Glossary: Italie 3

Čtvrtý den cesty jsme opustili Gorizii a vyrazili do údolí Valsugana, dalšího bojiště Velké války. Z kopečků jsme sjeli do roviny a po perfektních a neustále rozšiřovaných italských dálnicích dorazili až ke Coneglianu, centru významné vinařské oblasti. Dá se říct, že jsme se z pravlasti prosecca přesunuli do jeho současné domoviny. Jeho králem je Prosecco Conegliano Valdobbiadene Superiore DOCG a kopcovitá krajina s vinicemi okolo měst Conegliano a Valdobbiadene na úpatí Dolomit byla v letošním roce zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Ještě o kus dál jsme najeli na trasu bývalé Via Claudia Augusta, "dálnice," kterou stavěli Římané, aby upgradovali cestu pro pěší směřující ze severní Itálie do Německa na pořádnou římskou silnici. Dokončena byla ve 40. letech prvního století našeho letopočtu za vlády Claudia Augusta a mohla po ní jezdit dvoustopá vozidla.

Dnes po její trase vede místy poněkud zašlá silnice dálničního typu do údolí řeky Brenta, kde v okolí měst a obcí Borgo Valsugana, Levico Terme a Tenne přežil děd Vojtěch v březnu až srpnu 1916 pět válečných měsíců.

VELKÁ VÁLKA V ALPÁCH

Již v předchozí části jsem konstatoval, že 23. května 1915 Itálie vyhlásila Rakousku válku a přidala se na stranu Dohody tvořené Francií, Británií a Ruskem. Přestože Italové byli do té doby spojenci Rakouska-Uherska, jejich vztahy nebyly už delší dobu nejlepší a především R-U vybudovalo ve vysokých polohách v Dolomitech rozsáhlý systém hraničních opevnění, což posléze učinili i Italové. Po vyhlášení války v květnu 1915 se bojovalo především na sočské frontě, ale Rakušané se přesto rozhodli podniknout v Dolomitech ofenzívu s označením Strafexpedition, česky Trestná výprava. Proto tam také stáhli část jednotek ze sočské fronty a mezi nimi byl i Vojtěch. Ofenzíva byla zpočátku mimořádně úspěšná a Rakušané optimisticky tvrdili, že Vánoce stráví v Benátkách ve společnosti vína, žen a zpěvu. Ale zhruba po měsíci se postup zastavil, neboť R-U nedokázalo v hornatém terénu dostatečně rychle přisouvat materiál a nové lidi, což se Italům dařilo lépe, ale ani jejich naděje se nenaplnily a ústup Rakušanů v podstatě nešel za linii před útokem. Na obou stranách padlo v Dolomitech od června 1915 do listopadu 1918 na 180 000 mužů. Ovšem v boji to byla jen 1/3 z nich, mezi ostatními příčinami byly nejvýznamnější laviny, v nichž přišlo o život mladých 60 000 mužů. Jedním z opatření R-U vojenské správy po vyhlášení války byl odsun většiny civilních obyvatel z frontové oblasti. Údajně to bylo okolo 100 000 lidí, část z nich skončila na Moravě.

situace na frontě u Asiaga; zeleně vyznačena trasa Via Emilia Augusta

JAK VIDĚL VÁLKU V ÚDOLÍ VALSUGANA VOJTĚCH

12. března 1916, neděle

V neděli o 12. hodině jsme dojeli do Lavisu (pozn. stanice před městem Trento, což je totéž co Trident), kde se vyvagonovalo. Hrozné hory všude. Jelo se do Tridentu, kde jsme stáli za deště do 5 hodin a menažírovalo se. Jelo se dál přes rozkošné kraje horské do Perginu, kde jsme stáli po celou noc venku na dešti. Jest to pěkné italské město. Ráno v 8 hodin jelo se dál, stále do vrchu. Všude samé vinice. Cesta špatná, horská a úzká. U Pergingu se strhla cesta a my jsme nemohli jet dál. Celé poledne se na tom pilně pracovalo a o čtvrté jsme dojeli do Tenna, vesnice na vrchu při krásném jezeru v Alpách. Zde byla menáž, koně jsou po domech. Celý den do večera bylo plno práce. Spal jsem v maštali při koních. To bylo v úterý.

9. dubna 1916, neděle

Italové bombardují velkou vesnici Caldonazzo při jezeře. Já jsem na blízkém vrchu a pozoruji účinek každé rány. Odpoledne je vesnice v ohni, hoří asi 5 budov a střelba tam neutichá. Večer pozoruji, jak celá vesnice hoří plamenem a celé údolí je v záři. Taliáni střílí tam šrapnelama, toť hrozný účinek války, tak se ničí a hubí majetek. Druhý den ráno vystupují husté mraky dýmu.

