Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 16. února 2013

Luks je frajer


Václav Luks je opravdu frajer. Dokázal kolem sebe shromáždit skvělé muzikanty hrající na historické nástroje a zpěváky, vsadil na J.D. Zelenku a přeshraniční spojení se saskými Drážďanami a prosadil se v evropské konkurenci tak, že je se svými nastudováními vokálních děl i oper opakovaně zván na prestižní festivaly barokní hudby a evropské divadelní scény, včetně versaillského královského divadla. A nejnověji nahrál i perlu barokní muziky, Bachovu mši h moll.

Toto vše opět potvrdil v pátek 15. února, kde ke spolupráci přizval rakouskou sopránistku Nicolu Proksch a majitele krásného basu Jana Martiníka. Vystoupení nese ovšem kolektivního ducha, takže sólisté, pokud nezpívají sóla, se připojují k 10člennému sboru Collegium Vocale 1704.

Na programu byly 2 kantáty J.S. Bacha, sinfonia a miserere J.D. Zelenky a adagio a fuga Bachova nejstaršího syna Wilhelma Friedemanna. Zelenka byl sice vrstevník J.S. Bacha, ale s jeho synem ho spojovaly Drážďany, kde oba působili, i když první v katolickém prostředí a druhý v evangelickém. Kdybych měl něco z programu vyzvednout, pak nejspíš kantátu Liebster Jesu, mein Verlangen (BWV 32)  se sopránovým sólem doprovázeným hobojem a basovým doprovázeným sólo houslemi. 29letý Martiník imponuje svým měkkým a pohyblivým basem, který mu přinesl nejen slavné vítězství ve velšském Cardiiffu před 4 roky, ale i angažmá nejprve v berlínské Komische Oper a od loňska ve Staatsoper Unter den Linden.

A co je na koncertech Collegium 1704 ještě pozoruhodné, jsou neobyčejně poučené programy, které nejspíš píše Luks osobně. A pak vstřícné publikum, které se skvěle doplňuje s nadšeným projevem hudebníků, zvláště když se koncert koná v intimním prostředí kostela Šimona a Judy. To je ostatně na hudbě možná nejcennější, ta společná radost živých muzikantů a živých posluchačů z její krásy. Tedy pokud nejde o kus atonálního zvukového experimentu, kde si člověk říká: a proč tady vůbec jsem? Co mi ovšem vadí, jsou starší dámy předbíhající u šatny. Zřejmě návyk z front na maso v dobách budování socialismu. Za to ale Václav Luks nemůže.

Žádné komentáře:

Okomentovat