Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

čtvrtek 20. dubna 2017

Mladá a stará hvězda v Rudolfinu

Pro každého je při návštěvě koncertního sálu tahákem něco jiného. V případě předposledního koncertu abonentní řady A České filharmonie to pro většinu návštěvníků pravděpodobně byla jedna z nejlepších violoncellistek současnosti 36letá Sol Gabetta pocházející z Argentiny a žijící ve Švýcarsku.

Sol Gabetta ponořená do hudby
Patří k osobnostem, které se neuzavírají jen do svého umění, ale komunikují s okolím i jinak, například jako moderátor hudebního pořadu bavorského rozhlasu KlickKlack. K tomu učí na hudební akademii v Basileji, iniciovala vznik komorního festivalu SOLsberg a také barokního komorního orchestru Capella Gabetta.


Sol Gabetta je navíc laureátkou Čajkovského soutěže v Moskvě, mnichovské ARD a držitelkou Gramophone Award pro mladé umělce. Má za sebou úspěšná vystoupení s Vídeňskou, Berlínskou a Losangeleskou filharmonií, turné s Concertgebouw Orchestra Amsterdam a salcburský či lucernský festival.

Předehrou koncertu v Rudolfinu byla předehra Barberova inspirovaná hrou Richarda Brinsleyho Sheridana Škola pomluv, která vyzněla poněkud šedě. Poté nastoupila Sol Gabetta, která přednesla violoncellový koncert e moll, jenž je pozdním dílem Edwarda Elgara (1857-1934) z roku 1919, a má mírně zádumčivý až elegický charakter.

Přestože jej později hráli přední violoncellisté včetně Pabla Casalse, široké popularity dosáhl až díky Angličance Jacqueline du Pré. Nahrávka dvacetileté violoncellistky z roku 1965 s London Symphony Orchestra a sirem Johnem Barbirolli je dodnes považována za jeden z vrcholů interpretačního umění. Mstislav Rostropovič, jeden z největších violoncellistů 20. století po vyslechnutí nahrávky údajně prohlásil, že koncert už hrát nebude, protože ho nedokáže přednést tak dokonale jako du Pré.

Sol Gabetta hrála v Rudolfinu energicky, bylo vidět že skladbu radostně prožívá a byla v neustálém kontaktu s orchestrem. Violista Pavel Ciprys při preludiu v Sukově síni tvrdil, že některým muzikantům může dělat problémy sledovat svůj part, když doprovází takového sólistu. Pak upřesnil, že měl na mysli techniku hry a nádherný nástroj.

Sol Gabetta v Rudolfinu sklidila nadšený úspěch
Navíc ovšem Sol Gabetta hrála technicky perfektně, takže sledování koncertu byl radostný zážitek nejen pro ni a muzikanty, ale i diváky. Také zvuk Guadagniniho nástroje z roku 1759, který cellistce zapůjčila nadace Rahn Kulturfonds, k vyznění koncertu nemálo přispěl. Přesto však jsem měl pocit, že dokáže dát hře víc, v čemž mne utvrdil tento záznam:


Na druhou stranu i tak to byl skvělý výkon, a když vezmeme v úvahu její vysoký stupeň těhotenství, je vlastně štěstí, že zrušila až květnové koncerty.

Reformační symfonii psal 20letý Felix Mendelssohn‑Bartholdy k oslavám 300. výročí spisu Augsburské vyznání, souhrnu evangelického učení předloženého 25. června 1530 na říšském sněmu v Augsburgu císaři Karlu V.[1] Zpoždění kvůli skladatelovým zdravotním obtížím zabránilo jejímu provedení při oslavách, které organizoval pruský král Fridrich Vilém III. (Ty církevní se ovšem nakonec kvůli revolucím nekonaly.) Existují však i zmínky o přílišné technické náročnosti, o tom, že skladba je moc luteránská a také o antisemitismu, který ostatně ve vztahu k Mendelssohnovi zazněl i v neblaze známém spisku Richarda Wagnera Judaismus v hudbě z roku 1850. Prvního provedení se proto symfonie dočkala až po revizi v roce 1832 a sám autor ji pak označil za juvenilní, nikdy už ji neuvedl a dokonce měla být spálena, což naštěstí nebyla. Dalšího uvedení a vydání tískem se dočkala až v roce 1868, díky čemuž dostala označení pátá, i když ve skutečnosti byla Mendelssohnovou symfonií druhou. V první větě, která je bouřlivá, jsou četné citace, hned na začátku Mozartovy symfonie Jupiter, pak tzv. Drážďanské amen. Druhá věta je půvabné a nápadité scherzo a finále po krátké a zpěvné volné třetí větě je založeno na Lutherově chorálu „Ein feste Burg ist unser Gott“ (Bůh je náš pevný hrad). Mezi nejkrásnější záznamy symfonie patří nahrávka New York Philharmonic Orchestra s dirigentem Leonardem Bernsteinem z roku 1966.

Dirigent David Zinman je legendou, zvláště díky 19 letům vedení Tonhalle Orchester Zürich, a do Prahy se vrátil po úspěšných koncertech v předminulé sezoně, kdy si ho vyžádala německá houslistka Julia Fischer k provedení 2. houslového koncertu Bohuslava Martinů. Ocenil bych sice energičtější vedení orchestru, ale od 80letého a pravděpodobně ne zcela zdravého dirigenta asi nelze očekávat víc než dokonalou znalost díla a perfektní vedení hudebníků, zvláště když po zkouškách má absolvovat ve třech dnech generálku a 3 koncerty. Že však je i takový výkon v jeho silách, to ukázala poslední věta Mendelssohnovy symfonie, která vyzněla skutečně majestátně.

Česká filharmonie
Rudolfinum, 12. dubna 2017, 19.30
Program
Samuel Barber: Škola pomluv, předehra op. 5
Edward Elgar: Violoncellový koncert e moll op. 85
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 5 d moll op. 107 "Reformační"

Interpreti
Sol Gabetta - violoncello
David Zinman - dirigent
Česká filharmonie

-----------------------------------------
[1] Felixův děd Moses Mendelssohn byl známý židovský židovský učenec a filosof, průkopník židovského osvícenství, on sám však byl pokřtěn a vychováván v protestantské víře. To ovšem nemohlo zabránit tomu, aby nacisté zakázali provozování jeho hudby a odstranili jeho pomník v Lipsku.

Žádné komentáře:

Okomentovat