Vrcholná událost společenské sezóny v Miláně má pevné datum. Je to zahajovací představení divadla La Scala, které se koná každoročně 7. prosince, v den svatého Ambrože, patrona města a ve 4. století místního biskupa. Za osobní shlédnutí této exkluzivní podívané zaplatíte 1700 €, nehledě na róby, šperky a parfémy. Zato se můžete pyšnit tím, že jste byli v divadle s italským prezidentem, jeho kolegy z Gabunu a Senegalu, Marianou Berlusconi nebo milánskou starostkou, jíž manžel právě pro tuto příležitost sehnal zelené šaty od Giorgio Armani. Jinak se hlediště hemžilo pány spíše důstojnými a kráskami spíše bývalými. Jak to vypadalo na 6. balkónu vidět nebylo, i když 600 € bezdomovec také jen tak nevyhodí. Velké slávy ve městě se ovšem účastní i koně, letos se té cti dostalo 15letým holandským policejním běloušům Van Goghovi a Bellatrix.
Letošní představení možná vzbudilo nadstandardní zájem, neboť šlo o premiéru slavné Bizetovy opery Carmen, jejíž režie byla svěřena známé, byť poněkud extravagantní 40leté Sicilance Emmě Dante (údajně na opeře v životě nebyla) a hlavní role prakticky neznámé 25leté Gruzínce Anitě Rachvelishvili, čerstvé absolventce pěvecké akademie La Scaly. Dirigent prozradil, že je nejen talentovaná, ale zkoušela s přímo fanatickým zaujetím, takže je i zodpovědná. To, že poněkud překvapivě postoupila takto vysoko, jistě ocenila slovenská sopranistka Adriana Kučerová, která po ní "zdědila" roli Mercedes. Přípravy byly jistě veliké, v pátek 4. prosince proběhla generálka pro diváky pod 30 let a za 20 €, při níž chyběl jen Jonas Kaufmann, údajně pro lehce zvýšenou teplotu. Současně však bylo oznámeno, že v pondělí nastoupí na 100 %. Divadlo také uvolnilo trailer s ukázkami ze zkoušek.
Před představením pršelo, a jak to vypadalo před divadlem je vidět zde.
Obecenstvo se začalo sjíždět dlouho před začátkem a hledištěm zněl čilý hovor. Pak sál ztemněl, mobilní telefony byly vypnuty a nastoupil dirigent Barenboim. V košili se stojacím límcem bez kravaty a s kalhotami v pase lehce menšími než se na takovou událost sluší, zatímco pánové v orchestru měli červené kravaty. Ohlášená minuta ticha za muzikanty, kteří díky ekonomické krizi ztratili místo, se smrskla na sotva postřehnutelných pár vteřin před hymnou a pak se rozjela předehra. Dirigent, který bezchybně vedl orchestr střídáním energických gest, až erupcí, s okamžiky, kdy působil jako nezávislý pozorovatel, se před tváří kamer předvedl i jako zdatný showman, který vzdušnými polibky a jinými gesty do orchestru zpestřil přenos. Hlavními hvězdami byli bezpochyby Kaufmann a Rachveshvili. Ten první bez vyjímky dokonalý hrdina, Carmen také, i když se již ozvali kritici, že je příliš mladá, nedozrála bla bla bla... No, já si myslím, že má věk Carmen, kterou zpívá a je schopna přinést představení něco, co později nemůže. To nadšení a vášeň, neotřelost pohledu. Jsou zbytečné řeči o tom, že dobrá zpěvačka/herečka dokáže... Ne každý má dar nepřekročit po celý život 30 let jako Reneé Fleming a i když Lucie z Lammermooru v podání 59leté Sutherlandové je z pěveckého hlediska jistě vyjímečná hudební záležitost, celkově to působí až poněkud perverzně. Opera je taky divadlo od slova dívati se, nikoli diviti se. Jinak bychom si ji mohli pouštět v iPodu.
Schrott byl také vynikající, dokonce až tak, že měl člověk pocit jakési nezodpovědné ležérnosti. Takhle zpíval toreadorovu píseň na plese Semperovy opery 2009 a bylo to o dost horší než v Miláně. Jen snad na okraj bych doplnil, že spokojený rodinný život s Annou Netrebko a krátký sestřih trochu změnily jeho drsný chlapský vzhled. Ale nic proti Ivanům, pokud zpívají. K Damato nemám co říct, ale skvělé byly sbory.
Celkové pojetí se nemusí líbit každému, závěrečná scéna, kde Don José než Carmen zavraždí, tak ji stačí ještě v návalu citu naturalisticky znásilnit, nemusí být po chuti každému, stejně jako zacházení s náboženskými symboly. Citlivé duše mohou skřípat zuby, i drsnější slovo utrousit.
Ale lepší je poslouchat a dívat se. Takže takhle to vypadalo a znělo při představení v 1. jednání a pokračovalo ve druhém až do finále.
Děkovačky po představení byly velkolepé, největší potlesk, déšť karafiátů a volání bravo sklidili Kaufmanna a Rachvelishvili, po nich Schrott a jaksi povinně Damato. Hodně za nimi pak Michele Losier jako Frasquita, pravděpodobně i díky líbezným úsměvům, které vrhala kdykoli a kdekoli během představení. Zpestřením pak bylo bučení části publika poté, co se na scéně objevila Emma Dante se svým týmem. Jako správný chlap se však ukázal Daniel Barenboim, který neváhal vytáhnout po chvíli značně rozpačitou režisérku znovu před oponu. Bučení ustoupilo do pozadí jasně přehlušeno potleskem a voláním bravo. V závěrečné oponě se na scéně objevil i celý orchestr. Lze říci, že relativně odvážný tah vyšel. Teď čeká divadlo 6 repriz a znovu až za rok. Z hvězdné sestavy však zůstane jen Rachvelishvili která potáhne představení, ale do té doby si v Miláně nezazpívá. Jsem rád, že nejsem odborník na slovo vzatý, který, aniž by vydal hlásku, považuje za svou morální povinnost před lidstvem představení strhat a aspoň některé představitele hlavních rolí zašlapat do země. Na tom si dali záležet třeba operachic. Pro mne to bylo skvělé a díky RAI a organizátorům přenosu až do Slovanského domu v Praze jsem teoreticky ušetřil dobře 800 €. Pokud bych si však 2 roky počkal, mohl jsem si to celé pustit na youtube:
PS: Kdo už se vypravil do Milána, a měl čas, určitě si nenechal ujít galakoncert superhvězdy nejzářivější - Placido Dominga, který už ve středu 9. prosince oslavil 40 let od prvního vystoupení v La Scala. A jak jinak než zpěvem.
Žádné komentáře:
Okomentovat