OUD HOLLAND
Vedle pravého Holandska je ještě tak řečené Staré Holandsko; ale prosím, abyste to dvoje nezaměňovali: pravé Holandsko je totiž z velké části staré; ale Staré Holandsko z velké části není pravé.
Jsou, dejme tomu, rybářské vesnice, které se neživí rybami, nýbrž turisty a malíři (zejména kýčaři); v takové staré vesnici se pěstují staré domy, staré lodi, staré kroje a staří rybáci s věnečkem vousů a mohutnými plundrami. Na ostrově Vollendam se pěstují nejrozsáhlejší kalhoty, na hlavách beranice a na ženských pruhované sukně a křídlaté čepce; na ostrově Marken se lid živí krátkými širokými kaťaty, pestrými živůtky a rozpuštěnými vlasy; za to dostávají sustentaci od státu a prodávají dřeváky, pohlednice, krajky a jiné památky turistům, kteří projíždějí v nacvoknutých lodích, fotografují stařeny a děti ve starých krojích (půl guldenu za jednu osobu), vlézají lidem do chalup (vstup volný, prodej pohlednic), zkrátka je to strašně romantické; lid tu mluví zejména anglicky, německy a francouzsky.
Nechci se vám vydávat za duši útlocitnou, ale měl jsem drobet pocit zahanbení; jaksi mne pokořovalo, že se ti lidé prodávají turistickým voyeurům. Odplížil jsem se stranou, abych si udělal snímek rybářských bárek (pro ten případ, že bych si někdy chtěl sroubit lodici snů); z jedné bárky se vynořil kostýmovaný rybář, planoucí hněvem, a hnal se na mne s koštětem: Mne nesmí nikdo fotografovat, mne ne, mne ne! - Ulevilo se mi: tento muž byl aspoň pravý.
Slyšte, krajané, i nás čeká tento problém; i my bychom rádi aspoň někde udrželi kus lidového svérázu v kroji a bydlení; i u nás se vyslovila myšlenka subvencionovat folklór jako jakýsi národní park. Budu litovat každé dřevěné chalupy, která zmizí, každého vyšívaného rukávce, který se přestane nosit; ale nerad bych viděl Markeny a Volldendamy na našem Slovensku. Není to dost důstojné - pro ten folklór; ani pro ty lidi.
Ale ještě je staré Holandsko, které nevypadá jako vycpané nebo kostýmované; ještě tu běhají služtičky v zeelandských čepcích; ještě se nosí v polích dřeváky, ale ne proto, že je to folklór, nýbrž proto, že dřevák je vlastně malinký člun na šlapání do vody. Ještě jsou beguináže a chudobince a stařince, jak je maloval Israels; nikde nevidíte tolik starých lidí jako v Holandsku, jsou jich plné lavičky, hřejí se na milosrdném slunku, nevysazeni zlé samotě starců. Ta křesťanská vlídnost k starým je také pravé staré Holandsko.
Co se týče národní hudby, sestává hlavně z harmoniky. Je to velmi zdravý hudební nástroj, neboť náramně podporuje vzrůst ramen do šířky.
NOVÉ HOLANDSKO
Ale kdybyste se mne zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíce, tedy vyhrknu bez dlouhého rozmýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A přístavy. A Vermeer van Delft. A květiny. A grachty. A obloha. Ale jelikož jsem nejdříve řekl příbytky, tož příbytky.
Nevím, jaké mají v Holandsku ženy postavení, ale myslím, že (odborně řečeno) preponderantní; neboť v celém Holandsku panuje čistota přímo ženská. Nechci říci, že tu vládne spodnička; ale nesporně tu vládne utěrka. V Anglii jsem se divil, jak tam lidé opevňují svůj dům - svůj hrad proti ulici: mříží, zahrádkou a ještě oponou břečťanovou. V Holandsku jsem se divil ještě víc, jak tu lidé spojují dům a ulici: před okny zahrádka ničím neohrazená, a ta široká, vyleštěná okna nezastřená, aby každý mimojdoucí mohl vidět blahobyt a vzorný život rodiny pod domácí lampou. Holandská ulice je vlastně interiér; je to jen společná chodba sousedů; proto je tak čistá a spořádaná.
