Klimtova nejen vila

Vídeň byla po staletí jednou z kulturních metropolí Evropy a tak umělci, kteří měli štěstí, jsou dnes připomínáni domy a byty, kde žili. Nejznámější jsou místa připomínající jména Mozart, Beethoven, Haydn nebo Schubert, ale jednou z hlavních ikon přelomu 19. a 20. století byl Gustav Klimt. Když v centru Vídně nastoupíte do metra č. 4 směrem na Hietzing a vystoupíte na třetí zastávce za Schönbrunnem, po asi 10 minutách loudavé chůze mezi převážně elegantními vilkami, nezřídka sídly diplomatických zastoupení, můžete vejít do zahrady, ve které stojí dvoupodlažní objekt zvaný Klimtova vila.

"Klimtova vila"

Toto označení však lze akceptovat jen se značnou básnickou licencí. Objekt totiž Klimtovi nikdy nepatřil. Pronajal si ho od výrobce nábytku Josefa Hermanna, v čemž měl prsty Klimtův přítel a malíř Felix Hart, jinak nastávající Hermannovy dcery. Po úpravách zahrady i přízemního domu tam pak Klimt žil od roku 1912 až do své smrti o 6 let později.

Jak domek v té době vypadal, je vidět na obrázku níže.

Klimtův ateliér v roce 1913, dnešní venkovní schodiště je na druhé straně

Klimt v něm mimo jiné vytvořil 35 velkých pláten, z nichž dnes nejznámější je portrét Adele Bloch Bauer II, který po pozdní restituci vydražila americká moderátorka Oprah Winfrey, která ho v roce 2016 prodala neznámému Číňanovi za 150 mil. dolarů (se ziskem 62 mil.).

Adele Bloch Bauer II. (1912)

Ovšem Klimt v únoru 1918 umírá a když v roce 1922 zemřel i Josef Hermann, kupuje objekt Ernestina Werner, později Klein, a v roce 1923 ho přestavuje do zhruba dnešní podoby. Původní malý dům s ateliérem je patrovou vilou obestavěn.

Židovští majitelé však museli po anšlusu prchnout do Anglie. Dům se zahradou byl nejprve arizován (čti ukraden, vyrabován atp.), v roce 1939 prodán nežidovskému zájemci, po válce rodinou Klein restituován a nakonec prodán Rakouské republice, jež v něm zřídila školu. Později ho ale chtěla prodat mimo jiné ruským developerům, nicméně místní občanská iniciativa koncem 90. let dosáhla toho, že ve vile byl zřízen Klimtův památník, který byl otevřen v roce 2012.

Rekonstrukce Klimtova ateliéru

Klimtův salón

V 1. patře je malý koncertní sál, vzadu kopie Adele Bloch Bauer II.,
na stěně vlevo kopie dalších obrazů, které zde vznikly. Venkovní schodiště je vpravo.

V dalších přízemních prostorách je jednak expozice pojednávající o Klimtovi a další, která popisuje drsné zkušenosti řady židovských rodin s ukradením jejich majetku a jeho složitou restitucí. Myslím, že je to poučné především proto, že spoluvina části Rakušanů na těchto zvěrstvech je nezpochybnitelná. Stejně jako vina některých Čechů na komunistických zvrácenostech. Je však třeba podotknout, že tam moc Rakušanů a ani Čechů nepřijde. A ti co přijdou, mají jasno. Tak či tak.

Zpátky do centra města je to asi 6 km. A i cestou je toho dost k vidění. Přímo na sever od Klimtovy vily se asi po 15 minutách dojde k velkému vídeňskému hřbitovu Baumgarten, ale hroby a památníky celebrit jsou jinde, tady je ze známějších jmen pohřben jen bratr Gustava Klimta, což zas až tak velká celebrita není. Spíš je zajímavý drb, že o mladou vdovu se Gustav všestranně staral stejně jako o její slavnější sestru  Emilie Flöge, která kvůli jeho partnerské nespolehlivosti přišla o nervy.

Pokud tam přesto půjdete, po návratu dolů můžete nastoupit do metra a za několik málo minut přijedete k rozsáhlému areálu císařského zámku Schönbrunn. Ale pozor, jen to nejjednodušší obejití  zámeckého areálu trvá tak 3/4 hodiny. Klimt s tím tentokrát neměl nic společného.

A když vyjdete ven a půjdete pěšky pár set metrů, překvapí vás na jednom z domů Schönbrunner Strasse pamětní deska bolševického vraha světového formátu J.V. Stalina, kde se konstatuje, že zde v lednu 1913 psal významné dílo "Marxismus a národnostní otázka." A na cedulce dole je dosti komicky dodáno, že je to tam na paměť Stalinových obětí.

To vás asi dlouho nezdrží, ale dáte-li se od metra na sever, po chvíli dojdete k technickému muzeu, u kterého končí 4 km dlouhá Mariahilfer Strasse. Já bych však ani po ní nešel a vrátil bych se k metru a po asi sedmi minutách jízdy vystoupil na Kettenbrückegasse, přímo uprostřed bizarního blešáku, kde můžete koupit snad všechno, co vůbec nepotřebujete a ani EET se tam nekoná. Jakým podvodem tedy to Rakousko tak zbohatlo?

tři kusy za 5 €, no nechte to tam.

Říčka Wien, hezky česky Vídeňka, se tam noří do 2 km dlouhého podzemního potrubí, ze kterého se vynoří v městském parku neboli Stadtpark. My stojíme na plošině nad oním kanálem, vlevo jsou domy postavené Otto Wagnerem, jimž věčnou slávu zajistilo majolikové obložení a zlaté ornamenty navržené Klimtovým kolegou Kolomanem Moserem.

Dáme-li se naopak vpravo, přijdeme k domu, kde zemřel Franz Schubert. Pokud není středa odpoledne, do památečního umrlcova bytu se stejně nedostanete, takže nejlepší je jít rovně. Vlevo vás doprovází ulice Linke Wienzeile, vpravo Rechte Wienzeile a vy z blešáku vplujete středem na Naschmarkt, kde se ve svérázných stáncích a exotických hospůdkách můžete najíst a napít.

Naschmarkt

Na jeho konci na vás přátelsky shlíží zlatá kopule stavby Secession čili Secese, chrámu oněch skvělých mužů z přelomu století v čele s kým jiným než bouřlivákem Gustavem Klimtem.

A když je váš hotel blízko, jste tak akorát zralí se po šesti kilometrech v nohách uvést do horizonální polohy, abyste byli večer fit na představení v Theater an der Wien.