspielen 2008. Byla to poslední inscenace éry Wagnerova vnuka Wofganga (nar. 1919) v čele festivalu.

Tak se nám vrátil

Aneb poučení z krizového vývoje?

Prezident se nám vrátil do úřadu. Ale byl to ošklivý podzim. Tolik energie vynaložené ve prospěch Zemanovců. Za 2 měsíce stihl Zlínsko, Pardubicko, Hradecko, Jižní Morava, Severní Morava (tam na něj čekala Tatra Prezident s nádrží plnou slivovice), Český Krumlov, Střední Čechy, Severní Čechy, do toho Brusel, Izrael a v předvolebním týdnu Ukrajina.

Návštěva Ukrajiny 20.-22. října 2013
Porada s prezidentem Janukovičem
Už odtamtud se rušil a omezoval další program, životosprávou zdevastovaná fyzická schránka asi ztrácela funkčnost. A pak bác, všechno to přišlo vniveč, zemanovci se propadli do nicotnosti. Během dalších 48 hodin dostaly události rychlý spád. Bleskový pokus o nápravu cestou třetího mocenského puče letošního roku (vezmeme-li prezidentské volby a pád vlády jako první a druhý) nevyšel. Díky dnešnímu kandidátovi na ministra Chovancovi se všechno již následující den provalilo a prezidentovi muži v ČSSD alespoň dočasně skončili na lavici hanby. Další den dopoledne 28. října prezident ruší účast při kladení věnců k pomníku TGM a slavnostní přísaze vojáků. Večer přichází zjevně ve špatném fyzickém stavu do Vladislavského sálu a během projevu z něj teče pot a často pije připravenou vodu. Po předání metálů mnoha z nejvěrnějších jako Františkovi Čubovi (na kandidátce SPOZ měl jako povolání uvedeno "předseda legendárního JZD"), zpěvákovi Hůlkovi či herečce Bohdalové, snad jen Klaus chyběl, se k těm několika stovkám lidí z Vladislavského sálu připojují další státně důležité figury a následuje recepce ve Španělském sále.

Tam, ještě ve zdánlivě dobrém rozmaru, rozkrojil dort

Prezidentovu ruku vede při krájení dortu jeho manželka Ivana
a  účastníkům popřál "to, co je v životě nejdůležitější, a to je štěstí a úspěch spojený s dobrým úmyslem." Sobě už prý jen zdraví, což je jeden z absurdních bonmotů, protože jestli je to všechno, co si přeje, co potom dělá na Hradě?

A někdy v noci se zhroutil a ošklivě si poškodil koleno. Normálně se člověku stane doma takovýto úraz těžko. Ministr zdravotnictví, který mu před časem povolil slušnou dávku chlastu denně, je dotčen, pokud se někdo domnívá, že v tom snad byl alkohol, takže zřejmě šlo o kolaps neznámého původu.

Ale docela se to hodilo. Po důkladném vyšetření ministr konstatoval, že šéf má žíly jako mladík, a naordinoval mu měsíc klidu a další měsíc bez cestování.V závětří lánského zámku tak Zeman přečkal ostudný politický krach a teď se vrátil na Hrad. Vlastně dva, vezmeme-li v úvahu jeho angažované jednání s Janukovičem o připojení Ukrajiny k Evropské unii.

A jestli se poučil? Těžko říct. Zdánlivě ano, ale opět začíná vystrkovat drápky v souvislosti s personálním obsazením vlády a své hrozby obvykle plnil. Do měsíce může být jasno, jestli se starý pes naučil novým kouskům.

neděle 10. listopadu 2013

Karel Čapek: Obrázky z Holandska 1

15 postřehů z Holandska


Karel Čapek: Obrázky z Holandska 2

OUD HOLLAND
Vedle pravého Holandska je ještě tak řečené Staré Holandsko; ale prosím, abyste to dvoje nezaměňovali: pravé Holandsko je totiž z velké části staré; ale Staré Holandsko z velké části není pravé.

Gergievova fantastická Berliozova Fantastická

Viděl jsem možná stovky koncertů, mnohé z nich byly úžasné, ale včerejší závěrečný koncert brněnského festivalu Moravský podzim 2013, kde hrál London Symphony Orchestra s dirigentem Valery Gergievem, se zcela vymyká srovnání. Program koncertu byl sestaven z děl Hectora Berlioze (1803-1869): předehra Waverley, cyklus 6 písní na slova Théophila Gautiera "Les Nuits d´été" a Fantastická symfonie. Jako přídavek pak zahráli předehru k opeře Ruslan a Ludmila M.I. Glinky.

Slavnostní charakter koncertu v nádherném Janáčkově divadle potvrdily hned 3 proslovy na úvod, naštěstí krátké. Začala ředitelka Brněnské filharmonie Marie Kučerová, pokračovala britská velvyslankyně Jan Thompson, která se pokusila i o češtinu, aby plynule přešla do angličtiny (česky se učí od loňska, ve funkci je od června t.r.), a proslovy uzavřel velvyslanec RF Sergej B. Kiseljev (to on přivodil prezidentovi ČR virózu), který je poměrně častým hostem kulturních akcí, na nichž vystupují ruští umělci. Oba poslední se shodli na jistě neotřelém konstatování, že: hudba nezná hranic a spojuje národy, nebo tak nějak. Pan Kiseljev svou češtinu nepokoušel, ale použil překladatele, který češtinu téměř ovládal. Protože oba velvyslanci převzali nad koncertem patronát, vyslechli koncert společně, když vedle nich seděl předchůdce Marie Kučerové, dnes ředitel České filharmonie David Mareček. Třetího patrona, prezidenta České republiky, nezastupoval nikdo, což až tak nepřekvapí. Ale že tam nebyli ani zástupci města Brno, kteří nad koncertem také převzali osobní záštitu, to poněkud udiví, ale v podstatě to odpovídá úrovni politiky/ů v České kotlině a moravských úvalech.

Valery Gergiev
Ale k hudbě. London Symphony Orchestra je dnes nejuznávanějším hudebním tělesem Velké Británie, jehož sláva je do značné míry spojena se jménem dirigenta Colina Davise (1927-2013), od nějž převzal taktovku v roce 2007 absolutní vládce Mariinského divadla v St. Petěrburgu a Čajkovského soutěže v Moskvě, a hlavní hostující dirigent Metropolitní opery, letos 60letý Valery Gergiev.


staré Mariinské divadlo (1860) a Mariinské divadlo II (2013) 
hlavní scéna s hledištěm pro 2000 diváků + 3 koncertní sály
Ten je znám svým obrovským pracovním nasazením, které kulminovalo letos v květnu, kdy slavil 60. narozeniny, koncerty k otevření nové moderní scény "jeho" Mariinského divadla, serií koncertů moskevského velikonočního festivalu a navazujícími jubilejními koncerty v několika zemích Evropy. Pro podzimní koncerty s LSO pak připravil cyklus 4. koncertů hudby francouzského novoromantického skladatele Hectora Berlioze, od jehož narození letos uplynulo mírně kulatých 210 let:

1. koncert
BERLIOZ Overture: Waverley
BERLIOZ Les nuits d’été 
BERLIOZ Symphonie fantastique

Valery Gergiev conductor

Karen Cargill mezzo-soprano
London Symphony Orchestra

2. koncert

BERLIOZ Overture: Benvenuto Cellini
BERLIOZ The Death of Cleopatra
BERLIOZ Harold in Italy for Viola and Orchestra

Valery Gergiev conductor

Antoine Tamestit viola
Karen Cargill mezzo-soprano
London Symphony Orchestra

3. koncert

BERLIOZ The Damnation of Faust

Valery Gergiev conductor

Olga Borodina Marguerite
Michael Spyres Faust
Mirco Palazzi Mephistopheles
Florian Boesch Brander
London Symphony Chorus
London Symphony Orchestra

4. koncert

BERLIOZ Romeo and Juliet (o koncertu)

Valery Gergiev conductor

Olga Borodina mezzo-soprano
Kenneth Tarver tenor
Evgeny Nikitin bass-baritone
London Symphony Chorus
London Symphony Orchestra

Tyto 4 koncerty odehráli v Londýně, poslední dva ve středu 6.11. a čtvrtek 7.11., a další tři v pátek v Brně, v sobotu v rakouském St. Poltenu a v neděli, tedy dnes, v německém Essenu. Pak den volna, druhé provedení koncertů v Londýně a o příštím víkendu 2 koncerty v Paříži. 18 dnů, 13 koncertů. 5 zemí. Vražedné tempo.

