Mahlera není nikdy dost

Tak konečně jsem se dočkal celé 3. symfonie Gustava Mahlera. To předcházející provedení při Pražském jaru 2015 přerušila starší dáma, která se zřejmě pod náporem emoci už při první větě skácela. Pan dirigent Bělohlávek svěsil ruce a celý sál s napětím sledoval, jak si s tím záchranáři poradí. Po 10 minutách ji chytli za ruce a za nohy a odtáhli přes celý sál ven. Pak se zase zvedly dirigentovy ruce, ale kouzlo už bylo pryč.

No ale zpátky k symfonii. Do jejího psaní se Mahler pustil již v roce 1892, dokončena byla v létě 1896. Má 2 části, resp. 6 vět, první část tvoří 1. věta. Jednotlivá provedení se liší délkou, ale hraje se bez přestávky okolo 95 minut. První a šestá věta trvají zhruba 1/2 hodiny, naopak 5. věta cca 4 minut.

1. Kräftig entschieden ("Pan se probouzí, přichází léto", cca 32 min.)
2. Tempo di Menuetto. Sehr mäßig ("Co mi vyprávějí květiny na louce", 10 min.)
3. Commodo, Scherzando. Ohne Hast ("Co mi vyprávějí zvířata v lese", 17 min.)
4. Sehr langsam. Misterioso ("Co mi vypráví člověk", 10 min.)
5. Lustig im Tempo und keck im Ausdruck ("Co mi vyprávějí andělé", 4 min.)
6. Langsam, ruhevoll, empfunden ("Co mi vypráví láska", 27 min)

Ony programní názvy ovšem byly pouze pracovní. Čtvrtá a pátá věta obsahují vokální složku. První na text z knihy Friedricha Nietzche, i když ne pro knihu typický, druhý je ze sbírky písní uspořádané do knihy Chlapcův kouzelný roh [1]

[4. věta] Píseň nočního poutníka (Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra)

Altové sólo Ó člověče! Pozor dej! O čem to mluví půlnoc hluboká? Já spal! Já spal -, Z hlubokého snu jsem se probudil! Svět je hluboký! A hlubší, než den by pomyslel! Hluboko, hluboko je bolest! Rozkoš, hlubší ještě než srdcebol! Bolest říká: Odejdi! Rozkoš chce přece věčná být! Chce hlubokou věčnost, hlubokou!

[5. věta] Chlapcův kouzelný roh

Dětský sbor Bim bam, bim bam...  Ženský sbor Zpívala sladce andělů trojice v nebi od radosti blaženě znějíce, vesele při tom jásali pro radost, že Petr je hříchu všeho prost. A když Ježíš ke stolu zasedl, s dvanácti druhy večeři pojedl. Tu řekl Ježíš slova Pána: Co tu tak stojíš uplakán? Proč pláčeš, když na tě pohlédnu jen? Altové sólo Jak nemám plakat, Bože dobrotivý... Ženský sbor Ty nesmíš plakat! Nesmíš! Altové sólo Já přestoupila deset přikázání; Proto jdu a pláču hořce. Ach přijď a smiluj se nade mnou!

Ženský sbor Vždyť nesmíš plakat! Nesmíš!  Altové sólo Ach přijď a smiluj se! Ach přijď a smiluj se nade mnou!  Ženský a dětský sbor Bim bam, bim bam... Když desatero jsi tedy přestoupil, na kolena padni, by ses pomodlil! Miluj Boha po všechny časy! Tak dojdeš božské spásy! Božské radosti a města blaženého; božské radosti, jež konce nemá svého, Petrem připravené božské radosti skrze Ježíše a všem ku blaženosti. Bim bam, bim bam...  český překlad: Vlasta Reittererová, 2001

Stejně jako 2. symfonie byla skladba uváděna postupně. V roce 1896 v prosinci 2. věta v Berlíně, o rok později tamtéž 2., 3. a 6. věta, které byly přijaty nejednoznačně. Celá skladba pak byla uvedena až v roce 1902 Richardem Straussem v Krefeldu v rámci festivalu, jehož prezidentem Strauss byl. Přestože jde o Mahlerovu nejdelší symfonii, a možná nejdelší symfonii vůbec, patří dnes mezi klíčové skladby skladatelovy. Ovšem která ne? Tohle je výsledek ankety 150 dirigentů zorganizované BBC Music Magazine

The BBC Music Magazine top 10 (2016)
1. Beethoven Symphony No 3 (1803)
2. Beethoven Symphony No 9 (1824)
3. Mozart Symphony No 41 (1788)
4. Mahler Symphony No 9 (1909)
5. Mahler Symphony No 2 (1894 rev 1903)
6. Brahms Symphony No 4 (1885)
7. Berlioz Symphonie Fantastique (1830)
8. Brahms Symphony No 1 (1876)
9. Tchaikovsky Symphony No 6 (1893)
10. Mahler Symphony No 3 (1896)

A teď ke koncertu. Pokud něco zazní jako nespokojenost, chci především podotknout, že Mahlerovy opusy vnímám jako vrchol symfonické tvorby vůbec. Až tak, že se mi vybavuje ono biblické: "A já ti pravím, že ty jsi Petr a na té skále zbuduji..." O hlavním hostujícím dirigentovi Jac van Steenovi jsem se zmiňoval opakovaně již dříve a je to jeden z těch, co mají humor a dar komunikace s orchestrem a dostatek rozhodnosti vést orchestr k obrazu svému. I sbory a sólistka byli na výši, a šestá věta dostala lyrické kouzlo. A tak jen samotný začátek podle mne postrádal jistou plynulost. Dobrá práce, radostný zážitek.

