A ještě jednou Jakobín

Tentokrát živě, v úterý 25. října, kdy proběhlo 5. představení Heřmanovy inscenace. Pokud jde o vizuální dojem, potom scéna je na české poměry, řekl bych čistá, účelná a na můj vkus tak akorát. Jeviště bylo školními škamnami funkčně protaženo i do 1. řady parteru. I když některé vtípky mohou působit poněkud samoúčelně, není tam nic, co by trčelo nebo uráželo. Ze zpěváků se mi zdál nejlepší Aleš Briscein jako Jiří a po něm Terinka Jany Kačírkové, ačkoli jejímu projevu by možná slušelo trochu více dynamické plasticity. V každém případě však dokázala, že není chybou režiséra (zpěvačka je moc vzadu) ani dirigenta (orchestr nehraje dost potichu), že některé její kolegyně není slyšet. Celkem dobře zazpívaný Bohuš Romana Janála byl svým osudem snad až příliš zkroušen a Julie Marie Kobielské by mohla být poněkud víc velkou dámou. Jejich bloudění cizinou však znělo krásně. Rozhodně nezklamal František Zahradníček, i když do přirozeně falstaffovského vzezření, oceňovaného na Luďkovi Vele, mu pěkných pár kilo chybí. Zas mu to ale líp zpívá. Na druhém konci pro mne zůstává hrabě Ondreje Mráze a o něco lepší Benda Vladimíra Doležala. Člověk je holt zhýčkaný těmi hlasy z Metropolitní. Zahrál si i pan dirigent, který byv volán panem učitelem jako žák Tomáš, ten od Netopilů, vstoupí ze zákulisí na scénu, aby se nakonec z hlediště přehoupl do orchestřiště. Drobné sportovní výkony však podávali i zpěváci. V celém představení se zřetelně uplatnili nadšení zpěváčci z Kuhnova dětského sboru, a zvláště serenáda vyzněla skvěle. Určitě nejen díky Dvořákovu geniu.

Představení je svižné a radostné, jen ve 3. jednání jaksi "ztěžkne" a lehce ztratí tempo, a samotný závěr je trošičku zmatečný. To jsou však jen drobné a možná příliš subjektivní šmouhy, protože se jedná o jednu z nejlepších inscenací Národního divadla posledních let. Potlesk byl dostatečně mohutný a dlouhý, standing ovation však předvedly pouze 2 mladičké dámy přede mnou, oblečené do roztomile ztřeštěných módních kreací. Účinkující však byli zjevně spokojeni a potěšeni. V této podobě by podle mne Jakobín mohl oslovit i zahraniční operní domy, protože muzika je to úžasná. Ostatně v publiku bylo ne-Čechů docela hodně.