Takže uprostřed tohoto turné přijeli do Brna a zahráli způsobem, který je jen velice zřídka kdy slyšet. Absolutně soustředěný výkon, kdy orchestr reagoval snad i na myšlenky dirigenta, který jak známo jen výjimečně používá taktovku, a diriguje snad každým prstem, které se vlní jako háďata, rukama, celým tělem i grimasami ve tváři, která je však obvykle kamenná. Ten výsledek je omračující, což ovšem není jen zásluha dirigenta, ale i orchestru, který musí tuto štvanici za výrazem ustát a vydržet ďábelské tempo dirigenta. V dnešním Observeru se můžeme dočíst: "Je nepředvídatelný, má svůj vlastní způsob hry orchestru, je to jeho nátura: nic není stejné, nikdy nepřestane hledat." To tvrdí Gergiev o Berliozovi, ale totéž platí i o něm samém.  Navíc říká, že Berlioze pochopilo Rusko v době, kdy Evropu nijak zvlášť neoslovoval, a je tak trochu jejich. A jestliže se sejdou takové 2 osobnosti, je výsledek omračující. Nemá smysl, abych detailně popisoval to, co mnohem lépe dokáží jiní. Nebo zde. A nechci ani mluvit o dalších skladbách, protože každý koncert má svůj vrchol, a tím byla bezpochyby Fantastická symfonie. To nebyla nějaká skladby z předminulého století, tam se tancoval valčík, bil hrom, padala hlava a létaly čarodějnice přímo v Janáčkové divadle. Kdo neslyšel a neviděl, neuvěří. Ale slyšet mohli i posluchači radia Vltava, které koncert přenášelo.

Pokud jde o festival, necítím se povolán ho hodnotit, ale pozitivní se mi zdá fakt, že věnoval relativně velký prostor hudbě polských skladatelů, kteří měli letos vícečetné výročí  (Lutoslaslawský 100 let, Gorecký a Penderecký - 80 let), a jejichž skladbám nedokázala dát přiměřený prostor ani Česká filharmonie, ani Pražské jaro.

A pokud jde o Valery Gergieva, v červnu příštího roku bude dirigovat 2 koncerty České filharmonie, bohužel jen v Itálii. Kdo by ho chtěl vidět ještě letos, tak dává 3 předvánoční koncerty Stravinského hudby v Mnichově s Mnichovskými filharmoniky, v jejichž čele nahradí za 2 roky Lorina Maazela. A letos začínají současně IT přenosy koncertů a představení z Mariinského divadla, které cílově mají být přenášeny do 1500 sálů v celém světě. V této souvislosti je zřejmé a pozoruhodné, že Valery Gergiev je nejen charismatický interpret, ale evidentně i racionální manager velkých projektů, na něž dovede jak získat prostředky, tak zajistit jejich realizaci. Navíc své úsilí orientuje i k výchově mladých umělců (pěvecké akademii divadla šéfuje jeho sestra), ale začíná se orientovat také směrem k dětským a mladým divákům. Jiný mimořádný interpret, Joyce DiDonato, o které jsem tady před pár dny psal, má kredo, které je asi u obou podobné:



A ještě k protestům ze strany LGBT scény. Valery Gergiev má pravděpodobně dostatek silné vůle a obrovskou vizi, která novým divadlem zdaleka nekončí. Realizace této vize však stojí velké peníze, které mu dává Putin, a nikde jinde je získat nemůže. Bez ohledu na to, zda se jejich politické názory shodují, nebo jde pouze o účelové postoje, je krajně nepravděpodobné, že by se proti Putinovi postavil a své sny tak ohrozil.

čtvrtek 7. listopadu 2013

A zase Traviata - ze z Plzně

Když už jsem byl na Traviatě v Budapešti, nemohl jsem si nechat ujít novou inscenaci této opery v Plzni. Navíc to má tu výhodu, že autem jsem tam od domu k domu za 75 minut. Jak jsem se dočetl, režie byla odvážně svěřena mladičké režisérce Lindě Keprtové, která má za sebou jednu zajímavou inscenaci. Ovšem skutečnost je docela jiná. Režisérka má za sebou zajímavou inscenaci, ale ne jen jednu, což současně znamená, že není nezkušená, a mluvit o ženě, která se přehoupla do 4. dekády svého života jako o "mladičké" může jen člověk, který si připadá velice starý. Čímž bych uzavřel odkaz na kritiky, neboť jejich autoři obvykle vygenerují problém, aby měli o čem psát.

Ale k otázce režie. Nepovažuji za rozhodující, zda je koncepce inscenace konzervativní nebo minimalistická. Cítím však, že je podstatné, aby režie nevnášela do divadla jakýsi druhý plán, který běží paralelně s dějem opery. Kdesi jsem četl, že to je výsledek vstupu činoherních režisérů do světa opery, kteří se realizují vlastní verzí příběhu (což není problém, protože originál je zhusta nesmyslný) a na to je jaksi naroubována hudba. Většina diváků pak ani netuší, o co vlastně jde, rozluštění tajenky je doménou odborníků. Ti, kdo nejsou podobnými inscenačnímu postupy nadšeni, pak bývají považováni za nezřízené zpátečníky. I když necítím potřebu se hájit, musím konstatovat, že za nejlepší inscenaci posledních 10 let považuji až na kost vypreparovanou Traviatu německého režiséra Willy Deckera, která byla poprvé uvedena v roce 2005 na Salzburger Festspielen a vynesla na oběžnou dráhu dvojici interpretů Annu Netrebko a Rollando Villazona. Dnes je tato inscenace v repertoáru Metropolitní opery, poslední Violettou byla letos v březnu/dubnu Diana Damrau.

Ale zpátky k plzeňské inscenaci. Její paruky a kufry a uschlé listí a figuríny měly jistou logiku, ale neměl jsem pocit, že by jakkoli zvýšily intenzitu mého zážitku, spíš působily rušivě, protože mi vrtalo hlavou: Proč? a odvádělo mne to od hudby. Výsledný dojem byl jen o fous lepší než z té staré režie budapeštské. Ono proč jsem pochopil až z výkladu kritika a doufám, že on to pochopil správně. Připouštím však, že jsou lidé, kteří stačí vnímat všechno současně a těší je to.