16. dubna 1916, neděle

Dnes počala od nás velká kanonáda na Italy, doufám, že naší střelbě neodolají. Jest to počátek naší ofenzívy Valsugánskem proti městu Borgo. V noci o 11. hodině přišel rozkaz zapřáhnout 30 povozů a odvážet raněné. V ½ 12 jsem je vypravil, jel kaprál Bogna. Tak to vypadá po takové bitvě, jako byla ta dnešní.
8. května 1916
Připravuje se velká ofenzíva. Denně práce dost a tudíž mnohdy zapomenu i moje poznámky vyplniti.

14. května 1916

V neděli večer jsem šel k panu hejtmanovi na Beobachtung. Plná cesta tam trvala 8 hodin přes kopce, pouze jedna hora zabrala 4 hodiny cesty. Sešel jsem se tam též s Tomáškem, byl právě na …?

15. května 1916

Dne 15ho byl na naší Batterie jeden mrtvý – kpl. Strodl a 2 těžce raněný – kpl. Mráček a vst. Wagner. Byl jsem pak dvakrát v Levicu a nemocnici pro věci. Jeden však mrtvý a ty druhé odvezli do Perginy. Děsná kanonáda od 14. ráno trvá celý den a noc.

16. května 1916

Večer Angriff Infanterie. Naši zabrali dva vrchy, zajmuli 300 Taliánů a nějaká děla. Den sv. Jána byl hrozný, boj na život a na smrt. 11. regiment byl právě ve svahu a tudíž to bude mít pěkné. Vzpomínám mnoho na Tomáška, zdali chudák ony těžké chvíle přežije.
10. června 1916

Kopala se ve skále místa, kde bychom se před střelbou schovali a při práci té odešel na věky jeden muž z naší patroly. Já právě stojím u telefonu na 4 kroky od něho, Polák s Kučerou vrtali díru na trhání dynamitem. Tu v blízkosti zahřmí exploze granátu a střepiny sviští přes naše hlavy. Jeho zasáhla střepina do krku a on beze slova skácel se k zemi. Krev mu ušla všechna. Já mu zavřel víčka na očích a chudáka jsme odnesli a pochovali v tichosti ve stínu lesa na Civeronu.
1. července 1916

Všichni jsme seděli jeden vedle druhého v dekunku, který jsme v tu noc předtím dostavěli. Tam jsme ve strachu a v očekávání naší poslední chvíle přestáli těch 6 hodin. Nad námi explodovaly sta šrapnelů a zem rozrývalo 100 granátů a šťastně jsme to přestáli.

3. července 1916

Sedím v pokoji krásné villy, která je od italského i našeho vojska úplně vydrancovaná, nábytek rozbit a vše zničeno, z okna skulinou koukám na italské pozice. Stále dopadají v blízkosti granáty a šrapnely. Vařil bych si kafe, ale ani to nemohu, nelze udělat oheň.

4. července 1916

Vesnice Strigno jest celá v plamenech, zapálena naší dělostřelbou. Obrovský požár, z budovy kasáren, kde mají Taliáni skladiště, valí se hrozný dým.

7. července 1916

Nyní hrajou u Batterie na gramofon a já to slyším jsa vzdálen přes hodinu od nich v telefonu velice dobře a tak máme také trochu muzikálního požitku. A též naslouchá aufklavier na Švarmu, který je ještě o hodinu dál než já na Civaronu.

12. července 1916

Stojíme za švarmlinií u potoka Gigio (Ceggio). Dnes Batterie střílela 14 ran. Vedle stojící dům jsme rozebrali úplně, celé podlahy, trámy, inu vše co bylo ze dřeva na stavbu dekunku.

16. července 1916

Celé odpoledne hoří vesnice Castelnuovo plným plamenem a husté dýmy se valí do výše. O sedmé hodině opět naši zapálili vesnici Ivonka, as ½ hodiny od předchozí vzdálenou. Jsou to obrovské ohně. V úterý opět zapálili Taliáni velkou vesnici Telvu, ze které ještě dýmy vystupují.

24. července 1916

Večer střílela naše Batterie, dostali jsme však od Taliánů pěknou oplátku. Po celou hodinu nás zasypávali granáty, takže kolem našich děl už je díra na díře, nic se však nestalo. Jenom jsme se krčili v Dekungu a čekali na Volltrefu, což by byla jistá smrt.

8. srpna 1916 - odjezd na Goricko.

