Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 14. září 2015

Mozart zase první

Orchestry se jmenují různě. Třeba Symphony Orchestra, což zvlášť moc neinspiruje. Zato Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia nebo Academy of St Martin in the Fields to má úplně jiný zvuk slibující něco neobvyklého, tajemného, krásného.

Ten druhý orchestr se představil v neděli 13. září v Rudolfinu na své pražské zastávce bleskového turné připomínajícího film "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii". S tím rozdílem, že tam jsou dnes, zatímco v sobotu byli v Drážďanech a zítra budou v italském Meranu. Jako sólistka vystoupila německá klarinetistka, která kromě krásného zvuku se od ostatních hráčů na tento nástroj odlišuje hned ve dvou věcech. 1. poměrně často hraje na zřídka používaný basetový klarinet a 2. v roce 1982 se stala předmětem sporu mezi muzikanty Berlínské filharmonie a Herbertem von Karajanem, který ji chtěl prosadit do orchestru jako první ženu vůbec. Hudebníci ji odmítli s tím, že její hra nezapadá do zvuku orchestru. Zanedlouho byli nucení skousnout, že ji doprovází jako sólistku.

Na programu byly 4 skladby. Jako první orchestr zahrál Serenádu op. 22 z roku 1875. Toto lehké dílko zahráli přesně, ale i když tato konstatování nesnáším, chyběla dvořákovská zpěvnost. Se stejným pocitem jsem kdysi poslouchal, jak jakýsi ruský orchestr hraje Mozarta. Také se to dá zažít, když Štefan Margita zpívá pop.

Ale druhá skladba večera - Mozartův klarinetový koncert - měla všechno. I ten basetový klarinet, pro který byla napsána. Sabine Mayer byla skvělá a z jejích pohybů a reakcí na aplaus jsem pochopil, že ti muzikanti ji před 33 lety možná odmítli ne kvůli zvuku jejího klarinetu, ale protože se báli její ženskosti. Rozhodně byl koncert vrcholem večera. A sympatické bylo, že přes ovace, které paní Mayer sklidila, se nenechala vyprovokovat k hraní nějakých přídavkových cancourků. Čímž neříkám, že jsem proti přídavkům z principu. Třeba 8 Barenboimových encore po chopinovském večeru bylo stylových. Ale po třívětém koncertu? To je jako dát si po skvělé večeři s vynikajícím vínem navrch malý pívo.

Po přestávce byl slyšet protipól ke Dvořákovi, Elgarovu skladbu Introdukce a Allegro pro smyčcový orchestr. Elgar byl o 16 let mladší než Dvořák, dvakrát hrál v orchestru, který Dvořák v Anglii dirigoval a byl Dvořákovým obdivovatelem. Jistou souvislost bylo ve skladbě z roku 1905 slyšet. Je osudem některých skladatelů, že ač doma milováni, ctěni a hráni, za hranicemi země jsou slyšet zřídka. Což je také případ Elgara, a to přesto, že jeho houslový a také violoncellový koncert patří ke špičkám ve svém oboru. Co se provedení týka, bylo tam zjevně všechno, co chybělo v Dvořákovi. Skoro by se chtělo slyšet některý z jejich koncertů koncem října, kde v jednou večeru budou hrát Elgarův cellový koncert a Dvořákovu 8. symfonii.

A na závěr pohodového večera zazněla Haydnova symfonie "na odchodnou". Při troše dobré vůle a přivřených očích bylo možné si představit, jak to vypadalo před skoro 250 lety v Esterháze. Nakonec zůstali na podiu jen dva houslisté a hudba odezněla do ztracena. Pak nastal veliký aplaus, bezpochyby jako dík za skvělou atmosféru, kterou orchestr večeru vdechl.


Neděle 13. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Academy of St Martin in the Fields
Sabine Meyer klarinet

Program:
Dvořák - Serenade in E major Op. 22
Mozart - Clarinet Concerto in A major K.622
Elgar - Introduction and Allegro Op. 47
Haydn - Symphony No. 45 in F sharp minor (“Farewell”)

Žádné komentáře:

Okomentovat