Nejsem blázen, jsem surrealista.

Říkal umělecký všeuměl Salvator Dali (1904-1989). Byl trochu cvok, i když tvrdil, že “Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je, že já nejsem šílenec". Jenomže když je někdo pár desítek let po smrti, toto všechno je zasuté v mozcích pamětníků, kterých navíc ubývá, a vidět je jen to, co je na obrazech, filmech, plastikách, knihách či instalacích. Což se samozřejmě netýká jen Dalího, ale i dalších tvůrců.

Současná Dalího retrospektivní výstava se koná od listopadu v pařížském muzeu moderního umění Pompidou Centre a až 25. března skončí, přesune se do Madridu.

Pompidou Centre

Je 11:00 a brána se otevřela pro návštěvníky se vstupenkami zakoupenými předem.

Předcházející Dalího výstava v Pompidou Centre se uskutečnila při příležitosti jeho 85. narozenin a navštívilo ji 900 000 diváků. A výstavu Clauda Moneta v Grand Palais v roce 2010 dokonce 920 000 návštěvníků.

Zatímco Monet je duší Francie a jeho dům se zahradou a jezírky v Giverny je poutním místem, Dalího výstava je proto tak přitažlivá, že ukazuje nejrozpoutanější imaginaci, kterou Dalí vládl nebo spíš ona ovládala jeho. Naprostou svobodu v mezích surrealistického vidění světa a neskrývanou sexualitu, to vše zabalené do dokonalého malířského řemesla..

Záběr z Andaluského psa: mravenci se hrnou z díry v dlani

Dalího vstup do pařížského hájemství surrealistů zajistil krátký film Louise Bunuela Andaluský pes, na kterém spolupracoval. Průvodcem mu tam byl o 10 let starší krajan - Katalánec a zavedený surrealista Joan Miró. A od surrealisty Eluarda zase Dalí převzal kromě názorů i jeho ženu Galu, která byla od roku 1929 jeho můzou, inspirací, tyranem i andělem strážným. Jak vidno z obrázku pořízeného o 2 roky později, nikoho to moc netrápilo. Magritte, který k té pařížské partě patřil také, měl naopak se svými soudruhy kvůli spořádané domácnosti dokonce jisté problémy. Což komicky koresponduje s tím, že nejeden surrealista se stal na své ženě dříve či později závislým.

Dalí + Gala, Paul + Nusch Eluard (1931)

Konec 20. a 30. léta představovala vrchol Dalího tvůrčích schopností. Z té doby jsou také jeho nejslavnější obrazy a plastiky.

Veliký masturbátor (1929)

Stálost paměti (1931)

Částečná halucinace - 6 přízraků Lenina na pianě (1931)

Afrodisiakální telefon (1936) - Retrospektiva ženy (1933)

Venuše Milóská se šuplátky (1936)

Jak se vytrácí negativní pohledy na Dalího jako člověka, ustupují do pozadí i sofistikované výklady jeho obrazů z per a úst kunsthistoriků. Kolik procent návštěvníků zkoumá, co znamenají ty červené kapesní hodinky s mravenci? Ostatně co dneska víme o náboženské symbolice skryté v obdivovaných obrazech ze 16. století? A tak u Dalího nakonec zůstává pocit nespoutané fantazie a humoru a mistrovského stětce. Jsem naprosto přesvědčen, že podobný pocit srandy musel zažívat i autor.

Je ovšem třeba vidět i to, že na rozdíl od ostatních surrealistů Dalí nejen, že nebyl marxista, ale pro reakční názory byl v roce 1934 z hnutí dokonce vyloučen. Na což reagoval prohlášením: "Rozdíl mezi surrealisty a mnou je v tom, že já jsem surrealista."

Instalace: Pokoj Mae West podle obrazu Obličej Mae West (hollywoodský sexsymbol 30. let).
Na sofa ve tvaru jejích rtů Glosátor osobně

V roce 1940 odešel Dalí do USA, kde se rozvinul do až renesanční šířky. Pracoval pro Hollywood, vydal autobiografii, psal libreta, navrhoval kostýmy a scény pro balet, tvořil šperky, vstoupil do reklamního průmyslu, ilustroval klasickou literaturu atd. Po 8 letech se vrátil do Evropy, usadil se ve Španělsku a pak působil střidavě na obou kontinentech. Pro levici všech barev to byl špatný umělec, neboť tím podporoval Franca. Navíc na rozdíl od mnoha "seriózních" umělců vydělával obrovské peníze. A to levicový svět neodpouští, pokud ovšem nejste komunista a obránce míru jako Picasso.

A takhle tvůrčí jedinec, který žije a pracuje desítky let v rychle se měnícím světě, však sotva zůstane u jednoho stylu projevu. Jeho pozdější práce proto mají k surrealismu hodně daleko.

Fantastická cesta inspirovaná stejnojmenným filmem (1966) s Raquel Welch,
hollywoodským sexsymbolem 60. let. V roce 2007 prodáno za 1,141 mil. $.

Autoportrét (1972)
Upomínka na operu-poem, kde Dalí je bůh,
Brigitte Bardot artyčok a Kateřina Veliká s Marilyn Monroe dělají stiptýz.

Co se mne týče, já bych asi přesto zůstal u těch 30. let století i autora, kdy svou fantazii čerpal spíše z "vnitřních zdrojů."

Jak se do výstavy vstupuje stylizovaným vejcem, tak se z ní vystupuje mozkem. Neodbytně se mi přitom vrací název divadelní hry "Má hlava je včelín." A na závěr ještě jeden citát z Dalího: "Já neberu drogy. Já jsem droga."

Jo, a kdo by výstavu nestihl ani v Madridu, existuje Dalí Museum v St. Petersburg, Florida a Dalí-Theatre Museum v katalánském Figueras. Nebo si může koupit jednu z nesčetných publikací.

Dalí, kam se člověk podívá.
Takových pultů je v shopu nejméně 5. Včetně Dalí pro děti.