V Holandsku se nebudují domy, nýbrž ulice; domy jsou už cosi jako vnitřní zařízení. Jsou to skříně a skříňky pro lidské bydlení; také se na nich utírá prach jako na ctihodném rodinném nábytku. A když do nich vlezete, všude samé okno, samé široké zasouvací dveře, aby se ten sporý prostor rozšířil. A na stěnách samé krajinky, jako by to byla okénka ven, do boschů a polderů, na mlýny a kanály. Hrome, vždyť tohle je starý Cuyp a tohle je starý van de Velde; toto je starý porculán z Delftu a toto je empírový cín; holenku, to nejsou jen staré věci, to jsou staré rodiny.
A pak ty zbrusu nové ulice a čtvrti. Co se jinde nadělá řečí s novou architekturou, s urbanismem, s dělnickými domy a jinými vymoženostmi; tady toho nastavěli na kilometry, a některé ty dělnické ulice a čtvrti jsou tak asi to, jak by si člověk představoval, že by se mělo bydlet za sto let: strašně široké ulice s trávníky pro děti, slunné a zrovna zářivé domy ověšené balkóny, samé sklo, samý vzduch - a všude samá cedulka: te huur nebo te koop; ty krásné nové čtvrti jsou totiž z poloviny prázdné.
Svým způsobem dává Holandsko moderním architektům příklad: stavět účelně, ano; stavět pro moderní život, s využitím všech bytových vymožeností, ano; ale přitom s jakousi samozřejmostí a zralostí zůstat věren duchu země, tradici, národnímu charakteru nebo jmenujte to, jak chcete. Holandská moderní architektura je velmi moderní; ale je také velmi holandská.
I tady si řekněme s trochou závisti: v ničem, v žádné lidské práci se nedají přeskočit staletí. Dejte nám pár set let, a budete koukat, co pořídíme.
STAŘÍ MISTŘI
Abych už nechodil kolem jádra věci; totiž abych už nechodil kolem Mauritshuisu a Rijksmusea a jak se jmenují ty všechny obrazárny a galérie a sbírky a muzea. Co jsem se už nakoukal na staré holandské malíře, v kdekteré galérii jsem se naskytl; někdy mne těšili, někdy mne jen tak mírně poutali; ale teprve v Holandsku jsem byl mezi nimi doma.
Říká se jim "malí mistři", protože většinou malovali malé obrázky; ale ty malé obrázky malovali pro ty malé domečky a pokojíčky, co se podnes dívají do těch malých uliček a grachtíčků; žádné chrámové oltáře, žádné palácové fresky a plachty; člověče, tady se muselo šetřit místem i v malování.
A říká se jim "malí mistři" také proto, že místo svatých Šebestiánů a Nanebevzetí a svatých rodin a Dian a Venuší malovali malé věci života, jako je podřezaná kachna, ctihodný strýček z maminčiny strany, sedláci na kermessu, krávy na pastvě nebo bárka na moři. Co se týče těch svatých Šebestiánů, jděte se podívat do holandských katedrál: kalvinismus je vysmejčil ode všech model tesaných, řezaných i malovaných a nechal je prázdné jako koráby nenaložené zbožím a vytažené na písek; sochařství se z toho už nesebralo dodnes, a malířství se muselo vrhnout na věci pozemské; vyhnáno z chrámů, vniklo do kuchyně, do hospody, do světa chrapounů, kupců, tetek a dobročinných spolků a ulebedilo se tam s nápadným uspokojením. Co se týče těch Dian a Venuší, snad jim překážel zdejší puritanismus, snad také klima; v tom vlhkém a reumatickém prostředí to nuditě zrovna nesvědčí.
