Yo Yo Ma a Dvořák

Stále ještě pod vlivem pobytu v New Yorku si propojuji osudy Čechů v tomto pozoruhodném městě s tím, co jsem tam viděl. A tak jsem se vrátil ke skvělému Škvoreckého románu Scherzo capriccioso, do čehož včera naprosto dokonale zapadl Dvořákův violoncellový koncert v provedení České filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a americko-čínské violoncellové superstar Yo Yo Ma, který za necelý měsíc oslaví 60. narozeniny.

Koncert to byl zahajovací, tudíž slavnostní, tudíž s předepsaným černým motýlkem, tudíž se zvýšenou cenou vstupenek a svérázným obecenstvem. Třeba za mnou seděl jeden z významných pražských starostů v rozhalené černé košili bez vázanky a ženy z jeho suity vesele štěbetaly o hrozných domácích uklízečkách a v kabelce jim do piana bzučel mobil. Jinak tam byly celebrity jako předseda vlády, ministr kultury, pražská primátorka, ředitel České filharmonie, šéfsponzor Komárek, milovník hudby Miroslav Kalousek, skladatelův potomek Antonín Dvořák a jiné VIP postavy.

Je třeba říci, že koncert se povedl. Byl přenášen ČT Art a tradičně ho uváděla Daniela Písařovicová. Kultivovaně, ale někdy je méně více. Když vše skončilo, diváci ukázněně povstali, dlouze tleskali, krásky v bílém nosily kytky, i přídavek se konal. A málem bych zapomněl na jakési 2 v bílém zakuklené slečny, které se vlnily na okraji rudého koberce pod schody do Rudolfina a stylizované svíce po stranách schodiště.

Yo Yo Ma je mnohostranný hudebník, stačí podívat se na jeho program. 25. srpna hrál s Boston Symphony Orchestra v Salzburku Straussova Dona Qiuxota v Grosses Festspielhaus, v sobotu 29. srpna recitál - 3 Bachovy sonáty - v Haus für Mozart, v sobotu 5. září v londýnské Royal Albert Hall 6 cellových sonát JS Bacha, včera Dvořáka v Praze a 10. září v Amsterdamu Šostakovičův 1. violoncellový koncert s orchestrem Concertgebouw a Daniellem Gatti.

A Yo Yo Ma je také neobyčejně komunikativní. To není jen veselým pomrkáváním po hráčích v orchestru, to je zřejmé z celého jeho vystupování - jednu kytici dal houslistce Zdence Brabcové, druhou dámě z publika a stuhu si pověsil kolem krku. A není to ani děkováním a objímáním hráčů kolem. Jeho vlastní multikulturní zkušenost ho přivedla k vytvoření ansámblu a celého projektu Silk Road, jehož vůdčí myšlenkou je, že v různosti, a nejen v hudbě, je možné hledat a najít pozitivní inspiraci a nové cesty. Prostě hudbu spojuje s jakýmsi vyšším posláním, jako to dělají i další velké osobnosti - Barenboim se svým West-Eastern Divan Orchestra, Domingo s Operalii, Bartoli s Whitsum Festival nebo jako to dělal Dvořák s americkou hudbou.

Yo Yo Ma s rodinou

V této souvislosti stojí za to říct, že není jediná správná interpretace hudebního díla, jak se tváří někteří kritici. Je to průnik světů skladatele, interpreta a posluchače a v něm je jen ten první konstanta. Velká osobnost má právo vnímat třeba violoncellový koncert jinak než české ucho, které zná dojemný příběh o Josefině, byk ve Vysoké a ví jak zpívá česká krajina když zlátne obilí. Yo Yo Ma hrál trochu jinak, z tohoto pohledu možná o něco rychleji než je v kraji zvykem, ale mistrně, vložil do projevu svou osobnost a ovace sklidil právem. A Josef Špaček hrál houslové sólo s velikým vcítěním.

Silk Road (část)

Skvěle byla přednesena také 2. symfonie, na níž je ovšem vidět, že obrovská melodická invence se ještě prala s nezkušeností a zvláště v krajních větách je trochu upovídaná. Jenomže muzika je to krásná, a kdyby Dvořák nenapsal Novosvětskou, i tato symfonie by z něj udělala velkého skladatele.

Jak jsem řekl na začátku, byl to dobrý začátek Dvořákovy Prahy, líbilo se mi to a na nic si nestěžuji.