"Nesmíte snít o kariéře, ale o hudbě samé," říká vítěz letošního ročníku soutěže královny Alžběty v Bruselu Lukáš Vondráček.
Narodil se před 30 lety v Opavě dvěma klavíristům a on sám jím byl od dvou let. Na rozdíl od ostatních dětí chodil denně do školy jen krátce, většinou docházel na přezkoušení a když byl ve 12 letech přijat na ostravskou vysokou školu (v sedmi mu to ministerstvo zatrhlo), studoval ji současně se školou základní. V roce 2000 poslali rodiče jeho nahrávku klavíristovi a tehdejší šéfdirigentovi České filharmonie Vladimiru Ashkenázy a ten mu okamžitě nabídl pomoc. „Takový klavírista se rodí jednou za třicet let," prohlásil.
Říká o sobě, že je úplně normální. že byl třeba se svou přítelkyní někde u Chrudimi a rekreovali se tam. On se přitom navíc naučil první větu Mozartova koncertu.
A takhle famózně prezentovaný 3. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova ve finále soutěže královny Alžběty dne 26. května 2016 mu přinesl absolutní vítězství letošního klavírního klání.
"...já jsem o sobě vždycky věděl: ´Máš ten potenciál, ale ještě pořád jsi ho nedotáhl, ještě pořád ti něco chybí.´ A až teď během té soutěže jsem měl dojem, že už to tam skoro bylo – to naplnění."
Jakýsi milovník hudby napsal k záznamu na youtube toto: "Jeho výkon je prostě neuvěřitelný. Za celých čtyřiasedmdesát let svého života jsem slyšel stovky klavíristů hrát tento koncert, ale nikdy ne s takovou vášní a nadšením. Vehnalo mi to slzy do očí, mám husí kůži po celém těle..." Asi nebyl sám.
A nad to všechno ho pozvala královská rodina na soukromou večeři. Dost velký rozdíl v porovnání s unuděným prezidentem Zemanem a jeho fámulusy svorně klímajícími na Pražském jaru.
 |
| Když si obrázek zvětšíte, uvidíte, že zvlhly i královské oči. |
 |
| ... a takhle mu gratulovaly královna Mathilda i slečna princezna Elisabeth, vévodkyně brabantská (14). To byl ještě v džínách. |
 |
| Ovšem na předávání ceny se oblékl komplet do gala. |
 |
| Ostatně i královna Mathilda vypadala královštěji. |
O KONCERTU
Od té doby Lukáš Vondráček vystoupil v Česku jen jednou. A v pátek 4. listopadu v Rudolfinu zde hrál poprvé s orchestrem od svého bruselského triumfu. Koncert to byl slavnostní i jinak, neboť byl spojen se státním svátkem Polska, tudíž přítomností moderátorky, která naštěstí nemluvila zbytečně moc a mluvila k věci. Pak orchestr zahrál obě hymny („Jeszcze Polska nie zginęła“ mi připomněla, že něco slovanského je nejspíš i ve mně.) a následovaly milosrdně krátké projevy velvyslankyně Polska v Praze a generálního ředitele Českého rozhlasu. A o přestávce roznášeli číšníci sklenice vína, kterým neodolalo ani pár muzikantů.
Koncert zahájila Lutoslawského skladba a po ní přišel na řadu Prokofjevův 3. klavírní koncert a Lukáš Vondráček.
Hrál způsobem, který není k slyšení často. Jako kdyby v sobě vybudoval členitou konstrukci skladby, kterou ze sebe s vervou vytrhává a prostřednictvím klavíru ji bez zaváhání přenáší na fascinované posluchače. Popravdě mnohem častěji lze slyšet muzikanty, kteří dokonale technicky zahrají celou skladbu, všechny noty, ale zůstanou nezaujatým účastníkem tohoto procesu. Přestože jsem slyšel podstatně víc klavíristů, nejblíž Vondráčkovu pojetí se mi zdál Denis Kožuchin, stejně starý vítěz bruselské soutěže z roku 2010. Před třemi roky hrál Na Rejdišti 6. sonátu Sergeje Prokofjeva. Vondráček hrál o pár měsíců později v Rudolfinu sedmou. Nejspíš mají opravdu něco společného.
Po přestávce hrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu Čajkovského pátou symfonii. SOČR představuje kvalitní těleso schopné výborných výkonů, avšak jakoby nabit Vondráčkovým strhujícím klavírem, hrál způsobem zcela ohromujícím. Naposledy jsem je slyšel v červnu v Litomyšli při Mahlerově monumentální 8. symfonii, kde byli výborní, leč v tom obrovském aparátu je obtížné vnímat jeho jednotlivé součásti. Ale i s odstupem několika dní od pátečního koncertu mám stále dojem, že ten rudolfinský Čajkovský byl jedním z nejlepších orchestrálních výkonů z těch stovek, které jsem slyšel. Někdy je dřina koncert doposlouchat a asi i hrát, tady to byla radost. A protože jsem seděl blízko, viděl jsem tu obrovskou radost i ve tvářích všech houslistů, violistů a violoncellistů, včetně koncertního mistra, kteří seděli nejblíže dirigentovi. Obvykle to je tak jeden, maximálně dva "srdcaři", ale i tohle dokazuje, že šlo o něco absolutně mimořádného. A dirigent Nesterowicz je v tom podpořil.
Přiznám se, že jsem si přečetl i první ohlasy a také ty byly zajímavé. Zatímco nepřehlédnutelný klavírní virtuoz a pedagog byl koncertem nadšen, rovněž nepřehlédnutelná hudební novinářka vzala Vondráčka na milost, ale orchestr prý nic moc. Být s takovouhle náturou hudebním kritikem, tomu říkám obětovat se povolání.
Jo, a 14. ledna 2017 dává Lukáš Vondráček v Rudolfinu beznadějně vyprodaný recitál (Šostakovič, Brahms, Novák, Schumann).
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent: Michal Nesterowicz
Lukáš Vondráček (klavír)
4. listopadu 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Witold Lutosławski: Malá suita
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26
přídavek - Ferenc Liszt: Transcendentální etuda č. 9
=přestávka=
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64
Antonín Dvořák: Slovanský tanec č. 8 g moll Furiant
Žádné komentáře:
Okomentovat