A tak dílem z nedostatku místa, dílem následkem reformace vzniklo holandské umění, pozemské, drobné a buržoazní. Ale to ještě není to, co bych chtěl říci. Řekl bych, že holandský malíř nemaloval vestoje jako Tizian, ani leza po lešení jako Michelangelo, nýbrž vsedě. Protože seděl, dal si s obrázkem práci, vypiplával s rozkoší podrobnosti, díval se na věci zblízka, důvěrně a bez odstupu. Protože seděl, narovnal si na stůl květiny nebo ryby, číši vína, hrozny, langusty, melouny a jiné potěšení očí a teď se s tím mazlil na plátně. Potter maloval svého býka z podhledu, tedy vsedě; Vermeer van Delft maloval své figury ze zorného úhlu, kterému fotografové říkají Bauchperspektive, tedy vsedě. Brouwer a Ostade seděli v selských krčmách. Jan Steen posedával mezi městskými mazavky a paničkami. Cuyp se usadil v přírodě a maloval krajiny. Ruisdael seděl doma a maloval krajiny. Jen starý Breughel se díval jako ze střechy, ale to byl vlastně Belgičan.
Je to umění sedících malířů pro sedavé měšťany; městské umění, které někdy maluje sedláky, ale s povýšenými ouchcapky usedlých městských kupců. Mají rádi zátiší. Mají rádi anekdotické obrazy; anekdota je zábava lidí sedavých. Ty obrazy nejsou malovány pro galérie, po kterých se chodí, nýbrž pro pokoje, ve kterých se sedí. Holandské umění objevilo novou skutečnost tím, že se odebralo domů a sedlo si.
Svět, ve kterém se sedí, je klidný, povídavý a pomalý; je intimní, neslavnostní, sousedský a trochu klepavý; všímá si věcí nejbližších, čímž je vlastně objevuje; pozoruje zblízka a zálibně. Přinuťte exaltovaného člověka, aby si sedl; okamžitě ztratí patos a taková ta veliká gesta. Nikdo nemůže kázat vsedě; může jen povídat. Holandské umění tím, že si definitivně sedlo na svou slaměnou stoličku, zbavilo sebe i svůj svět všeho rozmáchlého patosu; začalo vidět věci víc zblízka a víc zdola.
Až teprve Rembrandt, muž strašný a tragický, stojí před námi, zahalen řásným a černým pláštěm šerosvitu.
Vermeer van Delft
Nebudu vám vypočítávat všechny ty milé mistry a mistříčky krajin a žánrů a zátiší a podobizen; jsou to pěkná jména, jako Dou a Terborch, Hobbema, Cuyp a Metsu a de Hoogh, Wouwerman, van der Neer, van de Velde, van Goyen a tolik jiných; chtěl bych si s nimi ještě popovídat (vsedě a zvedaje na jejich počest bachratou a zamženou číši vína), ale nyní mám ještě plné oči oslňující čistoty, která nese jméno po líbezném městě Delftu; zářivé čistoty Vermeerovy. Dívka čtoucí dopis, děvečka kuchyňská, dáma v modrém, pohled na Delft; je to jen několik průhledů do života pokojného a domáckého, ale nikdo druhý už netrefil to jasné, průhledné, jakoby zrosené světlo holandské, to ženské ticho, tu světlou důstojnost a důvěrnou posvátnost domova vonícího žehličkou, mýdlem a ženstvím. Poutník, stoje před těmi obrazy, až tají dech a jde po špičkách, aby nic nezamazal; neboť divné, slavné a skoro tísnivé jest tajemství čistoty.
Frans Hals
A nyní už nemusíš tajit dech a mluvit tlumeně, neboť toto je případ pro chlapy. Podívej se na toho pána, jak se sám namaloval; rozvalený a natrunčený, tlustý hromotluk, rváč v nedělních šatech, hlava, která se nezatěžuje hloubáním, ruka, která se nepiplá s pemzlíkem, ale natírá to po plátně s takovou zatracenou mužskou samozřejmostí a jistotou, že to je až nestoudné. Ukrutný mistr svého řemesla. Mastí ty portréty, stěží mžouraje nevyspalýma očkama; a ono mu to žije, varhánky šustí, počestné měšťky těžce dýchají ve svém sešněrování, páni radní funí a mistr to skoro vztekle metá na plátno, protože ho ta honorace asi nebaví. Genialita přímo fyzická. Jeden z těch celých a krevnatých mužů, kteří odcházejí z tohoto světa pitím a mrtvicí.