Na youtube je dostupná řada kompletních nahrávek symfonie. Mne osobně zaujala ta, kterou pořídil Mariss Jansons s bavorským rozhlasovým orchestrem. Proti agresivnímu pojetí Bernsteina je měkká a zpěvná.

[1] Achim von Arnim, Clemens Brentano: Des Knaben Wunderhorn (1808);

[2] A takto rozebral neznámý autor skladbu na stránkách Čekého rozhlasu:

3. symfonie je dílem zralého Mahlera, komponoval ji ve věku 35 let. Jak tomu bývá u velkých tvůrců, zrod díla byl komplikovaný a vedl mnohými zákrutami. Původně měla mít šestivětá symfonie ještě o větu více. Plánovaná sedmá věta se nakonec ocitla v následující 4. symfonii jako finále. Po celý život Mahler váhal, zda svá díla opatřovat programními nadpisy, anebo nechat výklad na subjektu posluchače. Ke třetí symfonii zanechal několik názvů jednotlivých vět i celého díla. Nejprve měla mít celá symfonie titul „Veselá věda“ s podtitulem „Sen letního jitra“. Skladatel však hledal lepší slovní vyjádření svých myšlenek. Jednoho dne zahlédl Mahler na doručené korespondenci rozmazané poštovní razítko s písmeny P.A.N. a této náhodě vděčíme za titul 1. věty: Pan (antický bůh pastýřů a stád, horské divočiny a myslivosti, hrající vílám na „Panovu píšťalu“ rustikální hudbu) se probouzí. Později pro 1. větu vyhradil skladatel též tituly: Léto pochoduje či Léto nastupuje. Ačkoliv skladatel neustále naváděl posluchačovy představy směrem k přírodě, hudba 1. věty se dotkne tradičních pastorálních nálad jen tu a tam. Po oslnivém fanfárovém vstupu osmi lesních rohů slyšíme nejprve bolestnou hudbu, v níž dominuje dodnes nezvyklé pozounové sólo, později také střídané sólem kontrabasu. Druhou výraznou plochu tvoří pochod plný názvuků na melodie dobových vojenských dechovek. Pochod vyvrcholí ve výkřiku celého orchestru. Toto místo se v symfonii bude ještě opakovat v závěrečné větě. V dalším průběhu věty slyšíme dosud exponovanou hudbu znova, často v jiném zvukovém hávu. Jsou zde také mnohé epizody, jedna z nich může připomenout zvukomalbu bouře. Celá velmi rozsáhlá věta tvoří 1. díl symfonie.

Druhý díl symfonie tvoří pět vět, které jsou kratšího rozměru, ovšem finální pomalá věta tvoří svou závažností a hymnickým závěrem pandán k větě prvé. Graciézní 2. věta (prvá druhého dílu) je proti zvukově mohutné předchozí větě nesena v jemném zvuku. Mahler jí přisoudil název „Co mi vypráví květiny na louce“. Tato věta byla samostatně premiérována jako prvá ze symfonie a jak píše sám skladatel, stala se ve své době populárním kouskem. 

Třetí věta zastupuje scherzo. Podle Mahlerových programních poznámek líčí „Co mi vypráví zvířata v lese“. Milá scherzová hudba občas přejde do dramatického tónu. Střed věty tvoří lyrická epizoda s monologem poštovského rohu („hrůzně banálním“, jak píše sám Mahler). Neobyčejně poetický obraz je přerušen fanfárou trubky, hrající citát vojenského povelu „Dotroubit!“. Zda je tento povel k ukončení dlouhého sóla skladatelovým humorem anebo znamená fanfára něco jiného, třeba prostě jen autorův rozmar, to nevíme. 

Čtvrtá věta měla původně nadpis „Co mi vyprávěl člověk“, v jiném materiálu také „Co mi vyprávěla noc“. Poprvé v tomto díle přichází ke slovu vokální složka. Sólový alt zpívá velmi hlubokou a neokázalou meditaci plnou náznaků a nevyřčené bolesti. 

Prudce kontrastní je následující část se vstupem dětského a ženského sboru. Věta připomíná renesanční hudební obraty a užívá text z Mahlerovy oblíbené sbírky lidových textů Chlapcův kouzelný roh s počátečními slovy „Andělé zpívali sladkou píseň“. Pro větu také skladatel vyhradil název „Co mi vyprávějí andělé“, jinde „Co mi vyprávějí ranní zvony“. (Mahler po celý život komponoval písně i symfonie a oba žánry také často kombinoval. Ve třetí větě symfonie užil hudbu své písně o kukačce Střídání v lese, ve větě páté cituje jednu z písní na texty zmiňované sbírky lidových textů.) 

Závěrečná věta „Co mi vypráví láska“ je mohutným, zvolna vpřed plynoucím hymnem plným niterného výrazu, který občas přechází z hlavní nálady do bolestných nebo nadzemských intonací. Závěr tvoří mohutná gradace, symfonie vrcholí fortissimem. Věta také měla motto, citát z německé lidové poezie: „Otče, pohlédni na mé rány! Není možné, aby Tvá stvoření hynula!“ 

Později skladatel všechny programové nadpisy zrušil. Jednak shledával všechny příměry pro výklad obsahu hudby nedostatečnými, jednak si uvědomoval, že literární výklady odvádějí mnohé posluchače od poslechu vlastní hudby.