Složitý život nejen Plisecké

Před mnoha lety jsem na jakési výstavě v Praze viděl fotografický portrét staré oduševnělé ženy, jejíž tvář byla rozryta snad stovkami vrásek. O dlouho později mne život zavál do Minsku a přátelé mi doporučili podnájem v příjemném bytě u staré, laskavé a vyděšené paní. V jejím pokoji visela ona fotografie z pražské výstavy. "Kdo to je," ptám se? "Moje matka," odpověděla. A začala vyprávět příběh velké běloruské židovské rodiny, ze které přežili válku jen ony dvě a strýc, protože utekli do lesních bažin, kam se Němci nedostali. Někdy po válce s nimi dívka šla v prvomájovém průvodu mezi všemi těmi tajemníky a předsedy a ptala se strýce proč tam jsou, co tam dělají. A strýc jí vzal stranou a šeptem jí odpověděl: "Musíme, jinak by nás zabili." Strýc byl nakonec také vysokým stranickým funkcionářem a matka předsedkyní svazu žen.

Vedle této fotografie viselo několik dalších s podpisy známých ruských primabalerin. A moje bytná Maria Isakovna, stará opuštěná žena, která nepoznala otce a vlastní život obětovala matce, se rozpovídala, protože balet byl její jediná láska, i když byla inženýrka a pracovala jako vedoucí odbytu v MAZu (Minský automobilový závod). Ta největší fotografie patřila Maje Michajlovně Plisecké.

Maja se narodila v roce 1925. Také její matka byla židovka. Do lágru v Kazachstánu se však i se čtyřměsičním synem dostala proto, že její manžel, přesvědčený komunista, jemuž předseda vlády Molotov věnoval jeden z prvních automobilů vyrobených v SSSR, byl v roce 1938 popraven jako zrádce národa. Takových žen bylo jen v tomto lágru 6000. Maya složitě, ale přesto dokázala ukončit své taneční školení a v 18 letech se stala tanečnicí Velkého divadla v Moskvě. Za 4 roky tancovala hlavní roli v Labutím jezeře. Ta se stala jejím majstrštykem, umírající labuť jí přinesla světovou slávu.

Maja Plisecká 1960

Její věhlas se rychle šířil a po odchodu Galiny Ulanové ze scény se v roce 1960 dopracovala k titulu prima ballerina assoluta Velkého divadla. Plisecká byla nejen úžasná baletka, ale i lamačka mužských srdcí. Tomu prvnímu dokonce přerazila při tanci i nos, když  v roce 1947 poprvé vyjela tancovat do Prahy. Ve 30 se vdala za 19letého mladíčka, snad proto, aby jí pustili s divadlem do Budapešti, a za 3 měsíce byla zase svobodná. Nakonec se  v roce 1958 vdala za začínajícího skladatele Rodiona Ščedrina, později předsedu svazu sovětských skladatelů, který pro ni psal, na příklad Suitu Carmen nebo Annu Kareninu, ale také pomstil své předchůdce dlouhodobým poměrem s rakouskou herečkou Marií Schell. Jeho únikové tendence prý tlumili výhrůžkami straničtí tajemníci. Téměř celá 50. léta nesměla Maja vyjet na západ, až v roce 1959 jí ruský vůdce Chruščov dovolil jezdit do zahraničí.

Maja Plisecká 1975

Podobně jako Šostakovič, Richter nebo Rostropovič se stala ikonou sovětské propagandistické mašinerie. I když za tu cenu, že NKVD měla své mikrofony i v její manželské posteli. Ale stala se prvotřídním exportním artiklem země s možností volného pohybu po světě. Tancovala v Bílém domě, spřátelila se s mnoha významnými umělci i politiky, m.j. s dirigentem Leonardem Bernsteinem nebo bratrem amerického prezidenta Robertem Kennedy a jeho rodinou. Jejich vztah ovšem skončil na tom, že potřebovali tlumočníka. Na prvním "rande" jím byl sovětský velvyslanec Dobrynin. Marcovi Chagallovi stála jako model pro gobeliny v MET.

Jako světový unikát Plisecká dosáhla uměleckého vrcholu po čtyřicítce a aktivně tancovala do 60 let. Později byla uměleckým ředitelem baletu v Římě a koncem 80. let působila i v Madridu. Po rozpadu SSSR přijali i s manželem litevské státní občanství a přesídlili do Německa. Dům v Mnichově, kde žili, Ščedrinovi údajně darovala Maria Schell. Maja v té době patřila mezi obdivované VIP a přijímala ocenění z celého světa včetně Ruska. Řád Za zásluhy o vlast I. stupně jí udělil prezident Putin roku 2005. Její jméno nese také asteroid č. 4626.

Maja Plisecká při přebírání ceny prince Asturského v Madridu 2005

Plisecká a Ščedrin byli údajně jedni z mála Rusů, kteří se odvážili protestovat proti vpádu do Československa v roce 1968. Před 4 lety poskytla interview rozpornému ruskému novináři Vladimiru Poznerovi, kde svou zemi nijak nešetřila. V onom interview řekla toto: "Co je to komunismus, co je to socialismus? Je to horší než fašismus, ale oni to tehdy nechápali, oni upřímně věřili. Za svůj dlouhý život jsem poznala to i ono. Fašismus byl vidět a komunismus byl skrytý. Co dělali v koncentrácích bylo všem známo. Co se dělo v koncentrácích všemocné NKVD nevěděl nikdo. To bylo tajné. To skrývali, lhali atd. Ale já si nemyslím, že to bylo lepší. Nemyslím si, že obětí bylo méně. Myslím, že jich bylo víc, mnohem víc. Nemohu k tomu říct nic radostného. Němci dělali to, co jim přikázali. A u nás to dělali dokonce na vlastní přání. Bylo jim příjemné mrzačit, zabíjet..."

Maja Plisecká -  Officier de la Légion d'honneur, 23.2.2012

Podobně se o minulosti spolu s manželem vyjadřovali i v závěru loňského roku v interview poskytnutém při příležitosti uvedení Ščedrinovy opery Levša Mariinským divadlem s dirigentem Gergievem v Londýně. Komentovat události v současném Rusku však kategoricky odmítli. Ostatně tu operu hrálo divadlo, jehož šéfem je osobní přítel Vladimíra Putina.

Maja Plisecká zemřela ve věku 89 let včera 2. května 2015 v Mnichově na následky rozsáhlého infarktu.

Mstislav Rostropovič, dirigent a jeden z nejlepších violoncellistů 20. století o Plisecké řekl:

" 'Neopakovatelná.' Na ní je mimořádné vše - výraz, tvář, tělo. To božské tělo se nedá srovnat dokonce ani s violoncellem, houslemi a žádným jiným hudebním nástrojem. Je v něm nepochopitelná schopnost vyjádřit nejjemnější hnutí duše. Ta schopnost je vrozená. Aby ji člověk měl, musí se narodit geniálním. Je překvapivé, že je stvořena z toho samého jako my. Je v ní stejný koktejl, ve kterém je smíchána láska i odmítání, odplata a nejspíš i zloba. Ale to všechno v jedinečném souladu těchto vlastností, jejich dávkování, proporcích. A samo sebou, v nepostižitelné schopnosti vyjádřit emoce vlastním tělem. Jak můžeme my, prostí smrtelníci, vyjádřit své emoce tělem? Leda bouchnutím dveřmi, když odcházíme..."