Rembrandt
Rembrandt neboli výjimka. Pravda, dělali to po něm jiní, dokonce daleko větší škola, než sis myslel, ale jeho tajemství jim uniklo. Bylo to tajemství osobní. Byl to konflikt tragického romantika se světem rozšafných mynheerů. Jeden z prvních romantiků světa, a musel se zrovna narodit v tom jasném, maloměstském, plochoučkém Holandsku. Podnes se ukazuje jeho dům na okraji amsterdamského ghetta. To není jenom Rembrandtova adresa, nýbrž kus jeho vnitřního osudu. Útěk od protestantské střízlivosti. Stesk a vytříděnost. Hledání tmy, hledání Orientu. Člověk divně utkaný z hloubání, senzualismu, patetičnosti a strašného realismu. Z teplé tmy jeho obrazů září drahokamy a sešlost těla, bradaté hlavy talmudistů a vlhké oči Suzaniny, Syn člověka a tvář člověka; ale hlavně a nadevše znepokojivá a hrozná, teskná a nevýslovná duše člověka. Největší ironie, která ho potkala: že měl, soudíc podle množství epigonů, ve své zemi docela slušný úspěch. Přesto zemřel ve stavu konkursu; a za čtvrt tisíciletí jeho potomci ve vší formě žádají, aby byl honoris causa zrušen konkurs nad malířem Rembrandtem Harmenszem van Rijn.
Dobří lidé z celého světa se pobožně kupí před jeho obrazy, upředenými z tmy a třpytu; ale ty obrazy zůstávají nezbadatelné. A poutník, který by si přál vidět a uhodnout tajemství malého národa aspoň z jeho umění, zůstal stát před tajemstvím podivnějším: před mystériem velkého umělce.
Malý národ
Neboť: nebýti Rembrandta, byl by si poutník odnesl závěrečný dojem, že pěkná a dobrá věc je malé štěstí malého národa. Taková hezká, hladká, úhledná a rozumná země; tak pěkně si vede a tak slušně žije. Nejsou tam hory, ale zeje tam propast smutku, záření a strašné krásy. To je Rembrandt.
A jinak je to taková spokojená a praktická země!
PO STOPÁCH DVOUHLAVÉHO ORLA
Ačkoli se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, .přiznávám se, že nerad jezdím na cesty; připadám si v cizině jako prodaný a nesu s krajní neochotou, ba přímo s odporem všechny svízele a komplikace, které v cizích zemích provázejí i ty nejjednodušší životní úkony, jako je třeba nákup poštovních známek. Podnikl-li jsem přesto několik výprav do různých krajů, nebylo to ani tak ze zvědavosti nebo dobrodružnosti, nýbrž spíše z nedostatku fantazie; nedovedl jsem si totiž v danou chvíli vymyslet žádnou slušnou výmluvu nebo záminku, abych se jí uhájil proti lidem, kteří mne z nějakých důvodů nutili putovat tam nebo onam. Říkám to proto, abych ukázal, že jsem nikdy nikam nejel za nějakými objevy nebo s jakýmsi programem, zatížen jakýmkoliv očekáváním, zvláštním zájmem nebo předem pojatou teorií; obyčejně mne cestování přepadlo jako jakási pohroma, nenadále a proti mé vůli. Ve snu by mne nebylo napadlo ohlížet se dejme tomu po stopách dvouhlavého orla; střetl jsem se s nimi náhodou s podivem téměř takovým, jako když člověk potká v cizině krajana.
Tak například jsem se skoro lekl, když na prahu Toleda, na bráně Bisagra nueva, rozepjal nade mnou křídla ohromný dvouhlavý orel, pod jehož perutě by se vešel přinejmenším celý kolotoč. Bylo to v první chvíli asi tak překvapující, jako bych našel znak dvouhlavého orla na Měsíci nebo erb Prahy ve vykopávkách Ninive. Byla. to konfrontace s dějinami; spatřil jsem na vlastní oči, že nad branami Toleda vládli Habsburkové tak jako nad branami Terezína.
