Českorakouská vzájemnost?

Z Prahy to moc vidět není. Ta se v rámci satisfakce za "třistaletjsmetrpěli" nejprve zbavila Rakouska a šlechty, Židů ji zbavili nacisté, pak se zbavila Němců, Rakušanů, Maďarů a Rusínů, po nich buržoazie včetně trafikantů, inteligence, komunisty, kteří to spískali, si ale nechala, a nakonec šli stranou i bratři Slováci. A teď je zahleděna do sebe jako buranského pupku světa. Ale když přijedete do Vídně a trochu o ní něco víte, setkáte se div ne na každém rohu s českorakouskou vzájemností.

To třeba stojíte na Opernringu a jen pár kroků od opery najdete na domě desku:

A to už nemluvím o tom, že snad nejvýznamnější osobností v historii tohoto divadla byl v Čechách narozený a vyrůstající Gustav Mahler. Proti opeře je Albertina, jejíž jeden z ředitelů pocházel z Čech. Albertina přiléhá k Burggarten na jejíž oranžerii zanechal své stopy J.V. Myslbek. Ten také vytvořil sérii soch na atice parlamentu. Ve Volkstheater hrál léta Pavel Landovský, v Dorotheumgasse je světoznámá kavárna syna českých rodičů Hawelky atd. atd. Konec konců i ten "tatíček" Masaryk, prezident Osvoboditel, který se dle zákona 22/1930 Sb. zasloužil o stát, tady léta studoval a pracoval a plodil děti.

Další důkazy mi přinesla návštěva divadelního muzea v  listopadu 2016 a byly hned tři.

Tak zaprvé samotný objekt muzea. Je to Lobkovický palác, který používala rodina knížete Lobkovice do té doby, než někdy v polovině 19. století přesunula svůj hlavní stan do Roudnice nad Labem. Po vzniku Československa byl palác od roku 1919 do roku 1938 sídlem československého velvyslanectví. Když Lobkovicové v zájmu lidu v Československu o všechno přišli, odjeli a teď dávají dohromady to co dostali zpátky a jezdí do Ameriky propagovat Česko.

A palác na videňském Lobkovickém náměstí, který náleží Kulturněhistorickému muzeu, je v letošním roce již 25 let sídlem Divadelního muzea a v současnosti tam probíhají dvě výstavy, které se váží k Česku a Češi se na jejich přípravě podíleli. Jednak je to rozsáhlá expozice "Spettacolo barocco! Triumf divadla.", o které píši jinde, a za druhé je zde výstava o Václavu Havlovi a vídeňských premiérách jeho her, která nese název:

JEHO SVOBODA JE I NAŠE SVOBODA

Kurátorem výstavy je dlouholetá Havlova spolupracovnice Anna Freimanová, výstavu připravila Knihovna Václava Havla v Praze a Divadelní muzeum ji prezentuje společně s Českým centrem Vídeň.

Výstava není rozsáhlá, jsou to dva sály, ale i ten, kdo Havla zrovna dvakrát nemusí, si nejspíš řekne: "No dobře, to všichni tihle lidi lžou? A proč je jeho busta v americkém kongresu, proč má New York Den Václava Havla a proč ti, kdo jsou zbaveni svobody, se upínají k jeho dědictví?"

Jsou tam jeho fotografie, poznámky, plakáty, dopisy, holínky ve kterých koulel sudy v trutnovském pivovaru a také psací stroj.

Ono nakonec nejde o to, že ti lidé, o kterých píši nahoře, včetně Havla, byli Češi, a že by mne to nějak nadnášelo k vyšší osobní hodnotě. Spíš je to tak, že jsou to uvěřitelní lidé, kteří bydleli za rohem nebo ve stejném městě, a že jaksi mám pocit: když oni to dokázali, tak proč ne já? Což má jednu výhodu, že totiž nezáleží na tom, jestli oni mluví česky, německy nebo třeba hebrejsky.

Jo, a ten třetí doklad popisuji zvlášť, najdete ho někde vedle.