Patricia Petibon - něžný Villazon v sukních

Pro českého diváka/posluchače je sopranistka Patricia Petibon jakoby ve stínu jiných hvězd, ale kdo sleduje operní scénu, ví o ní. Že je Francouzka, temperamentní, lehce excentrická, vzdělaná, skvělá v širokém rozpětí žánrů. V posledních letech byla k vidění jako rázná Despina (Mozart: Cosi fan tutte) v salzburské inscenaci vedle Miah Persson a Isabel Leonard (2009). O rok později jako Bergovu velmi lehce oděná Lulu rovněž v Salzburgu a konečně vloni jako civilní Gilda v mnichovském Rigolettovi s Josephem Callejou. Samozřejmě toho má díky svým 43 létům na svědomí mnohem víc, i když původně vystudovala muzikologii, k níž si zpěv přidala. Ten základ lze poznat z toho, jak kvalifikovaně mluví o skladbách které interpretuje.

V posledních letech nahrává výhradně s DGG a tak lze slyšet její italské barokních arie z roku

nebo španělské arie a písně (2011)

Jenomže jedna věc je vidět ji a slyšet ze záznamu a úplně jiná živou v sále. Což se podařilo v úterý 8. října v Praze. A za to patří další poděkování paní Aleně Nachtigalové neboli Nachtigal Artists. Šlo o jeden z promo koncertů k CD Nouveau monde (1912), který představuje barokní arie, ale i lidové písně z Jižní Ameriky a Francie.

Tady je ukázka z programu, i když není z říjnové Prahy ale únorové Ženevy.

V Praze to končilo takhle:

Koncert byl přátelský, radostný, spontánní, zkrátka krásný. Navíc prostřední ze 3 přídavků byla éterický podaná arie Lascia ch’io pianga z Handelovy opery Rinaldo, která vždycky spolehlivě zabere. Skoroslečna vedle mne se ani nesnažila zatlačovat slzy. Ovace byly veliké, vstávalo se celkem 3x, i když čeho je moc, toho je přiliš. A tak nemám žádný problém přiřadit zpěvačku k absolutním hvězdám komunikace s diváky, jakými jsou Rolando Villazon a mezi zpěvačkami Cecilia Bartoli a Joyce DiDonato. A protože obě tyto dámy budou příští měsíc zpívat v Praze, bude podzim 2013 požehnaný, ať už volby dopadnou jakkoli. Že i toto je díky paní Nachtigalové snad ani netřeba zdůrazňovat.