Violettu v této první repríze v sobotu 2. listopadu zpívala Kateřina Kněžíková, když obě premiéry odzpívala ve 2 dnech po sobě Petra Šimková-Alvarez. Kateřinu Kněžíkovou sleduji od jejího příchodu do pražského ND v roce 2006 a mám ji rád. Na roli se zjevně dlouhodobě připravovala, viz záznam z galakoncertu v Ostravě,


ale v Plzni, kde zpívala celé představení vůbec poprvé, jsem měl pocit, že její hlas zní poněkud syrově a zpívá někde blízko horní hranice svých možností. Rozhodně to, co je slyšet z nahrávky je podstatně lepší. V druhé polovině večera však byl její zpěv uvolněnější, herecky byla výborná a v závěru působila zcela věrohodným dojmem. Takže konec vše napravil a i na ní bylo vidět, že ač toho měla plné zuby, spadl jí kámen ze srdce. Možná by to chtělo vidět ji po pár reprízách. Leč stejně by mne nesmírně zajímal výkon Petry Šimkové-Alvarez, kterou jsem před časem viděl rovněž v Plzni jako Markétku a považuji ji za minimálně jednu z nejlepších českých sopranistek současnosti. Naopak Alfred v podání maďarské operetní hvězdy Zsolta Vadásze byl díky svému mečivému tenoru slabinou večera. Takže nejlepší v hlavní roli byl otec Germont Romana Janála. Snad jen to otlapkávání Violetty při jejich prvním setkání nemuselo být tak prvoplánové, ale chápu, že to byl režijní záměr a ne zpěvákova privátní iniciativa.

Ovšem všechna dílčí negativa nemohla znehodnotit dojem z nádherné hudby, takže když jsem jel po představení zpátky do Prahy, zřekl jsem se radia, protože jsem cítil intenzivní potřebu nechat ji v sobě doznít. A tak to má asi být.



Hudební drby 3 - listopad 2013

  • Daniel Barenboim odchází z pozice hudebního ředitele milánské opery La Scala ke 31. prosinci 2014, tedy o 2 roky dříve než se předpokládalo. Souvisí to bezpochyby s pohybem na managerských postech významných hudebních institucí. V příštím roce předčasně opustí La Scalu její superintendant Stephane Lissner, který nastoupí u Pařížské opery. Na jeho místo pak přijde Alexander Pereira, který předčasně odchází ze Salzburger Festspiele. Barenboim však rozhodně do penze nepůjde, neboť bude i nadále hudebním ředitelem Staatsoper a Staatskapelle Berlin, stejně jako mu zůstává West-Eastern Divan Orchestra.

  • Agentura JVS Group zrušila 10 listopadových koncertů ruského sboru Rudoarmějci vedeného generálmajorem Viktorem Jelisejevem, kde měla zpívat Helena Vondráčková. Naopak Eva Urbanová oznámila, že přestože se nyní v nemocnici zotavuje z kontinuálních viróz, vystoupení na 5 prosincových koncertech ruského armádního souboru Alexandrovci si ujít nenechá. Jejich organizátorem je agentura 10:15 Entertainment.

  • Klavírista Lang Lang byl 28. října jmenován dvanáctým poslem míru OSN (z dalších na př. Daniel Barenboim, Michael Douglas, Yo-Yo Ma či Charlize Theron) při slavnostním ceremoniálu zahrál Chopinův valčík No. 1 a promluvil několik moudrých slov.

  • New York City Opera, založená v roce 1943, oznámila 1. října, že v důsledku nedostatku financí zahájí proces likvidace společnosti a vyhlásí bankrot. Mezi nejznámější osobnosti, jejichž jméno je s divadlem spojeno, patří Beverly Sills, která se po skončení aktivní pěvecké kariéry stala na 10 let (1979-89) ředitelkou divadla.

  • Valery Gergiev, mimo jiné i šéf London Symphony Orchestra, uveřejnil dnes na svém FB profilu prohlášení reagující na kritiku ze strany odpůrců Putinova anti-gay zákona. Tvrdí v něm, že on osobně nikoho nediskriminuje a všechny miluje. Odpůrci kontrovali požadavkem, aby se tedy veřejně postavil proti zmíněnému zákonu. Je však krajně nepravděpodobné, že jim tento Putinův přítel vyhoví. Naopak je jisté, že koncem října zahájil 17denní turné, při němž ve 13 koncertech bude LSO pod jeho taktovkou hrát cyklus skladeb Hectora Berlioze. Uprostřed, to je v pátek 8. listopadu, provede v Brně Fantastickou symfonii, předehru Waverley a cyklus 6 písní "Les nuits d´été" s mezzosopranistkou Karen Cargill.

středa 6. listopadu 2013

Bartoli není nikdy dost

Cecilia Bartoli

Na nějakém jiném blogu jsem před 2 lety napsal toto:

18. října 2011 v 8:58

Jsou zpěváci, kteří dokáží skvěle zpívat, ale posluchač jakoby ustupuje do pozadí. Dmitrij Chvorostovský předloni v Praze nádherně zpíval, ale tvářil se přitom, jakoby posluchač byl jeho nepřítelem. Anna Netrebko podává úžasné výkony, ale mluví o tom, že jí to nebaví a chce provozovat hospodu nebo navrhovat interiéry (ten její v NY je mimochodem úděsný) a utěšeně tloustne. Divák sem, divák tam. Je to asi normální, takový už člověk je.


Tu a tam se však v životě lidském stanou věci tak říkajíc absolutní. K nim není co dodat. A takovou továrnou na absolutno je i Cecilia Bartoli. Techniku má řada zpěváků, i když tu její ne. Jenomže vrcholné umění začíná zřejmě tam, kde nastupují pozitivní emoce. Cecilia Bartoli, 47letá Italka, to v Praze předvedla během pár měsíců podruhé. V neděli 16. října večer vtrhla na jeviště v černém plášti s rudou podšívkou, klobouku a vysokých botách a rozpoutala se vichřice ovací, jakoby to bylo pokračování červnového koncertu. A pak předvedla v pořadu Sacrificio něco, co už léta zvedá diváky a posluchače ze sedadel, vhání jim slzy do očí, nutí je volat bravo, čekat nekonečně dlouho na podpis programu a psát nesmysly na facebook. Nabita energií, své vlastní nadšení a radost z toho co dělá přenesla do hlediště. Úžasný dar a spousta kázně a dřiny. Tohle napsal jakýsi anonym: "Nevěřte, že ráj není - je tam, kde zpívá Bartoli, včera 3 hodiny v Rudolfinu."

Další pražské vystoupení vypukne již příští úterý. Bude k tomuhle ještě co dodat? Navíc jsem tehdy ještě neviděl Joyce DiDonato naživo.

Marvelous Joyce v Rudolfinu

Včera večer zahájila nejlepší americká mezzosopranistka a hvězda největších operních scén Joyce DiDonato třetí šňůru koncertů Drama Queens s orchestrem Il Complesso Barocco vedeným hostujícím dirigentem a houslistou Dmitrijem Sinkovským. Tentokrát to je Praha, Bratislava, Budapest, Amsterdam, Monte Carlo během 9 dnů! 8 arií plus 3 přídavky, 4 orchestrální čísla. K tomu promlouvání k publiku: omluva, že česky umí pouze Janáček a Magdalena Kožená, nádherný sál, město, Hrad... Psal jsem o tom už před rokem po jejím berlínském vystoupení. Absolutní profesionál jako zpěvák a hluboce pozitivní jako člověk. Hvězda No. 1.


 A 2 hodiny po koncertu sama popsala své dojmy na twitteru takhle:
@JoyceDiDonato: A TRULY magical night tonight in Prague: THANK YOU to this wonderfully historic city, welcoming us with open arms!! What a gift!