Podruhé to bylo v Holandsku, nevím přesně kde, ale určitě to byl nějaký - dam nebo - huizen, - kerk či - aar; zkrátka když jsem večer zavíral oči, vzpomněl jsem si, že jsem během dne kdesi na jakési staré budově viděl dvouhlavého orla. Už to tak je, řekl jsem si, tož i nad Nizozemím panovali Habsburkové. Když se to vezme kolem a kolem, byla to svého času veliká říše.
Ale jsou věci méně výslovné než znaky nad branami. Například na Sicílii mi nepadl do očí žádný znak, ale díval jsem se na tamní barok a říkal jsem si, copak tohle je, tady v Monrealu vypadá ten barok docela jinak než nahoře v Itálii; je nějaký měkčí a perníkovější, malebnější, teplejší; snad je to španělský či jaký vliv. - A po letech jsem se octl v nečekané situaci, že jsem se ve Španělsku díval na barok španělský; byl opravdu španělský, ale nemohu přesně říci, v čem to je: musel jsem při něm myslet na barok malostranský a vídeňský a salcburský, zkrátka na středoevropský barok v jeho plastické, malebné kyprosti a kudrnatosti, rozpoutané tektonice a takovém jakémsi stavitelském romantismu.
Dobrá, to jsou katolické země; ale v Holandsku co chvíli mně něco připomínalo týž dojem; byla jistá šperková zdobnost fasádnická, hravý štuk, cosi uzavřeného mezi větší intimitou a volnější fantazií než kde jinde; řekl bych, radikální nedostatek klasicismu. Něco v těch tak různých zemích na sebe pomrkává; mají jakési společné tajemství. Ve Francii, v severním Německu, v Římě byste to marně hledali; ale Sicílie a Španělsko, Nizozemí a střední Evropa mají za sebou aspoň do jisté míry společný barokní režim. Na jejich architektonické líci zůstaly jisté nenápadné, ale důvěrné rodinné rysy.
Nemíním však psát kapitolu o architektuře ani o baroku. Chci říci to: v zemích, které někdy režimem - třeba špatným - patřily dohromady, najdete i po staletích nějaké společné duchovní známky nebo stopy známek. Patrně ten jistý kulturní dotyk byl jen akcesoriem politického režimu; byl dán výměnou lidí a statků; byl náhodný a zevní, ale byl.
Najde-li poutník v tolika a tak různých zemích emblém habsburské monarchie, zarazí se nad zeměpisnou rozlehlostí říše, nad níž opravdu slunce nezapadalo. Čechy a Uhry, alpské země, Neapol, Flandry a Nizozemí, Latinská Amerika. Přitom ho v té praktické konfrontaci zarazí neodbytná myšlenka: byla to vlastně velká koncepce. Ti panovníci snad nebyli velicí; byli to podivíni a blázni, byrokrati a despoti, prostřední lidé nebo mazaní politikáři; jistě ne mužové velkých idejí. Ale ani ta historická neschopnost nebo průměrnost dynastie nemůže zastřít velikost toho jistého poslání: vytvořit ze středověké Evropy jakýsi nadnárodní celek. Byl to barokní pokus o dynastickou Panevropu, ba o více než to: o jakýs takýs svaz poddaných národů. Nemusíme si připomínat hlouposti a krutosti toho dynastického režimu; ale prostoupí-li se před vašima očima toledský orel s orlem na pražské zbrojnici nebo s kterýmkoli z těch plechových hastrošů, které jsme před lety s takovou úlevou sundávali, trkne to českého člověka divnou představou, jakou to, proboha, ti monarchové zbabrali velkou skutečnost - a velkou možnost. Nikdo z nás si nevzpomene s pohnutím na habsburskou dynastii; ale velikost a světovost impéria, které náš národ - zajisté s mnohou nevýhodou pro sebe - pomohl zřídit, nás nenechá lhostejny, když potkáváme jeho stopy. Buď jak buď, byla to velká idea čehosi jako nadstátu. Pranic se nám po něm nestýská; ale přesto, myslím, bychom si mohli ne bez politického užitku říci, že i to náleží k naší národní tradici: nejen boj o národní sebezáchovu, nýbrž i vůle a schopnost vejít jako článek v rozsáhlejší, mezinárodní řád politický. Byli jsme článkem svaté římské říše; byli jsme údem barokního impéria habsburského; historikové nám mohou říci, byla-li to v obou případech jen nedobrovolná nutnost, či dějinná náhoda, či opakující se politický program našeho státního života. Opakuji: máme v dějinách svou tradici víceméně široce a víceméně vědomě pojatého politického evropanství. Snad by nám ta tradice měla co říci i dnes.
