Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

neděle 31. května 2015

Sir Antonio a Síla osudu

Sir Antonio Pappano je znám v prvé řadě jako dlouholetý hudební ředitel londýnské Královské opery Covent Garden a současně i Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, jehož hudebním ředitelem je od roku 2005. Ale je také skvělý klavírista, což vlastně byl původně, pročež si ho kdysi Daniel Barenboim vybral jako svého spolupracovníka. Ostatně před 5 lety Joyce DiDonato obdivovala, jak bez váhání zaskočil za jejího doprovazeče, který neočekávaně nemohl hrát. (A takhle to tehdy jiskřilo při zkoušce Lazebníka sevilského v Covent Garden.)

Do Prahy přijel Pappano poprvé, stejně jako Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Byli zvláštním způsobem uvolnění, před šatnami v Obecním domě jich bylo plno, kolem nich přátelé, se kterými diskutovali, ale pak nastoupili na podium, naladili, po chvíli přišel nevelký, podsaditý sir Antonio a bez otálení začal dirigovat předehru k Verdiho opeře Síla osudu. A co spolu s orchestrem dokázali, to nebyla jen nějaká předehra na rozjezd, to byla smršť dramatické a vášnivé hudby, jako kdyby během těch 8 minut přehráli celou operu. Měl jsem pocit, že něco takového jsem snad v životě neslyšel. Aspoň vím, kam příště na operu.

Poté orchestr doprovodil v Čajkovského Variacích na rokokové téma A dur op. 33 jednoho z předních mladých německých violoncellistů Jana Voglera. Ten sice v Praze již vystoupil s PKF v roce 2011, na Pražském jaru se však představil poprvé, a to s dílem, které patří mezi prubířské kameny každého violoncellisty. Sólový part je tak virtuózní, že orchestr poněkud ustoupil do pozadí a violoncello zpívalo. Druhý skvělý zážitek.

Po přestávce hrál orchestr 1. symfonii Jeana Sibelia z roku 1899 až 1902. Sibelius byl vnímán jako romantický nacionalista, sám však jakékoli programní souvislosti odmítal. Je ovšem pravda, že v té době se Rusko, jehož bylo Finsko autonomním velkoknížectvím, snažilo omezit rozsah nezávislosti, což vyvolávalo nacionalistické napětí a symfonie je někdy označována jako "Symfonie nezávislosti". Na první poslech je sice poněkud obtížně poslouchatelná a místy "temná", zvláště ve 2. a 3. větě, ale hudba je to krásná a grandiózní finále bouřlivé. A stačí pustit si skladbu ještě jednou, abyste byli lapeni.

Řekl bych, že tento koncert byl spolu s Petrohradskou filharmonií dosavadním vrcholem letošního ročníku Pražského jara.

Pražské jaro 2015
Smetanova síň Obecního domu v Praze
28. května, 20:00 hod.

Interpreti:
Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Sir Antonio Pappano - dirigent
Jan Vogler - violoncello

Program:
Giuseppe Verdi: Síla osudu
Petr Iljič Čajkovskij: Variace na rokokové téma A dur op. 33
Jean Sibelius: Symfonie č. 2 D dur op. 43

-------------------------------------------------------

Na okraj: Takhle dirigoval Antonio Pappano předehru k Síle osudu s dalším světovým orchestrem Royal Concertgebouw Orchestra v roce 2013 při letním festivalu na hladině Princova kanálu v Amsterodamu. Akustika samozřejmě mizerná, ale atmosféra nepřekonatelná.

(https://youtu.be/GUFipWmAf4Q)

Žádné komentáře:

Okomentovat