Tak tohle je ta nezapomenutelná Rosina v MET Lazebníkovi sevilském s Peterem Mattei a JD Florezem nebo na vozíčku s pochroumaným kotníkem v londýnském ROH a dechberoucí Marie Stuartovna letos  lednu opět z Metropolitní. A Angelina v Rossiniho Popelce, která bude vysílána v přímém přenosu z MET 10. května příštího roku.






pátek 1. listopadu 2013

To Russia with Love

Valery Gergiev oslňuje svět svým nejen dirigentským umem, Anna Netrebko oslňuje zpěvem. Oba podporují vůdce, který je oslněn lénem, které sám sobě udělil.

Existují ovšem lidé, kteří oslnění nejsou. A to jak doma, tak i za hranicemi země. Z těch doma vloni odsoudili pár excentrických mladých žen, které v chrámu protestovaly proti spojení pravoslavné církve s vůdcem a teď šijí ve dne v noci válenky v kriminále. Naděžda Tolokonnikova odtamtud píše zoufalé dopisy a prosí o pomoc. Mimochodem, ve stejném místě - Mordoviji - šaškoval s ruským pasem Gerard Gepardieu a děkoval vůdci, že nebude muset platit daně Francii. Jak je nebezpečné neobdivovat vůdce ví také Michal Chodorkovský, který zase šije léta rukavice. A relativně nedlouho zakouší nepřízeň svého lénního pána Alexej Navalný, který byl podmínečně odsouzen a na krku má další obvinění z podnikání za účelem zisku. Takový tlak ovšem vyvolává nevůli u poddaných, která se promítá do demonstrací, projevů vzdoru v internetových mediích a minimální účasti při volbách (v Tjumeni a Tomsku pouhých 16 %). Ti zavření mají asi štěstí, že vůdce touží po obdivu a lásce celé planety, a před ZOH v Soči prý proto vyhlásí amnestii. Ovšem to, že občas je v Moskvě seřezán cizí diplomat nebo jsou významným zahraničním hostům předány dárky umožňující ukrást jim jejich tajemství, toto úsilí kazí.


No, a co se zahraničí týče, Rusko, aby zlepšilo nepříliš hezký image, prezentuje se jako kulturní velmoc, k čemuž občas získá i mimořádné osobnosti, jako na příklad letos v květnu Placido Dominga, který byl přítomen při slavnostním otevření nového Mariinského divadla v St. Petěrburgu.

O to víc pak musí vůdce zamrzet, když se ukáže, že zdaleka ne všichni lidé v uměleckém světě to vidí podobně. Třeba 7. října 2013 se v nabitém komorním sále Berlínské filharmonie (1200 míst) konala akce nesoucí stejný název jako tato poznámka - To Russia with Love. Jeho cílem byla podpora ruské opozice vězněné a potlačované Putinovým režimem. Termín byl symbolický. 7. října před 7 lety byla zavražděna ruská opoziční novinářka Anna Politkovská a před 61 lety se narodil Vladimír Putin. A ještě symboličtější byla účast Daniela Barenboima, který nejenže je uměleckou hvězdou minimálně srovnatelnou s Domingem, ale osobní angažovaností (arabsko-izraelský orchestr, zahájení olympijských her atd.) je v hudebním světě no. 1. Vedle Barenboima se na akci podíleli houslový virtuoz Gidon Kremer, věhlasná argentinská klavíristka Marta Argerich nebo ruská klavíristka gruzínského původu Katia Buniatishvili, která přes své mládí je respektovanou vyzrálou osobností.


Umělecká úroveň takovýchto akcí nemusí být vždy 100%, jde především o demonstraci postojů a akt nepopiratelné humanity. A ty jsou bezpochyby mimořádně cenné. To, že moc korumpuje a dělá z lidí schizofrenické lháře vidíme dnes a denně. Tam, kde se opevní natolik, že vnitřní opozice je málo účinná nebo nemožná, je tlak ze zahraničí podporou pro zachování naděje na změnu k lepšímu. A že svoboda je hodnota sama o sobě, kterou větší flák masa a laciné pivo sotva nahradí, a že není jen praktická, protože svobodní lidé lépe pracují, je mimo jakoukoli pochybnost. Minimálně část populace si to uvědomuje a dožaduje se jí, a navzdory všech vládcům a diktátorům její míra roste.

Long live Daniel Barenboim, to Russia with love.


neděle 27. října 2013

Ještě jednou Chagall

O Chagallově výstavě jsem tady psal někdy v březnu, ale ten výlet do Paříže byl opravdu jen na otočku, a tak jsem se vypravil do Budapešti, kam se v září výstava přesunula. A také musím říct, že název "Chagall mezi válkou a mírem" je poněkud zavádějící. Možná je to ale subjektivní, protože u mne evokoval vzpomínku na Picassovu výstavu s podobným námětem (Peace and Freedom) ve vídeňské Albertině před asi 3 lety, která měla na můj vkus příliš výrazný politický podtext. Ale toto je výstava průřezová, zabírající období od Chagallových počátků v Rusku až po poslední fázi jeho života na jihu Francie.

Než se dostanu k samotné výstavě, možná něco o Budapešti. Ta má 2 velká centra výtvarného umění, na zámeckém vrchu je to Národní galerie se sbírkami maďarského umění a na Náměstí hrdinů, o 2,5 km dál a na druhém břehu Dunaje Muzeum výtvarných umění se sbírkami ne-maďarského umění. Obě tyto instituce si tvrdě konkurují, a je zřejmé, že k tomu, aby Národní galerie mohla vystavovat Chagalla, musela dodat nějaký důvod. Takže to de jure byla paralelní výstava Chagalla a jeho o 20 let mladšího maďarského obdivovatele a následovníka Amose Imre, který byl jako Žid pronásledován a zemřel koncem války v koncentračním táboře. Nebyla to však první výstava Chagallova díla v Maďarsku. V roce 1972 byla v Budapešti výstava litografií, z nichž "Bonjour Paris" je také vyobrazena na plakátu výstavy.

plakát budapeštské výstavy 1972

Současná výstava informuje o jednotlivých obdobích Chagallova života, doplňuje je citáty a dokumentuje díly z té doby.
"I have chosen to paint. Painting appeared to me like a window through which i would fly away to another world."
"This is my wife. I have entered a new house and i cannot by parted from it."
"Paris. No word sounded sweeter to me."
"The Bible is like resound of nature. And this secret is what i have tried to transmit."
"In the East i founded the Bible and part of my own being."
"If I create from the heart, nearly everything works; if from the head, almost nothing."

Teprve tam si člověk uvědomí symboliku jeho zvláštních scén (kohout - symbol života, koza - živitelka mnoha Židů v jeho rodném Vitebsku, svícen - převtělení boha, létající postava - Luftmensch - symbol naděje a obav... ). Přestože se Chagall v průběhu života přiblížil k různým proudům v malířstí a čerpal z nich, nelze říci, že by se součástí některého z nich stal. Andre Breton, duše surrealismu o něm řekl, že jen "reorganizuje realitu života" a vytváří magický svět. Také proto se jeho obrazy ocitly v té nejlepší společnosti: na výstavě "Degenerované umění" v Mnichově roku 1933, kam nacisté svezli vrcholy moderního umění z celé Evropy.

V Budapešti však je vystaven jeden Chagallův obraz, který v Musée du Luxembourg nebyl. Je to velké plátno z roku 1964 nazvané La Vie (Live, život), jež je jistým výtvarným protipólem autobiografie z roku 1922. Do Budapešti bylo zapůjčeno z významné soukromé sbírky moderního umění Maeght Foundation v Saint-Paul-de-Vence nedaleko Nice, kde Chagall strávil posledních 20 let svého života. Rodina Maeght byli Chagallovi saintpaulští sousedé.

