Když jsem se nedávno probíral informacemi o Maje Plisecké, začaly z těch stránek vypadávat i obrazy dalších žen. Byly vesměs zajímavé, krásné a nebezpečné. Byly z Ruska, dospívaly těsně před nebo na samotném začátku první světové války. Tíhly k levici, pohybovaly se v okruhu mimořádných mužů své doby, vstupovaly do jejich životů a ovlivňovaly je. Prostě femme fatale. Tady jsou:
Lily Brik roz. Kagan 1891-1978
Otec byl bohatý moskevský advokát. Vystudovala architekturu, mluvila francouzsky a německy, trénovala balet, herectví, psala poezii. Lily byla živel. Aby unikla nástrahám města, byla vyslána k příbuzným do Haliče, což rychle skončilo, když se do ní strýc zamiloval a chtěl se s ní oženit. Ve 20 se vdala za básníka, futuristu a bolševika Osipa Brika, avšak jejich manželství bylo programově "otevřené". V roce 1915 přivedla k Lili a jejímu manželovi její 19letá sestra svého přítele, 22letého futuristického básníka a výtržníka Vladimíra Majakovského. Ten se zmocnil slova a recitoval verše ze své první velké práce Oblaka v kalhotách. Jiskra přeskočila a Lily se stala Majakovského milenkou a můzou. Když se svěřila svému manželovi, ten řekl: "Jak bys mohla odmítnout takového muže" a všichni tři začali žít společně. Majakovský věnoval Lily řadu svých básní. I když později vztah procházel krizemi a oba měli jiné partnery, intrikánka Lily dál ovlivňovala jeho život. Ostatně stále žili ve třech v bytě Majakovského. A v roce 1928 přivezl Majakovský Lily auto Renault, které koupil ve Francii za své honoráře.
 |
| Vladimír Majakovský a Lily Brik |
Salón Lili Brik navštěvovali nejen umělci, ale i bolševici z mocenských struktur. Ostatně byl to Boris Pasternak, kdo řekl, že byt Brikových je jedním z oddělení moskevské policie. Když se přesvědčený komunista Majakovský dostal koncem 20. let do rozporu s oficiálním ideologickým proudem v umění a nedokázal uspokojivě řešit své vztahy s ženami a také začal pít, spáchal v roce 1930 sebevraždu (nebo byl zlikvidován). Lily se vzápětí vdala za zasloužilého bolševika a generála Primakova (nar. 1897) a začala pořádat Majakovského literární pozůstalost, jejímž byla dědicem. Kryta manželem napsala dopis Stalinovi, který dal pokyn k péči státu o Majakovského dědictví. Manžel však byl v roce 1937 popraven. Od téhož roku žila se spisovatelem, životopiscem Majakovského a editorem souborných vydání jeho díla Vasilijem Katanjanem (nar. 1902), který kvůli ní opustil rodinu. V roce 1956 se dokonce vzali. I po 2. světové válce udržovala svůj salón, měla široký okruh přátel a známých a podporovala mladé talenty, zvlášť dokud jí plynuly příjmy z děl Majakovského. V roce 1969 vydala korespondenci s Majakovským, což se nesetkalo s úplně příznivým ohlasem. Maja Plisecká popsala ve svých pamětech, jak ji Brik pozvala 25. října 1956 k sobě domů na večeři, kterou pořádala pro herce Gerarda Philipa a jeho ženu, jíž se zúčastnil také kritik George Sadoul a její budoucí muž Rodion Ščedrin, se kterým se tak seznámila. V roce 1955 a znovu 1975 navštívila Brik Paříž.
Když Lily Brik v roce 1987 utrpěla úraz, který ji trvale upoutal na lůžko, spáchala sebevraždu.
"Potřebujeme v muži vyvolat dojem, že je veliký nebo dokonce genius, ale že ostatní ho nechápou. A nechat ho dělat to, co mu doma není dovoleno. Na příklad kouřit a chodit, kam se mu zachce. Tak, a zbytek už jsou jen pěkné boty a hedvábné spodní prádlo." (Lily Brik)
Asja Lácis 1891-1979
Asja Lācis začala v Moskvě studovat medicinu, ale rychle zběhla a věnovala se divadlu. Jako bolševička se ve 20. letech proslavila proletářským divadlem. A jako krásná žena citovou nestálostí. Jistý čas strávila ve 20. letech v Berlíně, kde se dostala do kontaktu s Bertoldem Brechtem a Erwinem Piscatorem, které seznámila s myšlenkami Mejercholda a Majakovského. V roce 1924 se na Capri setkala s významným německým kritikem a filosofem Walterem Benjaminen a prožili spolu hluboký citový vztah, a i po jeho skončení měla Lacis na Benjamina intelektuální vliv. Byla tak významným faktorem při jeho příklonu k marxismu. V roce 1925 hrála v berlínském Deutsches Theater v Dámě s kameliemi, které režíroval její budoucí manžel Bernhard Reich. Lacis později působila i na velvyslanectví SSSR v Berlíně a i poté udržovala pracovní kontakty s německými divadelníky. Ani ona se však neubránila teroru z konce 30. let a 10 let od roku 1938 strávila v lágru. 10 let pak řídila divadlo v Rize, ale ani vstup do komunistické strany je nepomohl před penzionováním.