Už to jistě nebudou dynastie ani svaté římské koruny, co by z národů a států vytvářelo vyšší organizaci a světový řád; budou to skutečnosti hospodářské, bude to solidarita sociální a humánní, co dá jednou jakýsi společný režim mezkařům od Bisagry, cibulářům z polderů a nám, co jsme Češi jako polena. Nebude to žádný orel, ale něco zároveň duchovějšího i reálnějšího, co nám všem dá nějaký společný znak. Začíná se už na tom kutit; a tu nám buď povzbuzením, že pokud nás se týče, máme v tom už jakýsi historický trénink. Můžeme říci: pusťte nás k tomu, protože my v tom už pomalu tisíc let umíme chodit. My už jsme zvyklí být v jakés takés Společnosti národů, i když nám to nešlo vždycky k duhu. Snad je v tom tak drobet naše poslání.
A tu si znovu vzpomínám na ty kulturní stopy, které jsem se domníval postřehovat v tak různých a hodně odlehlých končinách. Nemýlil-li jsem se v nich, nečetl-li jsem je zhola špatně, byla by jimi - byť jen vadně a přibližně - zaznamenána kulturní komunikace, putující od národa k národu podle linií politických styků. Byly by svědectvím jistých kladných a tvořivých hodnot, které provázejí mezinárodní politiku, i když je tak osobní, někdy násilná a dokonce tak nepopulární, jako byla politika španělských a alpských Habsburků. Snad je tomu tak; snad by nesmírně ulevilo nám a kterémukoliv evropskému národu v kulturní tísni a izolaci, kterou si nesmíme zapírat, kdyby se nad námi rozklenuly linie spojující nás s druhými národy, blízkými i dalekými, kdyby nový život probíhal nervaturami utkanými politikou v organismu našeho světa. Snad jsme si dosud dost nevšímali toho, jaké živoucí zdroje se otevírají pod dějinnými kroky politiky. Jdete-li po stopách Habsburků, nenajdete jenom barok, nýbrž i všelikou jinou vzájemnost; flamendři našich zemí i bohémští flamencos španělští už svým jménem navazují na kulturní tradici starých Flander. Snad by s nějakým širším řádem světa přišlo na nás a na všechny veliké uvolnění a tvořivá bujarost, kermesse ducha, bohatost dionýská. Věřím, že je na politice, aby nám ostatním razila cesty.
MALÝ NÁROD
Nedávno ke mně přišel mladý Lotyš a po nějakých okolkách vyklopil otázku svého života: stojí-li za to, dělat lotyšskou literaturu a vydávat lotyšské knihy, když je to vlastně jen pro hrstku lidí. Stojí-li to za tu námahu, udržet se jako národní ostrov a vyplýtvat tolik energie vlastně jen na to, aby se vůbec lotyšsky psalo a žilo. Nebylo-li by rozumnější přiklonit se k nějaké větší kulturní oblasti a vydávat knihy rusky nebo německy, mít podíl na širších duchovních proudech, spolupracovat nástrojem světovějšího jazyka na kulturních problémech evropského měřítka?
Pane, řekl jsem mu, tohle my známe; před nějakými čtyřiceti lety kladl tutéž otázku u nás jeden mladý český nespokojenec. Dostal za to celonárodně vynadáno, což ovšem není konečná odpověď na jeho problém. Pravá odpověď je dejme tomu v tom, že dnes k nám jezdíte vy druzí Evropané až z Revalu studovat takové kulturní osobnosti, jako je Březina nebo Masaryk, a že už nikoho u nás nenapadne lámat si hlavu tragickou otázkou Huberta Gordona Schauera, víme?