La Vie (1964), cca 4x3 m

Jako přídavek ještě krátký film z roku 1967, kdy bylo Chagallovi 80 let.



A nakonec jedna poznámka k Čechům a Čechám. Na místě, kde dnes stojí palác ze druhé poloviny 18. století, ve kterém je Národní galerie umístěna, postavil v 1. polovině 15. století syn Karla IV. Zikmund Lucemburský honosný gotický palác a přesunul tam z nejisté Prahy sídlo Svaté říše římské. Což se obvykle neví, a když ano, skromně se o tom mlčí. Na rozdíl od Čech je tak Zikmund v Maďarsku oblíbeným a uznávaným panovníkem.

sobota 26. října 2013

Vousatá Traviata z Budapešti

Existence operního divadla byla v 19. století, a snad je ještě i dnes jedním ze symbolů kulturnosti země. Sídlo monarchie, jejíž jsme byli součástí dostalo novou neorenesanční budovu v roce 1869. Praha dostala Národní divadlo v roce 1881/3, Budapeštská opera byla vybudována v roce 1884. Poslední 2 divadla mají srovnatelnou kapacitu diváků, vídeňská opera je dvojnásobná (cca 2400 míst včetně 500 k stání). Rakouskouherské imperium se rozpadlo před bezmála 100 lety, a tak není nezajímavé porovnat úroveň těchto 3 operních domů. Že Vídeň patří k vrcholům světové opery je známo. Že na úroveň pražského Národního divadla se občas naříká, to také není překvapení. Ale co Budapešť?

Spíše náhodou jsem navštívil Verdiho operu La Traviata v Magyar Állami Operaház, i když jsem byl samozřejmě zvědav, jak se divadlo s touto nejoblíbenější operou vůbec vypořádalo. Radši začnu z té lepší strany. Jak Violetta v podání Kláry Kolonits, tak i Alfred, kterého zpíval Peter Balczo, nepůsobili z počátku pěvecky zcela jistým dojmem a navíc jsem měl obavy, zda jsem se nespletl a nejdu na nějakou operetní verzi opery. Postupem času se však oba rozezpívali k velmi solidnímu výkonu a výborný byl i ruský barytonista Anatolij Fokanov jako starý Germont, který v divadle působí již 20 let. Celkem slušně hrál i orchestr, a tady asi chvála skončí. Režisérem inscenace byl András Békés (86) a autorem scény Miklós Féhér (84). Ten první patřil v minulém století k prominentním režisérům divadla, jehož byl v letech 1987-1990 dokonce ředitelem. Soudě podle toho, že v chronologickém výčtu skoro 60 inscenací, které v divadle režíroval, je tento kus hodně vysoko, je inscenace několik desítek let stará. Potom je logické, že zpěváci byli naprosto statičtí a většinu arií odzpívali stojíce bez hnutí na rampě jeviště. V důsledku toho byly jejich postavy sotva uvěřitelné. Naopak sbor občas zpíval uspořádán na pozadí scény do půlkruhu jako slavní Alexandrovci. I když kus byl při předehře a na začátku 3. jednání obohacen o jakési exekutory pohybující se po domě a typující cenu váz, byl celkový dojem takový, že takhle nějak se Traviata hrála asi 5 let před premiérou. K tomu bezpochyby přispěly i kongeniální scéna a kostýmy. Jsou kusy, kde člověk má po skončení touhu si zážitek zopakovat. Tady jsem spíš váhal, zda neodejít před koncem. Navíc bylo v divadle horko.


Před časem jsem zde psal o situaci operního divadla v Budapešti, o potížích ředitele a dirigenta Adáma Fischera s establishmentem a s konzervativní částí divadla. Ta vyhrála, Adám Fischer odešel a zrovna zítra diriguje ve Vídeňské státní opeře Růžového kavalíra přenášeného po internetu. A na Silvestra diriguje v MET Netopýra. La Traviata zůstala a šňůra jejích 9 podzimních představení je dávána na oslavu 200. výročí narození jejího skladatele. Chudák Verdi.

A takový je to krásný barák, který hlídá sám Ferenc Liszt, a naproti má kavárnu Callas, snad Maria.





středa 23. října 2013

Hudební drby 2 - říjen 2013

  • Sopránistce Nino Machaidze (nar. 8.3.1983) se v srpnu narodil syn Alessandro, jehož nejpravděpodobnějším otcem je její manžel, barytonista Guido Loconsolo. Oba zpívali v Praze 12. ledna 2010.

  • Podle neoficiálních zpráv je žhavým kandidátem na místo hudebního ředitele milánské ho operního domu La Scala dirigent Riccardo Chailly. Mluví pro něj skutečnost, že se v Miláně narodil, získal tam hudební vzdělání, ve 20 letech se stal asistentem tehdejšího hudebního ředitele Claudia Abbado a dokonce tam absolvoval i svůj dirigentský debut. K tomu ovšem může dojít až v roce 2017, kdy skončí smlouva Daniela Barenboima, který již oznámil, že nehodlá pokračovat.

  • V barcelonském aukčním domě La Suite bude ve čtvrtek 24. října vydraže francouzsky psaný dopis, který v roce 1881 napsal Richard Wagner vydavateli novin El Periódico Ilustrado Español. Vyvolávací cena je 1200 €.

  • 9. října uvedl Chicago Symphony Orchestra a Chicago Symphony Chorus pod taktovkou hudebního ředitele Riccardo Muti Verdiho Requiem. Pěvecké party Tatiana Serjan - soprán, Daniela Barcellona - mezzosoprán, Mario Zeffiri - tenor a Ildar Abrazakov - bas. Tímto koncertem, jehož záznam je i na internetu, uzavřel orchestr oslavy 200 let od narození Giuseppe Verdi

  • Ve středu 20. listopadu proběhne v Londýně Festival. sv. Cecilie, jako oslava hudby a hubebníků. Hymnus, který je k této příležitosti každoročně objednáván složil Robin Holloway a k jeho provedení se spojí sbory katedrály sv. Pavla, Westminster Cathedral a Westminster Abbey. Akce je současně oslavou 100 let od narození Benjamina Brittena.

pondělí 21. října 2013

Blomstedt uhranul Českou filharmonii

Posouvám se v čase zpátky. Včera jsem psal o sobotě, dnes se vracím k pátku 18. října. V ten večer se odehrálo v Rudolfinu třetí provedení druhého koncertu abonentního cyklu A České filharmonie. Program byl snadno zapamatovatelný, Beethovenovy symfonie 7. a 8. Je vždycky zajímavé připomenout si dobu, ve které dílo vzniklo. Tady šlo o dramatické období mezi rokem 1806, tedy krátce po vítězství Napoleona u Slavkova, a rokem 1813, kdy byl Napoleon po tragickém ruském tažení krutě poražen u Lipska. 2 měsíce nato se konala premiéra 7. symfonie, jejíž výtěžek byl věnován obětem napoleonských válek. Beethoven, který v té době progresivně ztrácel sluch, zde vytvořil skladbu naplněnou radostí a temperamentem. Jinak to řekl Richard Wagner, který ji označil za "Apoteózu tance".