Helena Diakanoff-Devlin (Gala) 1894-1982
Pocházela z Kazaně, v dětství se přátelila s Marinou Cvetajevou a v 17 letech, když byla na léčení v plicním sanatoriu ve Švýcarsku, se seznámila s Paulem Eluardem, V roce 1916 za ním přijela do Francie a za rok se vzali. O společné dítě se prakticky nestarala. V letech 1924-27 žila Gala v souladu se surrealistickým vnímáním světa ve třech s Eluardem a malířem Maxem Ernstem. V roce 1929 navštívila spolu s Eluardem mladého Salvadora Dalí ve Španělsku a už neodešla. Vášnivý vztah skončil rozchodem s Eluardem a v roce 1934 uzavřeli Gala a Dalí manželství. Gala byla jeho můzou a modelem a přestože byla o 10 let starší, provázely ji četné milostné aféry včetně nového vztahu s Eluardem. V roce 1968 koupil Dalí pro Galu zámek ve Španělsku a souhlasil s tím, že ho bude navštěvovat pouze tehdy, bude-li ona souhlasit. Písemně. Gala zemřela na zápal plic, když byla hospitalizována se zraněním, které jí údajně způsobil Dalí.
 |
| Salvador Dali: Leda atomica (1949) - portrét Galy |
Elsa Trioletová roz. Kagan 1896-1970
Elsa Trioletová byla mladší sestrou Lily Brik. I ona byla mimořádně nadaná, uměla francouzsky a německy a vystudovala v Moskvě architekturu. V roce 1918 se vdala za francouzského důstojníka a odešla s ním do Francie. Manželství netrvalo dlouho, v polovině 20. let, povzbuzena Maximem Gorkým, začala publikovat svou prózu a poezii a v roce 1944 jí byla udělena francouzská literární Goncourtova cena. V únoru 1928 se vdala za francouzského spisovatele Louise Aragona, který m.j. i pod jejím vlivem vstoupil do komunistické strany, jezdil do SSSR a psal o něm v obdivném duchu. Trioletová i Aragon se za války podíleli na odboji proti okupaci.
Po 2. světové válce, kdy materiální situace Aragona a Elsy byla komplikovaná, hmotně je podporovala Lily z Ruska, později však SSSR často navštěvovali a jejich díla tam byla vydávána ve vysokých nákladech. Jejich vztah ke komunismu se změnil poté, co byly zveřejněny Stalinovy zločiny a zvláště po vpádu do Československa v roce 1968. Trioletová zemřela o 2 roky později.
-----
Z téže generace byly další dvě ženy, které osud ztrestal velmi krutě. Dá se říct, že tyto 4 ženy propluly životem relativně snadno, i když s velkými šrámy. Ale byly i jiné:
Marina Cvetajeva 1892-1941
Mimořádně vzdělaná a talentovaná dcera profesora moskevské univerzity a zakladatele Puškinova muzea se ve 20 letech vdala za o rok mladšího Sergeje Efrona, když rodiče obou již byli mrtví. Ještě v témže roce porodila dceru Ariadnu a o 5 let později další dceru Irinu. Její muž bojoval v občanské válce na straně "bílých" a byl evakuován přes Istanbul do Evropy. Marina zůstala v Moskvě v těžké nouzi a dcery dala do sirotčince v naději, že jim tam bude lépe. Mladší však zemřela hlady. V roce 1922 se jí podařilo odjet do Berlína a odtud do Prahy, kde Sergej studoval. V roce 1925 se narodil syn Georgij a rodina se přestěhovala do Francie, kde žili 14 let na několika místech nedaleko Paříže. Prakticky jediným zdrojem jejich příjmů byly tantiémy z básní, které Marina vydala do roku 1925 a z próz, které psala ve 30. letech. Sergej byl jednak nemocný, jednak byl naverbován KGB a podílel se na některých jejích akcí v Evropě. Když byl ve Švýcarsku zavražděn bývalý agent KGB, Efron , podezřelý z účasti na ní, byl v říjnu 1937 stažen do Ruska. Ještě před ním, v dubnu 1937, odešla do Ruska dcera Ariadna, která podlehla romantickým představám o SSSR a také se podílela na činnosti KGB ve Francii. V Moskvě na ni byl nasazen agent KGB, který se stal jejím milencem. Marina Cvetajeva získala povolení ruských úřadů k návratu až v červnu 1939. Žili poblíž Moskvy v podmínkách domácího vězení, avšak již v srpnu byla uvězněna Ariadna a později odsouzena na 8 let, přičemž další léta strávila v Gulagu. Propuštěna byla po 14 letech a rehabilitována v roce 1955. Sergej byl zatčen v prosinci 1937 a rehabilitace se nedožil, neboť byl v roce 1941 popraven. Marina zůstala v Moskvě a živila se překlady. V srpnu 1941 byla z Moskvy evakuována 1000 km na východ do Kazaňské oblasti, kde se 31. srpna 1941 oběsila. Syn Georgij padl v roce 1944 v Bělorusku. Dcera Ariadna žila po propuštění v roce 1955 v Rusku a napsala o své matce knihu.
