Současná Dalího retrospektivní výstava se koná od listopadu v pařížském muzeu moderního umění Pompidou Centre a až 25. března skončí, přesune se do Madridu.
Je 11:00 a brána se otevřela pro návštěvníky se vstupenkami zakoupenými předem. |
Předcházející Dalího výstava v Pompidou Centre se uskutečnila při příležitosti jeho 85. narozenin a navštívilo ji 900 000 diváků. A výstavu Clauda Moneta v Grand Palais v roce 2010 dokonce 920 000 návštěvníků.
Zatímco Monet je duší Francie a jeho dům se zahradou a jezírky v Giverny je poutním místem, Dalího výstava je proto tak přitažlivá, že ukazuje nejrozpoutanější imaginaci, kterou Dalí vládl nebo spíš ona ovládala jeho. Naprostou svobodu v mezích surrealistického vidění světa a neskrývanou sexualitu, to vše zabalené do dokonalého malířského řemesla..
Záběr z Andaluského psa: mravenci se hrnou z díry v dlani |
Dalího vstup do pařížského hájemství surrealistů zajistil krátký film Louise Bunuela Andaluský pes, na kterém spolupracoval. Průvodcem mu tam byl o 10 let starší krajan - Katalánec a zavedený surrealista Joan Miró. A od surrealisty Eluarda zase Dalí převzal kromě názorů i jeho ženu Galu, která byla od roku 1929 jeho můzou, inspirací, tyranem i andělem strážným. Jak vidno z obrázku pořízeného o 2 roky později, nikoho to moc netrápilo. Magritte, který k té pařížské partě patřil také, měl naopak se svými soudruhy kvůli spořádané domácnosti dokonce jisté problémy. Což komicky koresponduje s tím, že nejeden surrealista se stal na své ženě dříve či později závislým.
Dalí + Gala, Paul + Nusch Eluard (1931) |
![]() |
Veliký masturbátor (1929) |
![]() |
Stálost paměti (1931) |
Částečná halucinace - 6 přízraků Lenina na pianě (1931) |
![]() |
Afrodisiakální telefon (1936) - Retrospektiva ženy (1933) |
![]() |
Venuše Milóská se šuplátky (1936) |
Je ovšem třeba vidět i to, že na rozdíl od ostatních surrealistů Dalí nejen, že nebyl marxista, ale pro reakční názory byl v roce 1934 z hnutí dokonce vyloučen. Na což reagoval prohlášením: "Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista."
![]() |
Instalace: Pokoj Mae West podle obrazu Obličej Mae West (hollywoodský sexsymbol 30. let). Na sofa ve tvaru jejích rtů Glosátor osobně |
V roce 1940 odešel Dalí do USA, kde se rozvinul do až renesanční šířky. Pracoval pro Hollywood, vydal autobiografii, psal libreta, navrhoval kostýmy a scény pro balet, tvořil šperky, vstoupil do reklamního průmyslu, ilustroval klasickou literaturu atd. Po 8 letech se vrátil do Evropy, usadil se ve Španělsku a pak působil střidavě na obou kontinentech. Pro levici všech barev to byl špatný umělec, neboť tím podporoval Franca. Navíc na rozdíl od mnoha "seriózních" umělců vydělával obrovské peníze. A to levicový svět neodpouští, pokud ovšem nejste komunista a obránce míru jako Picasso.
A takhle tvůrčí jedinec, který žije a pracuje desítky let v rychle se měnícím světě, však sotva zůstane u jednoho stylu projevu. Jeho pozdější práce proto mají k surrealismu hodně daleko.
![]() |
Fantastická cesta inspirovaná stejnojmenným filmem (1966) s Raquel Welch, hollywoodským sexsymbolem 60. let. V roce 2007 prodáno za 1,141 mil. $. |
![]() |
Autoportrét (1972) Upomínka na operu-poem, kde Dalí je bůh, Brigitte Bardot artyčok a Kateřina Veliká s Marilyn Monroe dělají stiptýz. |
Co se mne týče, já bych asi přesto zůstal u těch 30. let století i autora, kdy svou fantazii čerpal spíše z "vnitřních zdrojů."
Jak se do výstavy vstupuje stylizovaným vejcem, tak se z ní vystupuje mozkem. Neodbytně se mi přitom vrací název divadelní hry "Má hlava je včelín." A na závěr ještě jeden citát z Dalího: "Já neberu drogy. Já jsem droga."
Jo, a kdo by výstavu nestihl ani v Madridu, existuje Dalí Museum v St. Petersburg, Florida a Dalí-Theatre Museum v katalánském Figueras. Nebo si může koupit jednu z nesčetných publikací.
![]() |
Dalí, kam se člověk podívá. Takových pultů je v shopu nejméně 5. Včetně Dalí pro děti. |
Žádné komentáře:
Okomentovat