Dirigentem koncertu byl Herbert Blomstedt. Tento 86letý, v Americe narozený Švéd s internacionálním školením, má ve svém pracovním CV například 10 let u San Francisco Symphony (plus doživotní Conductor Laureate), 10 let u Dresner Staatskapelle a 7 let u lipského Gewandhaus orchestra, a jeho obor jsou především němečtí a rakouští skladatelé. U dirigenta jeho věku by člověk očekával spíše "stínové" dirigování, avšak pravý opak byl skutečností. Blomstedt dirigoval zvláště 7. symfonii energicky, ostře řezanými plochami a donutil orchestr ke zcela mimořádnému nadšenému výkonu. To bylo cítit i z jeho více než přátelského kontaktu s hráči během děkování se. Publikum tuto atmosféru evidentně vycítilo a protože v něm byla řada mladých zahraničních návštěvníků, strhla se po koncertu bouře ovací, doprovázená křikem a pískáním. Zde se mi jen potvrdilo to, co jsem pocítil již vloni. Že totiž pod Jiřím Bělohlávkem hraje filharmonie na vysoké úrovni, spořádaně a perfektně, ale k mimořádnému výkonu potřebuje impulz mimořádné osobnosti. Letos to byl Blomstedt, vloni Leonard Slatkin. Shodou okolností hrála ČF 7. symfonii počátkem září v zahajovacím koncertu Dvořákovy Prahy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Teď jsem se díval na svůj tehdejší komentář, a tam tvrdím, že to byl dobré, nikoli však mimořádné.

neděle 20. října 2013

Rituální a multimediální Bach

Včera, tedy v sobotu 19. října, večer bylo prostřednictvím kanálu digitalconcerthall.com přenášeno po internetu z Berlína monumentální dílo J.S. Bacha nazvané Matoušovy pašíje. Bach je napsal jako čtyřicátník v Lipsku, kde tehdy působil již asi 5 let jako kantor Tomášského kostela. Po uvedení v roce 1729 byly zapomenuty a znovuobjevil je až Felix Mendelssohn-Bartholdy o 100 let později. Včerejší provedení vzniklo před 3 lety ve spolupráci pro někoho extravagantního amerického divadelního režiséra Petera Sellarse a seriózního šéfa Berlínských filharmoniků Simona Rattlea. Přestože díla tohoto charakteru jsou dnes přednostně prezentována soubory specializovanými na barokní hudbu a v kostelních prostorách, je tato "inscenace" mimořádně působivá. Členitost velkého sálu Berlínské filharmonie s jeho schodišti a rampami dala režisérovi možnost využít unikátním způsobem prostor. Sám Sellars nazývá svou práci "ritualizací" a přistoupil k úkolu velmi decentně. Všichni účinkující byli oblečeni v černém a jedinými rekvizitami byly bílé kubusy.


Interpreti byli nejen skvělí pěvecky, ale minimálně v případě Marka Padmorea, který zpíval evangelistu provázejícího celou tragickou nocí popsanou v kapitolách 26 a 27 Matoušova evangelia, hluboce poučení, jak vyplynulo z jeho přestávkového rozhovoru s režisérem.



Účinkující:
  • Simone Rattle, dirigent
  • Berliner Philharmoniker
  • Camilla Tilling, soprán
  • Magdalena Kožená, mezzosoprán
  • Topi Lehtipuu, tenor
  • Mark Padmore, tenor
  • Eric Owens, baritone,
  • Christian Gerhaher, baritone,
  • Rundfunkchor Berlin, Simon Halsey - sbormistr,
  • Knaben des Staats- und Domchors Berlin,  sbormistr,
  • Peter Sellars, režie

V Čechách nastudoval Matoušovy pašíje v komorní podobě m.j. Václav Luks s Collegium 1704 a Collegium Cantatum 1704 v roce 2008.

Když jsem projížděl internet, hledaje český text, narazil jsem na "The Digital Bach Project", který se váže k Oregon Bach Festival, jenž již více než 40 let probíhá každé léto v univerzitním městě Eugene. Vlastně původně, dnes se rozšířil i na další místa v Oregonu, jednom ze států amerického severozápadu. Na stránce oregonbachfestival.com/digitalbach/matthew/ se otevře digitální podoba Matoušových pašíjí, kde synchronizovaně s hudbou a zpěvem se objeví Lutherova bible a partitura. Z bible vyskakuje okno s překladem právě zpívaného textu do zvoleného jazyka včetně češtiny a světlý pruh na historické partituře zvýrazní aktuální takty. Festival je napojen na Minnesota Public Radio, což je součást jedné ze 2 amerických sítí veřejných rozhlasových stanic. Jistě protivná informace pro vyznavače evropské kulturní superiority. A to už nemluvím o Putinovi, který nedávno vyhlásil záměr napravit prostřednictvím pravoslaví degenerovaný Západ.

pátek 18. října 2013

Novinka - digitální opera z Vídně

Wiener Staatsoper


Rozhlas

ŘÍJEN 2013
Wiener Staatsoper
sobota, 5. října, 19:00 | Ö1
Puccini: La fanciulla del West (živý přenos premiéry)

sobota, 12. října, 19.30 | Ö1
Macbeth
Wiener Staatsoper, 1982

úterý, 15. října, 00:08 | Ö1
Otello
Wiener Staatsoper, 1987

sobota, 26. října, 19:30 | Ö1
Strauss: Der Rosenkavalier

LISTOPAD 2013
sobota, 2. listopadu, 19:30 | Ö1
Donizetti: Anna Bolena

sobota, 23. listopadu, 19:30 | Ö1
Britten: Peter Grimes (živý přenos reprízy)

sobota, 30. listopadu, 19:00 | Ö1
Mozart: Die Zauberflöte

Internet

Doposud bylo možné vidět některá představení promítaná na obří obrazovku umístěnou na vnější stěně budovy ze strany Karntner Strasse. Což omezovalo jednak nutností fyzické přítomnosti, jednak hlukem uličního provozu.

Zcela nový projekt představí Vídeňská státní opera 27. října, kdy začne živě přenášet vybraná představení po internetu v HD kvalitě, příjem bude možný i u televizních přijímačů Samsung Smart TV (podobně jako přenosy koncertů Berlínských filharmoniků). Na rozdíl od Mnichovské opery však bude přístup k vysílání úplatný - 14 € za představení. Vysílání začne 30 min. před začátkem představení, a bude možné volit buď celkový pohled na jeviště, nebo režijně zpracovaný pohled 8 kamer. Bude rovněž možné promítat do obrazu titulky (zpočátku německé, anglické a korejské), od prosince i partituru a stáhnout multimediální program (ten za 2,69 €).

Program vysílání v sezóně 2013-2014 je následující:

27. října 2013 17:00 - Richard Strauss: Der Rosenkavalier
                         Režie: Otto Schenk
                         Dirigent: Adam Fischer
                         Obsazení: Renée Fleming (Marschallin), Sophie Koch (Octavian), Mojca Erdmann
                                         Sophie a Peter Rose (Ochs)

27. listopadu 2013 18:30 -W.A. Mozart: Kouzelná flétna (nová produkce)
                        Režie: Patrice Caurier
                        Dirigent: Christoph Eschenbach
                        Obsazení: Anita Hartig (Pamina), Olga Pudova (Königin der Nacht),  Benjamin Bruns
                                        (Tamino), Brindley Sherratt (Sarastro), Markus Werba (Papageno)

13. prosince 2013 16:30 - Richards Wagner: Tristan a Isolda

27. prosince 2013 - Gioachino Rossini: La cenerentola

28. prosince 2013 - balet - Louskáček:  hudba P.I. Čajkovský, choreografie Rudolf Nureyev

29. prosince 2013 - Ludwig van Beethoven: Fidelio

31. prosince 2013 - opereta - Johann Strauss: Die Fledermaus (Netopýr)

Do konce sezóny je pak plánováno dalších 10 přenosů opery a baletu.

