Petr Iljič Čajkovský (1840-1893) byl bezpochyby geniální skladatel, jenž v každé hudební formě, na kterou sáhl, vytvořil opus, za který by byl kdokoli vděčný pánubohu do konce svého života a pak ještě několik dalších. V opeře je to bezpochyby Evžen Oněgin. Kus plný nádherných melodií a melodramatického příběhu, jehož autorem je další ruská ikona Alexandr Sergejevič Puškin, který ve střetu provincialismu ruského venkova a dekadence kosmopolitní metropole nechá zmarnit hned 3 životy. Je proto ctižádostí každého operního domu a každé generace vytvořit svou a dnes především neopakovatelnou inscenaci.
V poslední době to byla především varšavská produkce režiséra Trelinskiho z roku 2002, kterou oprášil a přenesl přede 2 lety do Valencie. Ne každý stráví minimalistickou scénu, ale ta má své mimořádně silné obrazy a je bezpochyby zajímavá. Navíc zjev Taťány v podání Kristine Opolais a zpěv Artura Rucinského v roli Oněgina byly bezchybné.
V roce 2006 inscenovala Oněgina ruská režisérská hvězda Dmitrij Černjakov v moskevském Velkém divadle, kde nahradila desítky let starou a velmi konzervativní inscenaci, ve které zpívala Taťánu mimo jiné i Galina Višněvská. Ta označila nového Oněgina, kde se 5 obrazů 1. a 2. jednání odehrává jen a pouze v jídelně Larinových (žádný dívčí pokojíček, žádný sad), za vandalismus a barbarství a na protest zrušila divadelní oslavu svých osmdesátin. I přesto slavil Bolšoj s tímto Oněginem obrovský úspěch v Paříži v roce 2008, v milánské La Scale a londýnském Royal Opera House v roce 2009, a také v Madridu, Rize, Lublani, Pekingu, Aténách a letos v Tel Avivu.
Další významná inscenace se zrodila předloni v londýnské English National Opera v koprodukci s Metropolitní operou v New Yorku, a jejím režisérem byla Deborah Warner. A právě premiérou této inscenace byla letos v září otevřena sezóna MET a 5. října pak byla přenášena do celého světa v rámci projektu MET in HD. Obsazení hlavních rolí bylo hvězdně slovanské. Taťána - Anna Netrebko, Onegin - Marius Kwiecien a Lenský - Piotr Beczala atd. Ovšem Netrebko sama říkala, že do role, která jejímu naturelu není vlastní, musela léty dospět, a zpívala ji dosud pouze 4x v dubnu letošního roku ve Vídni. V každém případě to bylo již třetí zahájení v řadě, kdy hrála hlavní roli. Naopak Kwiecien se jako Onegin osvědčil v Černjakovově inscenaci. a spolu s Chvorostovským a Matteiem představují světovou extratřídu. Inscenace se potýkala s jistými problémy, neboť byla provázena protesty proti Putinově anti-gay zákonu, nátlak na vyjádření k této otázce byl činěn na Netrebko jako jeho příznivkyni již v Salzburgu, a hlavní režisérka se v srpnu z údajně zdravotních důvodů práce vzdala ve prospěch své spolupracovnice Fiony Shaw, přičemž obě jsou otevřeně homosexuální. Netrebko se z celé věci vyzula vcelku neutrálním prohlášením v Salzburgu, šéf MET Peter Gelb učinil něco podobného v září. Ale až na asi 5minutové přerušení premiéry se nic zásadního nestalo.
Představení, které dirigoval Valery Gergiev, bylo skvělé, snad jen Gremin (ruský basista Alexei Tanovitski) působil dojmem, že se mohl víc rozezpívat. Ale minimálně finální scéna Taťány a Oněgina bylo natolik fascinující, že by člověk málem uvěřil, že to není jen divadlo. Samozřejmě, že se vždy najdou jednotlivci, kterým se to či ono nelíbí. Nejvíce mne v této souvislosti rozveselila česká operní superexpertka paní Havlíková, která byla téměř rozhořčena tím, že: 1. Taťána psala dopis Oněginovi a neměla kalamář a za 2. k souboji byly použity brokovnice. Tak mne napadá, patřily soubojové pistole k povinnému vybavení každého ruského statku? Buďme rádi, že nedávali inscenaci varšavskou nebo moskevskou. To by s paní kritičkou bezpochyby seklo.
Pokud jde o mne, bez uzardění doporučuji shlédnutí na youtube, kde je k dispozici záznam celého představení. Čtyři hlavní árie si lze pustit i zde. A komu by to bylo málo, je na youtube snad 8 různých inscenací Oněgina, včetně zvukového záznamu z Velkého divadla v Moskvě roku 1936.
Dopisová scéna:
Arie Onegina 1. jednání:
Arie Lenského před soubojem:
Finále:
A ještě dodatek:
Pro úplnost je třeba dodat, že od roku 2007 hraje Bayerische Staatsoper inscenaci polského režiséra Krzysztofa Warlikovského, dnes uměleckého ředitele divadla Nowy Teatr Warszawa, který nejenže zasadil děj do současnosti, ale zásadně změnil podstatu konfliktu, když Oněgina prezentoval jako gaye.
Nakonec je zde také inscenace Lotyšské národní opery, kde hloubavá Taťána má místo knihy notebook a Gremin, který v ní objeví spisovatelský talent, jí vydá knihu, na jejíž prezentaci dojde k opětovnému setkání s Oněginem. S touto operou hostovalo divadlo letos v dubnu ve Velkém divadle v Moskvě, když Taťánu zpívala Kristine Opolais a Lenského český barytonista Pavel Černoch.
Žádné komentáře:
Okomentovat