Čínská smršť a řecký mistr pp

Náhoda chtěla tomu, že když jsem psal o pražském vystoupení Yuji Wang s Českou filharmonií pod taktovkou Sergeje Byčkova, zjistil jsem, že tři dny po posledním koncertu v Rudolfinu odstartuje její evropské turné s vynikajícím houslistou Leonidasem Kavakosem, který shodou okolností hrál na zahajovacím koncertu probíhající sezóny České filharmonie. Program osmi koncertů během 9 dnů (Lucemburk, Curych, Antwerpy, Amsterdam, Ženeva, Vídeň, Řím a Londýn) byl prakticky shodný:

Leoš Janáček (1854-1928): Violin Sonata

Con moto - Ballada - Allegretto - Adagio

Franz Schubert (1797-1828): Fantasy in C major D934

Andante molto - Allegretto - Andantino - Allegro vivace

Claude Debussy (1862-1918): Violin Sonata in G minor

Allegro vivo
Interméde. Fantasque et léger
Finale. Trés animé

Béla Bartók (1881-1945): Violin Sonata No. 1 BB84

Allegro appassionato - Adagio - Allegro

Pouze v Lucemburku a Ženevě nahradila Bartóka Beethovenova Houslová sonáta č. 7 c moll op. 30

Tyto dva muzikanty jsem viděl před čtyřmi roky v přenosu z festivalu ve Verbier, kde hráli Brahmsovy sonáty, a i přesto, že to byl pouze IT přenos, byl to mimořádný zážitek.

Johannes Brahms: Houslová sonáta č. 2, Carnegie Hall 2014

Tentokrát to tedy nebyl Brahms, ale čtyři skladby z různých období, které však nehráli chronologicky. Janáčkova houslová sonáta z roku 1914 měla premiéru v Brně a mimo České království hned v následujícím roce ve Frankfurtu, když houslový part hrál Paul Hindemith. Ve Vídni byla zahrána přesně a virtuózně, ale já slyším Janáčka jinak. Vrcholem večera byla bezpochyby Schubertova romantická fantasie z roku 1827 zahraná jemně a s citem, i Schubert by se možná divil, jakou krásu napsal, kdyby to mohl slyšet. První sonátu pro housle a klavír zkomponoval Bartók (1881-1945) pro maďarskou houslovou virtuózku Jelly Aranyi a pro sebe v roce 1921 a premiéru měla v březnu 1922 v Londýně. Její finále ve Vídni bylo strhující. Pianissima Kavakasových houslí jakoby vyrovnávala dramatický klavírní part. Řekl bych, že stálo za to dojet za tímhle do Vídně.

Znovu se mi však ukázalo, jak blízko máme k Rakušanům. Když se o pauzičce Debussyho skladby celý sál rozchrchlal, houslista jen zíral do publika a nevěřícně vrtěl hlavou. A sotva dozněla poslední nota koncertu, tak staré dámy se rvaly ze svých míst v sále, aby byly první u šatny. Jako doma.

Leonidas Kavakos a Yuja Wang, Vídeň 17. prosince 2017

Cestou do Vídně jsem neměl zrovna nejlepší náladu, téměř socialistický zmatek v hotelu jí nepřidal, ale takhle podaná hudba je přesně to, co chmury zahání. Jen je mi záhadou, kde se v těch lidech bere tolik síly, aby svůj muzikantský dar dnes a denně rozdávali posluchačům.