 |
| Plakát k filmu Pařížské elegie s portrétem Cvetajevy z roku 1917 |
Cvetajeva ovšem byla především básník, a svou první sbírku vydala již v 18 letech. V básních a poemách se odrážel i její vztah k místům a vášně k jiným mužům než manželovi, m.j. Osipu Mandelštamovi nebo Konstantinu Rodzevičovi. Cvetajevová rovněž vedla milostnou korespondenci s Borisem Pasternakem. Její poezie se prakticky přestala vydávat po příjezdu do Paříže.
Anna Achmatovová 1889-1966
Pocházela z dobře situované rodiny se šlechtickými předky, studovala na prestižním gymnáziu v Carském selu, v Kyjevě práva, v Petrohradu literaturu.
 |
| Nathan Altman: Anna Achmatovová (1914) |
Byla členkou básnické skupiny Cech básníků. V letech 1910–1918 byla manželkou Nikolaje Stěpanoviče Gumiljova, v roce 1912 se jim narodil syn Lev Nikolajevič Gumiljov. Po Říjnové revoluci začala být jako spisovatelka pronásledována a cenzura zakazovala vydávat její díla. Stalinský režim odsoudil jejího ex-manžela k smrti za velezradu. Následoval úplný zákaz psaní, Achmatovová se uzavírá do sebe a začíná psát hlubší díla. Zaráželo v ní vždy spojení ženskosti a vnitřní síly, „královské“ panovačnosti. Přestože nebyla fyzicky krásná, prochází jejím životem několik významných mužů (Mandelštam, Modigliani a další). Jejím skutečným partnerem byl Nikolaj Pumilov, který zemřel v gulagu, roky byl žalářován i její syn.
Achmatovová je představitelkou modernistického básnického směru, tzv. akméismu. Z počátku psala především milostnou a vlasteneckou lyriku. Následně vytvářela postsymbolické básně a později v návaznosti na dění v zemi tragické lyrické básně s hněvným patosem a politickým podtextem. Po 2. světové válce proti ní byla z oficiální úrovně spuštěna nenávistná kampaň byla vyloučena ze Svazu spisovatelů a na několik let zbavena možnosti publikovat.
------
Co je těmto příběhům, připomínajícím někdy až antické tragedie, společné? Určitě to byl genius loci a genius tempori. Především v tom, že po prohrané válce s Japonskem a revoluci 1905 se Rusko začalo měnit a otevírat světu. A svět, to byla tehdy především Paříž, odkud přicházely podněty, a z níž třeba přiváželi obchodníci Sergej Ščukin a Ivan Morozov obrazy moderního umění. Právě v té době byl umožněn přístup ke vzdělání i ženám. což se týkalo všech našich hrdinek, které aktivně formovaly život svůj a některé z nich i život svých partnerů.
Z těch šesti příběhů je také vidět, jak brutálně zasáhl bolševický režim - přímo či nepřímo - životy prakticky všech lidí v Rusku, bez ohledu na to, jak se k němu stavěli. Samozřejmě, ne každý skončil tak tragicky jako Marina Cvetajeva. A časem tento režim díky touze lidí po změně, jejich naivitě a lživé propagandě komunistů pronikl do mozků řady lidí v bližších a vzdálenějšich zemích a zavinil tragedie dalších milionů lidí.
Jenomže ono nejde jen o bolševiky, to je dnes svým způsobem uzavřená kapitola, jejíž neustálé zdůrazňování může odvádět od problémů aktuálních. Ostatně není novinkou, že potenciál takových zvěrstev, která se děla v sovětském Rusku nebo nacistickém Německu, je lidstvu vlastní a jeho zneužití je skryto v každém systému, a jeho pravděpodobnost je tím větší, čím více moci je soustředěno v rukou vůdce a vše závisí na jeho vůli. Nakonec co lze očekávat od lidí, kteří si přivlastní roli vůdce? Buď jim jde o osobní prospěch nebo uvěří ve svou "božskost" a předurčení k páchání blaha. Vždy jsou vinni. Riziko, že v rámci cesty k jednomu či druhému budou páchat spíš zlo, je nebezpečně vysoké.
Žádné komentáře:
Okomentovat