"Ano," děl trpce mladý muž. "Jenže já jsem nepřijel z Revalu, nýbrž z Rigy; v Revalu jsou totiž Estonci. Tady to vidíte: co znamenáme pro svět, když si nás Lotyše kdekdo plete s Estonci a Litevci? Stojí-li pak vůbec za to" a tak dále.
I když nás pro Schauerův problém už hlava nebolí, máme jiné starosti se svým postavením malého národa; někteří myslí, že se máme víc držet v zápecí než ti druzí, jiní, že se máme naopak víc hrnout do světa; jedni žalují denně na malé poměry a druzí nás denně varují před tím velikým a zlým světem, který se chystá nás sežrat. Zkrátka jsou s tím starosti; a tu nás přirozeně může zajímat, jak to dělají jinde, kde Pán zástupů nadělil lidem také jen takový národní malopodnik jako nám. To bylo - vedle Rembrandta - to, po čem jsem se v první řadě ohlížel, když jsem jel do Holandska.
Pravda: Holanďané mají mezi malými národy drobet výjimečné postavení. Předně jejich malá země je koloniální velmoc; na jednoho Holanďana pěstuje skoro sedm hnědých Javanců, Malajců a kdejakých pohanů banány, kopru a cukrovou třtinu. Za druhé mají, jak se zdá, dost peněz a bohatství, aby si mohli koupit kterýkoli titul velikosti a moci, kdyby náhodou byl lacino na prodej. Ale budiž tomu jakkoliv: žádné guldeny a žádné zámořské kolonie nepřidají ani pídě k postavě toho ani ne osmimiliónového národa. Nevím, láme-li si mezi nimi někdo hlavu nad ponurým osudem malého národa, jako děláme my nebo Estonci (chci říci Lotyšové); vidět to na nich nebylo. Víc mne zajímalo, jak si v tomto svém kvantitativním stavu počínají a jak se na nich jeví.
Jeví se na nich zřejmě a nápadně: především v proporcích téměř všeho, co tu vidíte. Zdá se, že Holanďané si vytvořili cosi jako styl založený na malých dimenzích. Jejich domečky jsou menší než kde jinde; příbytky lidí jsou drobné a vzdušné jako klece. Jejich města jsou většinou malá a shrnutá jako v dlani. Až na haagský Palác míru a amsterodamskou burzu nenarazíte na žádnou rozmáchlou monumentalitu, na žádný patetický formát, na žádné vybočení z měřítek malé země. Jistá intimita a šetrnost v dimenzích je přímo vžilým formálním zákonem tohoto národa. A nejen zákonem formálním. Řekl bych biologickým. A řekl bych ještě morálním. Vše, co si národ na svém malém teritoriu buduje a zřizuje, je jaksi v harmonii s formátem země. Tady si lidé nelhou do kapsy ani architektonickým, ani životním velikášstvím. Nepředstírají ani mrakodrapy, ani zábavní velkopodniky, ani Woolworthy; jejich ministerstva stěží se čím liší od blahobytnějších rodinných domků. Žádná kvantitativní okázalost, žádné vypjaté a křečovité gesto, žádná elefantiasis ani nadživotní velikost. Přitom jejich architektura je z nejpokročilejších, jejich stavební inženýři budují hráze a přístavy po celém světě; není to provinciální malost, co udává míru jejich životní geometrii.
Když poutník prochází tímto Holandskem, uvědomuje si, co národního charakteru a řádu se zrcadlí v drobnosti jeho měřítek. A vzpomene si na jeden nadaný národ, který na to zrovna nemá, ale přesto by chtěl světu imponovat svými kšefty a ouřady, tuhle něčím velikánským, co trčí z chudoby, tamhle něčím reprezentativním, co čouhá z nehotovosti a neladu, který si naříká na malé poměry a chtěl by se vytáhnout nad svá vlastní měřítka, který má pomícháno hokynářství a velkopodnikání - - tak trochu ve všem. Jako by nám chyběl ten pravý a spolehlivý metr. Jděte se podívat na holandský: jsou na něm také centimetry a milimetry.