Další informace jsou k dispozici na http://www.staatsoperlive.com/en/

čtvrtek 17. října 2013

Digitální opera z Mnichova

Bavorská státní opera v Mnichově

zveřejnila plán svých internetových přenosů pro sezónu 2013-2014.

1. prosince 2013, 18:00
Richard Strauss
Die Frau ohne Schatten
Nové nastudování
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Krzysztof Warlikowski
Obsazení: Johan Botha, Adrianne Pieczonka, Deborah Polaski, Wolfgang Koch, Elena Pankratova a další

28. prosince 2013, 18:00
Giuseppe Verdi
La forza del destino 
Nové nastudování
Hudební nastudování: Asher Fisch
Režie: Martin Kušej
Obsazení: Anja Harteros, Jonas Kaufmann, Ludovic Tézier a další

15. února 2014, 19:00
Wolfgang Amadeus Mozart
La clemenza di Tito
Nové nastudování
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Jan Bosse
Obsazení: Kristīne Opolais, Toby Spence, Tara Erraught a další

15. března 2014, 19:30
La Bayadère 
Choreografie Marius Petipa / Patrice Bart
Musik Ludwig Minkus
Obsazení: Lucia Lacarra (Nikija) und Marlon Dino (Solor) a další

31. května 2014, 19:00
Bernd Alois Zimmermann
Die Soldaten 
Nové nastudování
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie: Andreas Kriegenburg
Obsazení: Barbara Hannigan, Michael Nagy, Endrik Wottrich a další

21. června 2014, 19:30
Les Ballets Russes - Les Biches / L'Après-midi d'un faune / Shéhérazade 
Choreografie: Bronislawa Nijinska / Vaslav Nijinsky / Mikhail Fokine
Hudba: Francis Poulenc / Claude Debussy / Nikolai Rimski-Korsakow

28. června 2014, 18:00
Gioachino Rossini
Guillaume Tell 
Nové nastudování
Hudební nastudování: Dan Ettinger
Režie: Antú Romero Nunes
Obsazení: Michael Volle, Bryan Hymel, Günther Groissböck a další

27. července 2014, 18:00
Claudio Monteverdi
L’Orfeo
Nové nastudování
Hudební nastudování: Ivor Bolton
Režie: David Bösch
Obsazení: Christian Gerhaher, Anna Bonitatibus a další

Všech 6 operních a 2 baletní představení bude vysíláno v přímém přenosu na internetové adrese  http://www.bayerische.staatsoper.de/tv/ a proti premiérové loňské sezóně v kvalitě HD (a také nízké a střední). Obraz a zvuk budou snímány 4-6 kamerami a 40 mikrofony.

Vedle některých letních festivalů se jedná o nejvelkorysejší projekt, neboť přístup je zcela bezplatný.

pondělí 14. října 2013

MET se pochlubila novým Oněginem

Petr Iljič Čajkovský (1840-1893) byl bezpochyby geniální skladatel, jenž v každé hudební formě, na kterou sáhl, vytvořil opus, za který by byl kdokoli vděčný pánubohu do konce svého života a pak ještě několik dalších. V opeře je to bezpochyby Evžen Oněgin. Kus plný nádherných melodií a melodramatického příběhu, jehož autorem je další ruská ikona Alexandr Sergejevič Puškin, který ve střetu provincialismu ruského venkova a dekadence kosmopolitní metropole nechá zmarnit hned 3 životy. Je proto ctižádostí každého operního domu a každé generace vytvořit svou a dnes především neopakovatelnou inscenaci.

V poslední době to byla především varšavská produkce režiséra Trelinskiho z roku 2002, kterou oprášil a přenesl přede 2 lety do Valencie. Ne každý stráví minimalistickou scénu, ale ta má své mimořádně silné obrazy a je bezpochyby zajímavá. Navíc zjev Taťány v podání Kristine Opolais a zpěv Artura Rucinského v roli Oněgina byly bezchybné.

V roce 2006 inscenovala Oněgina ruská režisérská hvězda Dmitrij Černjakov v moskevském Velkém divadle, kde nahradila desítky let starou a velmi konzervativní inscenaci, ve které zpívala Taťánu mimo jiné i Galina Višněvská. Ta označila nového Oněgina, kde se 5 obrazů 1. a 2. jednání odehrává jen a pouze v jídelně Larinových (žádný dívčí pokojíček, žádný sad), za vandalismus a barbarství a na protest zrušila divadelní oslavu svých osmdesátin. I přesto slavil Bolšoj s tímto Oněginem obrovský úspěch v Paříži v roce 2008, v milánské La Scale a londýnském Royal Opera House v roce 2009, a také v Madridu, Rize, Lublani, Pekingu, Aténách a letos v Tel Avivu.

Další významná inscenace se zrodila předloni v londýnské English National Opera v koprodukci s Metropolitní operou v New Yorku, a jejím režisérem byla Deborah Warner. A právě premiérou této inscenace byla letos v září otevřena sezóna MET a 5. října pak byla přenášena do celého světa v rámci projektu MET in HD. Obsazení hlavních rolí bylo hvězdně slovanské. Taťána - Anna Netrebko, Onegin - Marius Kwiecien a Lenský - Piotr Beczala atd. Ovšem Netrebko sama říkala, že do role, která jejímu naturelu není vlastní, musela léty dospět, a zpívala ji dosud pouze 4x v dubnu letošního roku ve Vídni. V každém případě to bylo již třetí zahájení v řadě, kdy hrála hlavní roli. Naopak Kwiecien se jako Onegin osvědčil v Černjakovově inscenaci. a spolu s Chvorostovským a Matteiem představují světovou extratřídu. Inscenace se potýkala s jistými problémy, neboť byla provázena protesty proti Putinově anti-gay zákonu, nátlak na vyjádření k této otázce byl činěn na Netrebko jako jeho příznivkyni již v Salzburgu, a hlavní režisérka se v srpnu z údajně zdravotních důvodů práce vzdala ve prospěch své spolupracovnice Fiony Shaw, přičemž obě jsou otevřeně homosexuální. Netrebko se z celé věci vyzula vcelku neutrálním prohlášením v Salzburgu, šéf MET Peter Gelb učinil něco podobného v září. Ale až na asi 5minutové přerušení premiéry se nic zásadního nestalo.

Představení, které dirigoval Valery Gergiev, bylo skvělé, snad jen Gremin (ruský basista Alexei Tanovitski) působil dojmem, že se mohl víc rozezpívat. Ale minimálně finální scéna Taťány a Oněgina bylo natolik fascinující, že by člověk málem uvěřil, že to není jen divadlo. Samozřejmě, že se vždy najdou jednotlivci, kterým se to či ono nelíbí. Nejvíce mne v této souvislosti rozveselila česká operní superexpertka paní Havlíková, která byla téměř rozhořčena tím, že: 1. Taťána psala dopis Oněginovi a neměla kalamář a za 2. k souboji byly použity brokovnice. Tak mne napadá, patřily soubojové pistole k povinnému vybavení každého ruského statku? Buďme rádi, že nedávali inscenaci varšavskou nebo moskevskou. To by s paní kritičkou bezpochyby seklo.

Pokud jde o mne, bez uzardění doporučuji shlédnutí na youtube, kde je k dispozici záznam celého představení. Čtyři hlavní árie si lze pustit i zde. A komu by to bylo málo, je na youtube snad 8 různých inscenací Oněgina, včetně zvukového záznamu z Velkého divadla v Moskvě roku 1936.

Dopisová scéna:



Arie Onegina 1. jednání:



Arie Lenského před soubojem:



Finále:



A ještě dodatek:

Mým domovem ztichlá je putyka...

Bejvávalo.


