Zdaleka ne každý kulturní zážitek zanechá trvalý dojem, na který si člověk dokáže i po létech vzpomenout. Není to ani oněch pověstných 20%, spíš jeden z deseti. Když se ohlédnu zpátky za sezónou 2010-2011, vidím jich, řazeno chronologicky, asi 5.
- Gejzír muziky při přenosu opery Don Pasquale z Metropolitní opery.
- Vřelý kontakt, který s diváky v Rudolfinu, navázala z těžké indispozice se zotavující Simona Houda-Šaturová
- My Fair Lady (v češtině) v sále české školy ve Vídni a v podání Vídeňské omladiny, kde se nadšení účinkujících amatérů přeneslo do jeviště a vůbec nevadilo, že občas trochu šišlali a jejich zpěv měl k dokonalosti daleko.
- Mahlerova symfonie tisíců v pražské O2 aréně, kde úžasná muzika hudebního mága jakoby narážela na nebesa, a konečně
- Cecilia Bartoli, vulkán neuvěřitelně dokonalého zpěvu a radosti z hudby.
- A potom občasná vystoupení Adama Plachetky ve Stavovském divadle, jehož výkony po přechodu do Vídeňské státní opery rostly přímo před očima.
Vlastně docela pěkná nadílka. Kdyby jich bylo tolik každý rok, jéje.
Žádné komentáře:
Okomentovat