Ale abych ještě zůstal u těch holandských stavebniček: protože ti lidé nebudují příliš ve velkém, mohou více dbát toho, aby stavěli pěkně a důkladně. Tady se nestaví z kvádrů, ale z dokonalých cihliček. Tady se nebudují monumentální fasády, ale krásná a bezvadná okna. Jejich židlička je nízká, ale sedí se na ní dobře a domácky. Je to malé, ale není to fórové. Žádná okázalost nezakrývá, jak a z čeho je to děláno: tož z dobré a poctivé látky. Na té kvalitě je vidět bohatství národa; ale to bohatství se zdá být rozděleno na samé drobné blahobyty. Selská chalupa vypadá jako vilka, ale i dělnický domek vypadá jako vilka; tenhle pěkný domeček je krčma, ten druhý je hokynářství a ten třetí je byró nějaké lodní společnosti. Je v tom až nivelizace, ale nivelizace provedená tím, že spodní mez hmotného blahobytu je daleko vyšší než jinde. Není valného rozdílu mezi vesnicí, maloměstem a městem; jen přístavy se ovšem liší od té úhledné úrovně svými malebnějšími sociálními kontrasty, ale to už patří k věci.
A tady jsme u toho pravého slova: úroveň. Holandsko je země malého formátu, ale vysoké nebo aspoň dobré úrovně. Nemá velkého průmyslu, ale jeho průmysl je vysoce kvalitní. Nemá nadbytek zemědělské půdy, ale přinutilo ji k produkci nejvyšších kvalit. Základ jeho blahobytu není v moři, nýbrž v kravách a v polderech. Dobývají světa koulemi eidamského sýru a tulipánovými cibulemi; ale také si na této své národní munici dají jak náleží záležet. To se musí vidět, jaká krásná a kvalitní práce je jejich mlékaření a zahradničení už jen pro oči; když pak vezmete do rukou odbornější prameny, abyste trochu blíž seznali, jak se to dělá, dovíte se o tak úzkostlivé kontrole, o takové obchodní a výrobní svědomitosti a kázni, o takové pěstitelské experimentaci a řekněme i umělecké pýše na dokonalost toho, co rodná zem produkuje, že začínáte odhadovat pozitivní tajemství toho malého národa. Jeho síla je v kvalitě. Jeho národní ideál netíhne k velikostem, nýbrž k jakostem. Tu kvalitnost vidíte na všem: na práci, na způsobu života, ba i na samotné přírodě; kdybyste honem měli říci, čím Holanďané ve světě vynikají, nenapadne vás žádná náramná velikost, nýbrž právě ta nadprůměrná, krásná, téměř dokonalá kvalita většiny věcí, jež dělají pro sebe - i pro svět. Není to jen to máslo; je to také věda. Nejsou to jen narcisové cibule; jsou to také dělnické domky. Ono to tu vypadá jako v krámě s hračkami; ale ty hračky jsou tak solidní, že se nepolámou ani nezvetšejí. Dělat dobré a řádné věci, jež něco vydrží: to znamená dělat dějiny.
A tu se pocestný nezbaví pokušení tak trochu si zageneralizovat: Není snad tou nejlepší metodou právě pro malé národy nahradit kvantitativní ideály ideálem kvality? Nebyla by soutěživost malých národních celků na jarmarku světa nejlíp zaručena zvláštní ušlechtilostí toho, co vychází z jejich dílny a jejich krámku? Nemusí toho být mnoho, co mají na skladě; ale co tam je, je samé dobré a bezvadné dílo. Je-li náš krámek malý, pak v něm není místa pro šmízo, šmejd, polotovar a humbuk; špatné věci zabírají tolik místa jako dobré, a my toho místa na slunci nemáme nazbyt.
Nemluvím o produktech, nýbrž o něčem důležitějším, totiž o ideálech. Snad jsme si příliš vzali do hlavy, že musíme mít, konat nebo vyrábět to a to všechno ve světové soutěži kvantit. Nemohu zapírat dojem, že ten malý národ v rýnské deltě se svým způsobem zachoval jako biblická Marie: že vyvolil sobě lepší stránku.
Žádné komentáře:
Okomentovat