V rámci Pražského jara se 16. a 17. dubna 2015 konaly ve Smetanově síni Obecního domu dva koncerty tří ruských celebrit: hudbu Dmitrije Šostakoviče interpretovali Petrohradská filharmonie s šéfdirigentem Jurijem Temirkanovem. Ve druhém večeru pak hrál i v Praze známý a oblíbený rakouský houslista Julian Rachlin.
Skladatel Dmitrij Šostakovič je nejmladší ze čtveřice exportních ruských skladatelů 20. století: Rachmaninov (1873-1943), Stravinský (1882-1971), Prokofjev (1891-1953), Šostakovič (1906-1975). Ten jako jediný z nich nežil v emigraci, za což byl komunistickým režimem odměněn hrubým šikanováním, stejně jako Prokofjev, který se v roce 1936 z emigrace vrátil. Přesto Šostakovič dokázal i v těch pro něj existenčně nejobtížnějších a nebezpečných letech napsat tak mimořádné skladby, které byly na programu druhého z koncertů, totiž Houslový koncert č. 1 a moll op. 77 a Symfonii č. 5 d moll op. 47.
Šostakovičův houslový koncert vznikl v roce 1948, avšak premiéra se mohla uskutečnit až po Stalinově smrti roku 1955. Se sólistou Davidem Oistrachem a dirigentem Jevgenijem Mravinským ho tehdy hrála Petrohradská filharmonie. Pátá symfonie měla premiéru v roce 1937, kdy byl skladatel tvrdě odsouzen přímo Stalinem a v jeho rodině padaly tresty i hlavy. Hrála rovněž Petrohradská filharmonie s Mravinským. Pokud jde o nejslavnější Šostakovičovo dílo, Leningradskou symfonii dokončenou v roce, bylo to složitější, neboť největší orchestry byly ve státním zájmu evakuovány, takže premiéra byla v Kujbyševě, následovala Moskva a pak teprve Petrohrad, kde ji hrál rozhlasový orchestr. Ta byla na programu prvního z pražských koncertů.
To, co dnes nazýváme Petrohradskou filharmonií, je nejstarší symfonické těleso v Rusku, které vzniklo v roce 1882, a původně bylo určeno pouze pro rozptýlení carových chmur. Dnes je spolu s orchestrem Mariinského divadla a moskevským Národním symfonickým orchestrem řazena mezi nejlepší dvacítku světových orchestrů. Zcela zásadní význam pro orchestr měl šéfdirigent Jevgenij Mravinský, který stál v jeho čele od roku 1938 do roku 1988. A od té doby ho řídí Jurij Těmirkanov (nar. 1938). Orchestr je obzvlášť srostlý právě se Šostakovičem, který vytvořil s Mravinským něco jako skladatelsko-dirigentský tandem, a premiéroval už jeho první symfonii a potom ještě 4 další. Mimochodem Petrohradská filharmonie je instituce se 2 orchestry. Ten první je St. Petersburg Philharmonic Orchestra (Zasloužilý kolektiv Ruska akademický symfonický orchestr filharmonie), pro nás Petrohradská filharmonie. A ten druhý je St. Petersburg Symphony Orchestra (Akademický symfonický orchestr filharmonie), onen bývalý rozhlasový orchestr.
 |
| Jury Temirkanov |
Jurij Těmirkanov je vedle šéfa Mariinského divadla Gergieva jedním z mála ruských dirigentů, kteří nachází výrazné mezinárodní uplatnění. Současně také zjevně dovede vycházet se státní mocí, o čemž svědčí Leninův řád v roce 1983 a plná sada čtyř řádů Za zásluhy o vlast darovaných Putinem. S Petrohradskou filharmonií je spojen téměř pupeční šňůrou, poprvé ji řídil v roce 1967, pak byl 10 let šéfem druhého tělesa filharmonie, poté 12 let hudebním ředitelem dnešního Mariinského divadla, které od něj převzal Gergiev, a jak již bylo řečeno, od roku 1988 je uměleckým ředitelem filharmonie. A k tomu samozřejmě patří i angažmá či hostování v zahraničí. Dirigentský styl Těmirkanovův je minimalistický, diriguje bez taktovky, ještě střídměji než Gergiev, což neudivuje, uvědomíme-li si, že oba jsou žáky Mravinského.
 |
| Julian Rachlin |
Pražské koncerty uzavíraly květnové turné orchestru, když předtím hrál v Madarsku, Rakousku, Německu spíše německý repertoár s Julií Fischer resp. Arabellou Steinbacher. Bylo by zajímavé je slyšet v těchto skladbách, protože v Praze hráli to, co musí být orchestru stejně blízké jako České filharmonii Novosvětská, Vídeňským filharmonikům Strauss nebo Berlínským Beethoven. A hráli mistrně, bez jediného zaváhání, ne jako o život, ale jako by ty skladby žili. Stejně tak byl nezapomenutelným zážitkem výkon Juliana Rachlina, který hrál, až žíně praskaly. Doslova. V jeho facebookovém profilu je komentář jakési nadšené návštěvnice nedělního koncertu: "A phenomenal concert! A deeply moving and tragic beauty. Bravo, Julian! We are tremendously impressed!" Myslím si, že to neplatí jen pro houslistu, ale pro celý koncert, který neměl vrchol, protože to celé byl mistrovský večer.
---------------------
Pod čarou:
1) Během koncertu došlo k nepříjemnosti, která ukázala na bídu pražských koncertních sálů. Aby návštěvníci v zadních řadách neměli místa jen "k poslechu" a také aby se zvýšila malá kapacita Smetanovy síně, zvedají se občas zadní řady přízemí pomocí dřevěných praktikáblů, které sahají až k boční stěně sálu. Tentokrát tam kdosi ztratil vědomí právě v nejexponovanější části houslového koncertu a ozval se dupot, neboť celá řada musela být vyklizena, aby se k postižené osobě dostal lékař. Houslista to ustál, ale byl to velmi rušivý moment. Tolik k diskusi o tom, zda Praha potřebuje nový koncertní sál.
2) Kulturní politika státu je v zásadě věc běžná a pozitivní. Nepovažuji proto za náhodu, že najednou se v Praze objeví v jednou roce Gergiev, Těmirkanov nebo Netrebko a Abdrazakov. Špičkoví umělci světového formátu, kteří současně slouží státu a jsou hluboce loajální k jeho vůdci, jehož počínání budí nemalé obavy. Vrcholný zážitek pak má lehce trpkou pachuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat