Opereta semper viva? Podruhé.

I když můj hlavní zájem v oblasti vokálně-instrumentální hudby je orientován na operu, nezříkám se ani žánrů lehčích. A tak jsem v poslední době absolvoval strhující Bernsteinovu West Side Story z roku 1957 v Berlíně, a stejně starou My Fair Lady jsem viděl v nadšeném prostředí českých ochotníků ve Vídni. A také Čardášovou princeznu Emericha Kalmána z roku 1915 ve vídeňské Volksoper a Lehárovu Cikánskou lásku (1910) v budapeštském operetním divadle.  A jak jde čas vpřed, tak se posouvám zpátky, takže moje exkurze do tohoto žánru zatím skončila u Straussova Netopýra z roku 1874 v pražské Státní opeře.

Tenhle slavný kus je vybudován nad libretem vycházejícím ze stylově nablblé francouzské frašky s převleky, jejíž příběh snad ani nestojí za vyprávění. Nicméně jsou tam nejméně 3 hudební čísla, která musí znát téměř každý, i ten, kdo tímto žánrem pohrdá.

Jednak je to předehra, často hraná samostatně. Takhle ji třeba hráli Vídenští filharmonici s Nikolausem Harnoncourtem v Theater an der Wien v roce 1999.

Další číslo má podobný charakter a chechtavou arii Mein Herr Marquis... zpívala i Edita Gruberová, tehdy 34letá, ve Vídeňské státní opeře v roce 1980.

Ale Fledermaus, tak se kus jmenuje v originále, protože hybatel děje kdysi strávil opilý silvestrovskou noc na lavičce v kostýmu netopýra, se dostal i mezi poměrně často hrané kusy na operních scénách. A to proto, že skladatel v roce 1882 napsal pro jakýsi charitativní koncert poměrně slavnou arii Frűhlingsstimmen (Hlasy jara) a o 2 roky později pak i s tímto číslem uvedl Netopýra v hamburgské opeře její tehdejší šéf Gustav Mahler. A o 10 let později i v opeře vídeňské. A takhle ji zpívala Kathleen Battle na novoročním koncertu Vídeňských filharmoniků v roce 1987. Taktovku tehdy stále ještě držel Herbert von Karajan (1908-1989):

A protože sláva je vrtkavá, tak tako skvělá a krásná zpěvačka byla o 7 let později vyhnána z Metropolitní opery pro "neprofesionální chování" za potlesku spolupracovníků, a do žádné opery už nikdy nevstoupila.

Ale vraťme se do Státní opery. Tam se Netopýr hraje párkrát do roka v inscenaci z roku 1991, což není až takový problém, ve Volksoper mají inscenaci z roku 1987. A bylo by úžasné se octnout v té době, protože zpěváci, kteří vystupovali 29. září, byli tehdy v optimálním věku pro takový kus. Dnes se dá jejich vášním s těmi pleškami a kily navíc sotva uvěřit, i když třeba Jan Ježek v roli Eisensteina neboli markýze má za sebou bohaté operetní zkušenosti. Orchestr však hrál před jen zpola naplněným hledištěm slušně, zpěváci se snažili, a Johann Strauss je Johann Strauss. Ale pokud budu chtít vidět operetu příště, přece jen si asi zajedu do Vídně nebo Budapešti. A nebo do newyorské Metropolitní opery, kde v ní budou na Silvestra zpívat Susanna Phillips a Christine Schäfer a dirigovat bude Adam Fischer, nedávno před politickými tlaky uprchnuvší ředitel Maďarské státní opery. Jojo, nikdo není doma prorokem.