Protože ony ty putyky už také ani nejsou. Třeba pivnice Na Rybárně na Betlémském náměstí. Kdysi fara, když tam, kde je dnes náměstí byl hřbitov, ale už nějakých 300 let barokní měšťanský dům. Narodil se tam malíř Čermák a nahoře je busta Josefa I. Vlevo od vchodu do domu byla hospodská nudle, na jejím konci piano, na které hrávala poněkud ordinérní dáma, trvale zakouřeno a nabito. Kdo chtěl uspět, musel obsadit stůl tak do šesti. Mezi stálé hosty patřil Jarda Holeček, baleťák z Národního za zenitem, který dostával už jen role "otce Markétky", později 3. muže a pak už jen stínu. Mezi jeho slavné výroky patřilo: "Honzo, já tě miluju, ty máš jazyk jako lopatu." A také tam chodil jeden uhlazený člen operního sboru před penzí. Přicházeli po představení, ostentativně se přehlíželi a pohrdavě mluvili o tom, že ten druhý je homosexuál. Pravdu měli oba. Často se tam objevili i dva "estetici" - Zdeněk Ferbar a Sáva Šabouk. Jeden zamindrákovaný kulhavý "intelektuál", druhý sebevědomý cynik. Toho jsem potkal 22. srpna 1968 na Staroměstském náměstí, kde zaujalo ruské dělostřelectvo kruhovou obranu. Zářil. Později se stal ředitelem a hrobařem Ústavu dějin umění.

A vpravo od vchodu vinárna s uhlazeným vedoucím panem Leinerem, který dbal na solidnost klientely. I on patřil do 3% komunity a mnoho jeho přátel to tam přitahovalo. Párkrát jsem tam seděl také se Svíťou, jenž pronásledoval jistou Lili, která ač vdána, velmi milovala mladičkého Jirku Panýra a on ji. A Svíťa, aby jí byl aspoň na blízku, sedával u vedlejšího stolku. Jednoho večera tam seděla také parta adeptů architektury a jeden, dnes celkem známý a solidní herec, pak házel do noční tramvaje dámské kalhotky. Už ani nevím, jak k nim přišel. Potom jednoho Silvestra, tuším že 1964, jsem tam byl naposledy, protože celý lokál k 1. lednu zavřeli, a kouzlo zmizelo. Po čase se tam objevila vinárna U plebána, dnes je tam jakási pizzerie.

dům Na rybárně, Betlémské náměstí
A přes náměstí, na rohu Liliové a Náprstkovy, byla vinárna V zátiší. Jedna místnost s boxíky jako lokál, vlevo výčep a malý bar. Tam zase chodila pro nás "stařičká" Ljuba Hermanová (nebylo jí ani 50), postávala u baru a čekala na mladého přítele. Za paní vedoucí - "hraběnkou" také chodil nějaký podplukovník z Bartolomějské, nejspíš soukromě. Pili se tam 3 kamarádi, což je rum se sladkým vermutem 1:1, a paní vedoucí kolikrát i s placením počkala. A nádobí tam myla opravdu stařičká "bába" Voštová, kterou bylo možné přes den vidět, jak kouká z okna domu u tramvajové zastávky dnes Staroměstská. A já, když jsem se tam loučil se svobodou, jsem málem přišel o povolávací rozkaz, který mi jakýsi ožralý kapitán od vojenské kontrarozvědky přechodně zabavil kvůli "vyzrazení státního tajemství". A právě tam jsem se také dozvěděl o smrti J.F. Kennedyho.

I tuto vinárnu časem zavřeli, a v 80. letech se z ní stal solidní restaurant, dnes dokonce luxusní. Ale hlavně vyšumělo nezávazné mládí, které zaskočila zodpovědnost, a z těchhle míst a dlouhých večerů v nich se stala jen skvělá vzpomínka. A až na to budu mít náladu, přidám ještě pár dalších.

Jo, a na tom Betlémském náměstí jsem letos v létě napočítal 5 občerstvovacích zahrádek a nejméně stejně tolik kamenných lokálů nejrůznějších typů. A to jsem ani nezmínil, že tam jsou další 2 stavby, spojené přímo s národními dějinami. V pivovaře U Halánků se ve 2. polovině 19. století docela slušně vlastenčilo, a dnes je tam Náprstkovo muzeum. Když se cestovatelé Hanzelka a Zikmund vrátili ze své první cesty, konala se tam výstava, na jejíž vernisáži jsem se jakousi shodou náhod ocitl, a možná, že někde mám ještě i podepsaný program. A Betlémská kaple, toť kapitola sama pro sebe. Je symbolem husitství, a byla v 50. letech minulého století na oslavu tohoto "předchůdce komunismu" vybudována zhruba v podobě, kterou měla počátkem století patnáctého, kdy sloužila Husovi jako kazatelna.

Tak já nevím, takových památek, tolik hospod, a přitom si někteří nespokojenci permanentně stěžují na režim. Kde se stala chyba?

PS: Je ještě spousta živých, kteří tam chodívali, ale o těch radši nepíši, třeba to doma dodnes tají. Prostě o živých jen dobře.

neděle 13. října 2013

Patricia Petibon - něžný Villazon v sukních

Pro českého diváka/posluchače je sopranistka Patricia Petibon jakoby ve stínu jiných hvězd, ale kdo sleduje operní scénu, ví o ní. Že je Francouzka, temperamentní, lehce excentrická, vzdělaná, skvělá v širokém rozpětí žánrů. V posledních letech byla k vidění jako rázná Despina (Mozart: Cosi fan tutte) v salzburské inscenaci vedle Miah Persson a Isabel Leonard (2009). O rok později jako Bergovu velmi lehce oděná Lulu rovněž v Salzburgu a konečně vloni jako civilní Gilda v mnichovském Rigolettovi s Josephem Callejou. Samozřejmě toho má díky svým 43 létům na svědomí mnohem víc, i když původně vystudovala muzikologii, k níž si zpěv přidala. Ten základ lze poznat z toho, jak kvalifikovaně mluví o skladbách které interpretuje.

V posledních letech nahrává výhradně s DGG a tak lze slyšet její italské barokních arie z roku


nebo španělské arie a písně (2011)

Patricia Petibon

Jenomže jedna věc je vidět ji a slyšet ze záznamu a úplně jiná živou v sále. Což se podařilo v úterý 8. října v Praze. A za to patří další poděkování paní Aleně Nachtigalové neboli Nachtigal Artists. Šlo o jeden z promo koncertů k CD Nouveau monde (1912), který představuje barokní arie, ale i lidové písně z Jižní Ameriky a Francie.

PATRICIA PETIBON Nouveau Monde

Tady je ukázka z programu, i když není z říjnové Prahy ale únorové Ženevy.



V Praze to končilo takhle:


Koncert byl přátelský, radostný, spontánní, zkrátka krásný. Navíc prostřední ze 3 přídavků byla éterický podaná arie Lascia ch’io pianga z Handelovy opery Rinaldo, která vždycky spolehlivě zabere. Skoroslečna vedle mne se ani nesnažila zatlačovat slzy. Ovace byly veliké, vstávalo se celkem 3x, i když čeho je moc, toho je přiliš. A tak nemám žádný problém přiřadit zpěvačku k absolutním hvězdám komunikace s diváky, jakými jsou Rolando Villazon a mezi zpěvačkami Cecilia Bartoli a Joyce DiDonato. A protože obě tyto dámy budou příští měsíc zpívat v Praze, bude podzim 2013 požehnaný, ať už volby dopadnou jakkoli. Že i toto je díky paní Nachtigalové snad ani netřeba zdůrazňovat.