Plzeň, Markétka a nové divadlo

Do Plzně přijíždím vždycky s poněkud slavnostním pocitem a očekáváním. Pocházeli odtud mí rodiče, dědeček tam byl ředitelem pojišťovny a místostarostou Sokola, druhý úspěšným obchodníkem, měl jsem tam strýce a tety, s nimiž jsem prožíval vystěhovaní a kriminály, a bratrance a sestřenice, jež jsem doprovázel na první ples i oslavu promoce. A ti všichni byli navíc o něco lepší lidé, protože Plzeň osvobodili Američané, což se posléze trochu přeneslo i na mne, když jsem se tam stal na čas majitelem realit.

Tentokrát jsem jel do divadla. Zatímco kdysi byla cesta výletem div ne na půl dne, dnes mi Google ukázal 1:11 hodiny a moc se nespletl. Podvědomě pozitivní očekávání se naplnilo, když na parkovišti u divadla bylo nejen místo, ale za 30 Kč jsem mohl parkovat třeba až do pondělního rána (byl pátek odpoledne). Obešel jsem známá místa, páteční odpolední ruch mi připadal spíš sváteční, jen bezdomovců se mi tam zdálo nadprůměr, a skončil jsem v kavárně Měšťanské besedy s výhledem na Smetanovy sady se sochami hned dvou Smetanů a Kopeckého sady s konzervatoří, kde studoval i režisér večerního představení Jiří Heřman.

Velké divadlo Plzeň

Premiéra Gounodovy opery Faust a Markétka proběhla ve Velkém divadle před 2 měsící a páteční představení bylo tuším osmé. Není to tak dávno, co jsem viděl přenos z MET s Marinou Poplavskou, René Papem a Jonasem Kaufmannem a říkal jsem si, že konfrontovat toto představení s tím, jak se s operou vypořádá oblastní divadlo v Čechách, by nemuselo být nezajímavé. Navíc režisér Heřman byl do loňského roku šéfem opery pražského Národního divadla, kde vytvořil několik neotřelých inscenací. Abych dlouho nemluvil, představení se lišila dost. Spíše ovšem režijním pojetím, které v Plzni bylo více "evropské". Minimální scéna, což je ovšem na oblastních divadlech spíše ekonomický imperativ, zato spousta symbolů, které sledovat je vysoko nad síly díváka. Vzhledem k tomu, že nefungovalo titulkovací zařízení, mohl děj sledovat jen dobrý znalec díla. O to víc pak bylo možné se soustředit na hudbu a zpěv, což vůbec nebylo na škodu. Najednou mi připadalo, že hudby je tam víc než v MET, a vlastně se potvrdilo to, co přívrženci "režisérského stylu" neradi slyší, že hudba a zpěv jsou v opeře primární. A pokud jde o zpěváky, Faust Rafaela Alvareze byl nespolehlivý, Ondrej Mráz jako Mefistofeles dobrý, Markétka Petry Šimkové Alvarezové vynikající. Kdyby to nebylo až rouhačské, řekl bych, že lepší než ta Poplavské. Škoda, že se tato zpěvačka objevuje tak málo na jevištích. A že jí přebývá pár kilo, o tom mluví sama. Takže celkový dojem byl nad očekávání dobrý, mimo jiné i proto, že představení bylo vystavěno tak, že dramatičnost gradovala a konec byl nejpůsobivější.

Paradoxy ve foyer - a Václav Talich se na to kouká

Celkem se potvrdilo to, že divadlo v Praze a v oblasti je obrovský rozdíl, což nikdo nezpochybňuje. O Vídní či Milánu nemluvě. Vzhledem k tomu, že hlediště má zhruba 400 míst a nebylo plné, zdá se, že zájem o operu není nijak masový, což také nepřekvapuje. Ale diváci byly slavnostně oblečeni, vlastně jen já jsem neměl kravatu. Potlesk byl uměřený, a část diváků odešla před koncem, avšak zjevně proto, že jinak by se nedostali domů. Tedy až na ty 3 dámy, co nejspíš dostaly lístky za dobré pracovní výsledky, a o přestávce prchaly s provinilým výrazem kamsi do baru.

V dohledné době čekají plzeňské divadlo poměrně velké změny. Jednak odchází ředitel, aby pozvedl z bahna Národní divadlo v Praze, jednak dostala nového šéfa opera v osobě Ilji Šmída, vytlačeného z ředitelování FOK, ale hlavně se staví za cca 900 mil. Kč nové divadlo, určené primárně opeře. Od toho starého je to asi 400 m, míst v hledišti bude 500 a zatěžkávací zkouškou pro něj se stane rok 2015, kdy Plzeň bude "Evropským hlavním městem kultury". Tak držme palce.