Mahler, Mahler, Mahler...

Před 6 týdny hrála Česká filharmonie Mahlerovu 1. symfonii pod taktovkou Petra Altrichtera, a 4. listopadu pak tutéž skladbu dirigoval šéfdirigent Eliahu Inbal a znovu vyprodal Rudolfinum. Už to, jak se otevřely dveře a začali se valit muzikanti, a další a další, slibovalo velkou událost. Pan dirigent, vyzbrojen novým oblekem (ten starý už vypadal, jako kdyby ho žvýkala kráva), na sebe nechal chvilku čekat, potom přišel, zkontroloval mikrofony, protože šlo o živou nahrávku, a pak konečně spustili. Orchestr podle not, dirigent s partiturou v hlavě. Jestli Dvořák psal geniální muziku, a Beethoven a Mozart a další také, tak tohle je gejzír, ohňostroj, sopka. A po 3/4 hodiny nádherné hudební magie se vás zmocní horny a trubky, aby vás zvedly nad ono pozemské hemžení, a udělaly i z vás skoro boha. A když ta hostina skončí, chvíli trvá, než se vrátíte na zem.

Při premiéře 20. listopadu 1889 v Budapešti, kde 29letý Mahler šéfoval zánovnímu opernímu divadlu, se autor nesetkal s pochopením. Jen oddaná ctitelka, violistka Natalie Bauer-Lechner mu klečela u nohou a volala, že je bůh. Tady nikdo nebučel ani neklečel, ale potlesk byl zaslouženě veliký, i křik a pískot, a tleskalo se dokonce i poté, co muzikanti vyklízeli pódium.

Takže dvouleté jubilejní mahlerovské hody 2010 + 2011 pomalu končí. Psalo se, řečnilo, ale hlavně zpívalo a hrálo. Ze seriálu koncertů ČF, představujících pod taktovkou šéfdirigenta Mahlerův symfonický odkaz, už chybí jen poslední. V lednu Píseň o zemi, neokleštěná do komorního kabátku. Mahlerovi už je to sice jedno, ale řekl bych, že to pomohlo nejednomu posluchači přivlastnit si úžasnou hudbu toho gigantického lamače tradic na přelomu věků, konfesí i národů.

A protože hudba je záležitost nadnárodní, tak ve stejný večer v rámci podobné symfonické řady hráli Berlínští filharmonici pod taktovkou svého šéfdirigenta sira Simona Rattlea 9. Mahlerovu symfonii. Ta však byla přímo přenášena prostřednictvím internetu.

Tedy až na některé politiky, kteří, jak už jsem psal, byli pohoršeni tím, že dávají na závěr Pražského jara tak nestravitelnou muziku, když vědí, že oni tam budou. Tak mne napadá, jestli nějaký amatérský politik nepřijde s geniálním nápadem spojit ČF a FOK za účelem zvýšení kvality hudby v Čechách. S operou už to rozjeli.