Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 26. října 2013

Vousatá Traviata z Budapešti

Existence operního divadla byla v 19. století, a snad je ještě i dnes jedním ze symbolů kulturnosti země. Sídlo monarchie, jejíž jsme byli součástí dostalo novou neorenesanční budovu v roce 1869. Praha dostala Národní divadlo v roce 1881/3, Budapeštská opera byla vybudována v roce 1884. Poslední 2 divadla mají srovnatelnou kapacitu diváků, vídeňská opera je dvojnásobná (cca 2400 míst včetně 500 k stání). Rakouskouherské imperium se rozpadlo před bezmála 100 lety, a tak není nezajímavé porovnat úroveň těchto 3 operních domů. Že Vídeň patří k vrcholům světové opery je známo. Že na úroveň pražského Národního divadla se občas naříká, to také není překvapení. Ale co Budapešť?

Spíše náhodou jsem navštívil Verdiho operu La Traviata v Magyar Állami Operaház, i když jsem byl samozřejmě zvědav, jak se divadlo s touto nejoblíbenější operou vůbec vypořádalo. Radši začnu z té lepší strany. Jak Violetta v podání Kláry Kolonits, tak i Alfred, kterého zpíval Peter Balczo, nepůsobili z počátku pěvecky zcela jistým dojmem a navíc jsem měl obavy, zda jsem se nespletl a nejdu na nějakou operetní verzi opery. Postupem času se však oba rozezpívali k velmi solidnímu výkonu a výborný byl i ruský barytonista Anatolij Fokanov jako starý Germont, který v divadle působí již 20 let. Celkem slušně hrál i orchestr, a tady asi chvála skončí. Režisérem inscenace byl András Békés (86) a autorem scény Miklós Féhér (84). Ten první patřil v minulém století k prominentním režisérům divadla, jehož byl v letech 1987-1990 dokonce ředitelem. Soudě podle toho, že v chronologickém výčtu skoro 60 inscenací, které v divadle režíroval, je tento kus hodně vysoko, je inscenace několik desítek let stará. Potom je logické, že zpěváci byli naprosto statičtí a většinu arií odzpívali stojíce bez hnutí na rampě jeviště. V důsledku toho byly jejich postavy sotva uvěřitelné. Naopak sbor občas zpíval uspořádán na pozadí scény do půlkruhu jako slavní Alexandrovci. I když kus byl při předehře a na začátku 3. jednání obohacen o jakési exekutory pohybující se po domě a typující cenu váz, byl celkový dojem takový, že takhle nějak se Traviata hrála asi 5 let před premiérou. K tomu bezpochyby přispěly i kongeniální scéna a kostýmy. Jsou kusy, kde člověk má po skončení touhu si zážitek zopakovat. Tady jsem spíš váhal, zda neodejít před koncem. Navíc bylo v divadle horko.


Před časem jsem zde psal o situaci operního divadla v Budapešti, o potížích ředitele a dirigenta Adáma Fischera s establishmentem a s konzervativní částí divadla. Ta vyhrála, Adám Fischer odešel a zrovna zítra diriguje ve Vídeňské státní opeře Růžového kavalíra přenášeného po internetu. A na Silvestra diriguje v MET Netopýra. La Traviata zůstala a šňůra jejích 9 podzimních představení je dávána na oslavu 200. výročí narození jejího skladatele. Chudák Verdi.

A takový je to krásný barák, který hlídá sám Ferenc Liszt, a naproti má kavárnu Callas, snad Maria.





Žádné komentáře:

Okomentovat