Na světě opery je snad nejlépe vidět, jak čas utíká, a přitom není čeho litovat, protože jak na jednom konci hvězdy ze scény odcházejí, na druhém se někdy okolo třicítky nasouvají nové.
Jednu bylo možné vidět v neděli 3. března 2013 v pražské Smetanově síni. Ruska Olga Peretyatko se představila v roce 2007 jako 27letá na Operalii a ve finále skončila druhá. Potom se objevila na youtube serie klipů z jejího absolventského koncertu o 2 roky později a to už byla hvězda jasná a dál stoupala na koloraturním nebi.
Olga Peretyatko jako Gilda s Leo Nuccim v roli Rigoletta
Někdy v prosinci jsem se zmínil o jejím letním vystoupení v Rossiniho Matildě di Shabran v Pesaru po boku J.D. Floreze. V létě stála v Baden-Badenu vedle Rolando Villazona v jeho režii Elixíru lásky, v prosinci tam zpívala s Hampsonem a Villazonem v silvestrovském gakakoncertu a teď byla v Praze. Byla skvělá, ale když poslouchám její arie a porovnávám je s tím, co je k vidění a slyšení na youtube, je určitě škoda, že Praha nemá operní inscenace takové úrovně, aby tam bylo možné takovéto zpěváky pozvat. Ale třeba ji ukáže MET ve svých přenosech, v příštím roce tam zpívá Elvíru v Puritánech.
Druhou hvězdou je Isabel Leonard. V roce 2007 jako 25letá zpívala v MET Stefana (Romeo a Julie), o 2 roky později Dorabellu v nádherné salzburské inscenaci Cosi fan tutte.
Isabel Leonard/Dorabella je ta bruneta balancující na zábradlí.
Pak porodila syna, vloni udělala div ne hlavní postavu z cherubína v glyndebournské Figarově svatbě a k tomu průběžně zpívá v MET a jinde.
A pak jsou tu 2 zpěvačky, které už člověk bere na špici jako samozřejmost. Gruzínka Nino Machaidze, zítra 30letá, se uvedla v roce 2008 v Salzburgu jako Julie vedle Villazona a její pozice na vrcholu je od té doby samozřejmostí.
Leo Nucci tentokrát s Nino Machaidze
Ale především je to Danielle De Niese, které bude v dubnu sice už 34 let, ale od 19 se pohybuje na nejlepších světových operních scénách.
Danielle de Niese
Ale nejen tyhle čtyři, z nichž jen Isabel Leonard jsme neviděli v Praze, představují mladou krev světové operní scény. Mezi mladou špičku patří třeba Ukrajinka Oksana Dyka (Tosca v La Scala, Kníže Igor v MET), další Gruzínka Anita Rachvelishvili, kterou Daniel Barenboim v prosinci 2009 obsadíl jako čerstvou 25letou absolventku akademie La Scala do premiéry Carmen vedle Jonase Kaufmanna, za rok ji zpívala v MET a předvedla se v dalších 6 rolích, Běloruska Oksana Volkova (Magdaléna v Rigoletto, MET), Američanka Susanne Philips, vítězka Operalie 2005, 30letá Němka Anna Prohaska nebo Lotyška Kristine Opolais (Rusalka z Mnichova, v příští sezóně Madamme Butterfly v MET).
Všechny tyhle mladé ženy skvěle zpívají, jsou inteligentní a vzdělané a většinou dobře vypadají na scéně i mimo ní. Jenomže čím víc jich člověk slyší, tím víc si uvědomuje, že existuje ještě další rovina mistrovství, kterou zpěvák vtáhne posluchače do svého světa a z koncertu se stane gejzír radosti a vášně, které přenese na publikum. On k tomu nepotřebuje příběh a režiséra, ten dar je v něm a tento zážitek spolehlivě přivede diváky znovu do koncertní síně nebo arény. Ale těch je málo, já bych tuto značku kvality dal Rolando Villazonovi, Cecilii Bartoli a Joyce DiDonato a po pražském koncertu kupodivu i J.D. Florezovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat