Bartoli není nikdy dost

Cecilia Bartoli

Na nějakém jiném blogu jsem před 2 lety napsal toto:

18. října 2011 v 8:58

Jsou zpěváci, kteří dokáží skvěle zpívat, ale posluchač jakoby ustupuje do pozadí. Dmitrij Chvorostovský předloni v Praze nádherně zpíval, ale tvářil se přitom, jakoby posluchač byl jeho nepřítelem. Anna Netrebko podává úžasné výkony, ale mluví o tom, že jí to nebaví a chce provozovat hospodu nebo navrhovat interiéry (ten její v NY je mimochodem úděsný) a utěšeně tloustne. Divák sem, divák tam. Je to asi normální, takový už člověk je.

Tu a tam se však v životě lidském stanou věci tak říkajíc absolutní. K nim není co dodat. A takovou továrnou na absolutno je i Cecilia Bartoli. Techniku má řada zpěváků, i když tu její ne. Jenomže vrcholné umění začíná zřejmě tam, kde nastupují pozitivní emoce. Cecilia Bartoli, 47letá Italka, to v Praze předvedla během pár měsíců podruhé. V neděli 16. října večer vtrhla na jeviště v černém plášti s rudou podšívkou, klobouku a vysokých botách a rozpoutala se vichřice ovací, jakoby to bylo pokračování červnového koncertu. A pak předvedla v pořadu Sacrificio něco, co už léta zvedá diváky a posluchače ze sedadel, vhání jim slzy do očí, nutí je volat bravo, čekat nekonečně dlouho na podpis programu a psát nesmysly na facebook. Nabita energií, své vlastní nadšení a radost z toho co dělá přenesla do hlediště. Úžasný dar a spousta kázně a dřiny. Tohle napsal jakýsi anonym: "Nevěřte, že ráj není - je tam, kde zpívá Bartoli, včera 3 hodiny v Rudolfinu."

Další pražské vystoupení vypukne již příští úterý. Bude k tomuhle ještě co dodat? Navíc jsem tehdy ještě neviděl Joyce DiDonato naživo.