TENNA

Vojtěchova jednotka přišla do vesnice Tenna 12. března 1916 ve 4 hodiny odpoledne a tam si pár týdnů děda užíval. Takhle o svém pobytu v obci psal:

14. března 1916, úterý
Ve středu našel jsem si byt as ¼ hodiny od vesnice, kde jsou ubytováni Reitpferden a já jsem při nich. Rozhled z mého okna je krásný. Kolem obrovské hory, dole údolí a rovina Lagertal s pohledem na jezera, velké zvané Lagardské. Dům kde bydlím je úplně prázdný, lid je vystěhovaný a tak mám vše, co pro sebe potřebuji.

16. března 1916

Jak jsem si vždy přál spatřit ty tyrolské země, tak nyní, uprostřed těch krásných vinic a té krásy přírody, nic mě přec netěší.

29. března 1916, středa

Jsme nyní tři na bytě: jeden Maďar, Němec a já Čech. Jsme jako břichomluvci, neboť večer když lehnem, tak nám každému kručí v břiše, že se tomu musíme ještě ke všemu smát. A já říkám, že se perou střeva se žaludkem.

31. března 1916

Dnes je překrásný den, slunce praží. Dohromady nic se nedělá, já celé odpoledne se vyhřívám na svahu stráně – vinice.
6.-8. dubna 1916

Postavili jsme si boudu na spaní, neb je to lepší venku jak v cimře. Zařídili jsme se dobře, pracovali jsme na to dva, já a Deisinger. Velké okno, dveře jak od tesaře.

18. dubna 1916, úterý

Chladné počasí, mnoho práce není. Stavíme kuželník na poli vedle našeho Lágru. Pro Unterofizier. Tak trochu při tom pracuji.

19. dubna 1916

Dnes jsme hráli odpoledne kuželky.

22. dubna 1916, Bílá sobota

Venku prší jen se leje a já v dřevěné boudě se krčím, neb i voda skrze střechu prosakuje. Takové jest moje vzkříšení, kdy každý se aspoň trochu těší, ale co máme my ubozí dělat. Musíme snášet ono břímě bezohledné války a nikdež ani malá jiskřička naděje. Vedle spí moji dva kamarádi krčíce se pod dekami a chrápou a poblíž si prozpěvuje maďarské písně vojín, co má službu u koní. A mezi to se mísí dupot koní, kteří hladem nevědí co dělat a hryžou dřevěné žlaby. Dnes byli potrestáni tři vojáci, že byli v noci krást brambory v jednom domě. Každý dostal 10 dní přísného arestu a denně 6 hodin špangle. Byli tři a ještě se nechali zavřít ve sklepě od civila. On pak šel pro patrolu a ta je odvedla. Tak to je, koupit se nic nedá a krást se nesmí.

23. dubna 1916, Boží hod velikonoční

Ani nevím, jak bych měl trochu dnešního dne sobě na budoucí čas zvěčniti. Krátce a hladce den snad nejhorší ze všech dosavadních svátků. Ráno jak obyčejně černá brynda s posledním kouskem chleba. Dopoledne nedobrovolný půst. V poledne polévka, která zasmrádala špatným masem a rýže. Od rána prší jen se lije a na horách padá sníh. Odpoledne hned jsem si lehl, neb kde mám býti, všude zima a do boudy nám prší. Ležel jsem pod dekou a klepal zimou do večera. Došel pro kafe (neb musíme pro menáž chodit čtvrt hodiny cesty do vesnice.)

26. dubna 1916, středa

Slunný den. V noci se dosti střílelo. Zdálo se mi již o míru, což nám sděloval pan hejtman o rozkazu. Ráno se probudím a poslouchám, zdali uslyším rány z děl, těch jsem slyšel dost a dost a tudíž můj sen ani dost málo se nevyplnil. Udělal jsem před naší dřevěnou vilou zahrádku, obložil drnem, který se krásně zelená, zem zkypřil a nasázel tam pomněnky, fialky a kapradiní a mezi to brambory, tak s tím mám trochu práci a těší mě denně to zalévati. Ten den je velice dlouhý a smutný, nic nikde kolkolem, jen hory, stromy a na větších horách sněhu metry.

Tenna dnes

Tenna je vesnice s 900 obyvatel na jižním konci 3 km dlouhého hřebene mezi jezery Lago di Caldonazzo a menším Lago di Levico. Ten je v nejvyšších místech asi o 150 m vyšší než hladina jezera. Na zemědělské půdě za vsí jsou vinice a jabloňové sady.

Tenna - radnice

Tenna - kostel

A tady někde bych typoval, že na Bílou sobotu 1916 tři hladoví R-U vojáci kradli ze sklepa brambory a nechali se chytit, za což byli exemplárně potrestáni.

A tam nahoře, pod borovým lesem Alberé, si Vojtěch postavil svou přechodnou "vilu" ze dřeva a se zahrádkou, na kterou vysázel pomněnky a kapradiní, maloval si a smutně vzpomínal "jakpak je dnes u nás doma."

