Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pátek 15. května 2015

Janáček si za to může sám

Tak jsem ve čtvrtek 14. května 2015 navštívil premiéru v pražském Národním divadle a přečetl si pár recenzí Janáčkovy opery Z mrtvého domu, a nejsem si zcela jist, zda jsem normální. Většina autorů je nadšena tím, jak režisér s operou naložil. Jen já ne.

Opera je dílo vybudované nad libretem, podle nějž skladatel vytvoří složku instrumentální a vokální. Při realizaci pak je doplněna složka scénická, což je v podstatě jediná činnost, při níž se mohou inscenátoři umělecky vyřádit a schovat se přitom za autora hudby. Někdy se to povede, často však ne.

Libreto poslední opery "Z mrtvého domu" si Leoš Janáček poněkud halabala sestavil sám podle autobiografické románové předlohy Zápisky z mrtvého domu, kterou napsal F.M. Dostojevský po návratu z 10 let nucených prací a vojákování. Janáček do díla zřejmě promítl svůj asymetrický vztah k písecké paničce Kamile Stösslové, připomínající stařeckou posedlost. Když jí v roce 1917 poznal, byla to krásná, 26 let mladá žena, vdaná a s dítětem, o 10 let později už byla méně pozoruhodná, Janáčkova vášeň však stoupala a spolu s ní i kroky, řekněme nestandardní.

scéna v nemocnici
Stejně tak je i libreto opery Z mrtvého domu rozporuplné, protože nejde o žádný dramatický příběh, ale sérii historek, jejíž smysl a tvar se dodnes a celkem marně hledá. Vlastně by bylo nejlogičtější operu hrát s potlačenou scénickou složkou, téměř do podoby koncertního provedení. To ovšem neláká režiséry, protože míra volnosti při svobodné realizaci takového díla je veliká. Pražské Národní divadlo svou novou inscenaci svěřilo činohernímu režisérovi, který jednotlivé scény naplnil podle nejlepšího vědomí a svědomí a k obrazu svému efektními výjevy, které se někdy velmi volně vázaly k celku. Proč ne, avšak takovéto pojetí upozaďuje hudební a zvláště instrumentální složku díla, která by měla být základem, a vytváří jakousi paralelní realitu. Dojem je podle toho silně rozpačitý, ovšem jak se dalo předpokládat, u profesionálních pisatelů recenzí je největší prostor přesto věnován opěvování právě této jevištní složky. Ke zpěvákům se dá vždycky napsat několik pochval a pohanění a u orchestru konstatovat, že nástupy nebyly úplně sladěné a trubky na začátku x-tého jednání zněly trochu falešně. Nebo naopak. To je ovšem věc, kterou zpětně nelze nijak dokázat ani vyvrátit.

zpěv je o nebohé Akulce
Podle mne právě hudební nastudování bylo vrcholem provedení a zdůraznilo skutečnou genialitu Janáčkovy hudby bez ohledu na Dostojevského, Kamilu a režiséra. A pro dirigenta Roberta Jindru, který ještě před rokem byl šéfem opery jak v pražském, tak i ostravském ND, a dnes je "jen" dirigent na volné noze, to musela být vrcholně prestižní záležitost. Podle mne jí využil beze zbytku. Ani ke zpěvákům nemám negativní připomínky, jak František Zahradníček, tak i Štefan Margita (ti mne zaujali nejvíc) byli výborní a opět je třeba poděkovat šéfstvu divadla, že našlo způsob, jak vrátit mezinárodně úspěšného zpěváka na rodnou scénu, přestože je ještě ve formě. Chystám se zajít na operu ještě jednou a nenechat se rozptylovat homoerotickými tanečky. Není třeba se obávat, že by bylo vyprodáno, ani premiéra nebyla, ale stejně je třeba si pospíšit, protože do konce sezóny se bude dávat jen pár představení a další snad až za rok.

A prosím, abych nebyl považován za zarytého obdivovatele Mařenek v kroji a vodníků v zeleném fráčku, třeba Martinů a Heřmanovy Hry o Marii byly naprosto skvělé.

Z mrtvého domu
Leoš Janáček
Národní divadlo Praha
Premiéry 14. a 16. května 2015

Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Daniel Špinar
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Iva Němcová
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Martin Buchta, Miriam Němcová
Choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Gorjančikov - František Zahradníček
Aljeja - Michal Bragagnolo
Filka Morozov / Opilý vězeň - Štefan Margita
Malý vězeň / Kovář - Pavel Švingr
Placmajor / Duchovní - Jevhen Šokalo
Stařičký vězeň - Jan Markvart
Skuratov / Velký vězeň / Hlas za scénou - Josef Moravec
Kuchař - Karel Drábek
Poběhlice - Štěpán Eliáš
Šiškov - Pavol Remenár
Stráž - Jiří Hruška
Don Juan / Brahmín / Čekunov - Jiří Brückler
Šapkin / Kedril - Ondrej Šaling
Mladý vězeň / Veselý vězeň / Čerevin - Václav Lemberk
Tanečnice - Jana Vrána

Žádné komentáře:

Okomentovat