A protože jsme ve válce, tak nesmíme zapomenout na pevnost, na jejíž odvrácené straně byly pozice pro šest děl, která mohla kontrolovat nejen Caldonazzo dole v údolí, ale i přístupové trasy k Monte Vezzeno a náhorní planině Lavarone, kde se usilovně bojovalo a byl tam zraněn dědův mladší bratr, jednoroční dobrovolník infanterie Tomášek.

LEVICO TERME

30. března 1916

Stojíme za Levicem v horské úžlabině v lese do velkého kopce. Mají se tam dobře, vína tolik, že to ani nestačí píti, také jsem tam vypil as litr. Oni jej rekvírují v Levicu neb tam jsou ho plné sklepy a lid je všechen pryč.

10. dubna 1916

Večer o ½ 8 hodině za šera odešel jsem s 28 muži do Feuerstellungu za Levicem, nesli jsme tam zbraně. Taliáni stříleli šrapnely na silnici a museli jsme jíti jednotlivě. Šťastně jsme se tam dostali, zpět jsme přišli v 11 hodin. Celá cesta z Tenna do Levica až na Panarotta (hora 2000 m vysoká) je stromy maskýrovaná. Naše děla stojí mezi Busa Grande a Panarotta.

Město Levico leží na umělém jezeře stejného jména a svou slávu získalo díky léčivým pramenům, známým již v 17. století. Jezdila sem, nebo tady aspoň byla císařovna Sissi a zcela určitě si zde v květnu 1909 léčila pocuchané nervy manželka Gustava Mahlera Alma. Ten trávil dny o něco severněji v Toblachu, kde v dřevěném domečku psal svou 10. symfonii a občas za ní přijížděl. Nervy si Alma léčila i o rok později v Tobelbad u Štýrského Hradce, tam už ale Mahlera nepotřebovala, objevila Gropia. Dnes je Levico plně v provozu, řekl bych, že spíše s tuzemskou klientelou a v okolí jsou krásné lyžařské terény.

Levico - radnice

Levico - kostel

Levico - výzdoba ulic

Levico - lázně

První válka dala městu zabrat, mnoho objektů zůstalo v troskách a dlouho se vzpamatovávalo. Za 2. světové války tam sice fronta nevedla, ale díky tomu, že hostilo velení nacistického námořnictva, dostal lázeňský dům smrtelný zásah.

Řeč už byla o pevnosti Tenna. Podobná stála ve výši asi 600 m n.m. nad Levico, resp. nad Levickým jezerem.

pevnost Colle delle Benne

Na samotném začátku války pak byla vybudována další pevnost, Forte Busa Granda přímo nad Levicem ve výšce 1500 m n.m. Vedle těchto stabilních zařízení však byly během bojů dělostřelecké pozice i v jiných vysoko položených místech.

pohled z Forte Busa do údolí

Ty tři zmíněné pevnosti tvoří t.zv. pevnostní uzávěr Tenna. Já bych k nim přidal ještě pozorovací a spojovací pevnost na Cima Vezzena, 1400 m nad údolím naproti Levicu. Z ní bylo vidět daleko, ale současně byla i zdálky viditelným cílem italského dělostřelectva a během války utrpěla rozsáhlé škody. Tam se také setkal v předvečer útoku Vojtěch s bratrem Tomášem.

Nahoře, na samém vrcholu skály Cima Vezzena je pozorovatelna

Vojtěchova jednotka během R-U ofenzívy 1916 postoupila až za další město Borgo Valsugana, kde si užili hodně horké chvíle a po odtroubení ofenzívy se počátkem srpna vrátili do Gorizie. A v prvních dnech května 1918 tudy projížděl ještě jednou, když se od Feltre přesouval na poslední štaci - průsmyk Stelvio.

Dnes celá oblast vzkvétá, stopami války před 100 lety zůstávají jen ony pevnosti, které lidé zčásti použili jako zdroj stavebního materiálu a později Mussolini jako zdroj železa. Ale i tak jsou svědky nesmyslného válečného šílenství, které vlastně zůstalo nepotrestáno. Rozpadly se sice říše, ale císař František Josef I. zemřel dva roky po zahájení války a německý císař Vilém II. dožil v nizozemském exilu jako sympatizant Adolfa Hitlera, aniž byl souzen. Místo něj bylo krutými válečnými reparacemi potrestáno Německo. Nejsem si jist, že lidstvo je poučitelné.

No a my jsme strávili v tomto bohulibém kraji dva dny, viděli ještě pár zajímavých míst, a v pátek se vydali k poslednímu etapovému městu.