Chvála Praze

Před časem jsem během 5 dní v Praze slyšel dvě monumentální deváté symfonie. Závěrečné výpovědi dvou obrů, které jakoby předznamenávají epochu. První tu svou dirigoval, ale neslyšel, a tak udával tempo i když orchestr nehrál a obecenstvo tleskalo, druhá byla uvedena po autorově smrti. Ano, byli to Ludwig van Beethoven v roce 1824 a o necelých 90 let později Gustav Mahler. Jeden přináší dokonalou formu a současně naději, pro jistotu vyjádřenou i slovy, že svět má svůj pořádek. Druhý onu formu rozvolňuje, je na pomyslné hraně mezi klasickým řádem a formální svobodou, a i když nevyzařuje jen smutek a konec, jak se někteří vykladači umění snaží vnutit posluchačům, prvoplánový optimismus z jeho 9. symfonie rozhodně nečiší.

Jan Zrzavý k stáru prohlásil: "... shledávám, že smysl a cíl života, nejvyšší moudrost a pravda jest: Krása, Krása, Krása! Pod všemi formami, pod všemi jmény! Ona je oním Královstvím božím, které je v nás, které máme hledati". A to je to, co obě uvedené skladby spojuje. Bohužel se zdá, že to co přichází dnes, o další století později, je ve většině případů jen rozvolněná forma, která s řádem a krásou nemá mnoho společného.

Ale aby to nevyznělo moc pesimisticky, a abych vysvětlil titulek. Praha je hudební Meccou, a nejen  postkomunistických zemí. Ony dva koncerty České filharmonie a Českého národního symfonického orchestru nejsou náhodou. Naopak jsou dny, kdy hudbymilovný občan neví, kam dřív, protože nabídka 6 pražských symfonických těles, dvou divadelních orchestrů, 2 souborů historické hudby a řady komorních těles i skvělých sólistů plus hostujících hudebníků a zpěváků je pozoruhodně široká.

Nezbývá než doufat, že to není jen do dneška přesahující reziduum ideálů onoho 19. století, a že platnost tvrzení pana Robejška není absolutní: "Krize současnosti, ať v ekonomice nebo v přesahu do mezinárodní politiky, lze popsat jako spontánní zjednodušování systémů. Neznamenají nic jiného, než že složitost struktur sloužících k dosahování ekonomických cílů přesahuje úroveň, kterou jsou lidé schopni myšlenkově obsáhnout a organizačně zvládnout. 

      Nezvládnutelné systémy jsou dysfunkční jako golemové bez kontroly. Manažeři a politici se sice pořád ještě snaží vtěsnat globalizaci do standardizovaných norem a institucí. Dnešní krize jsou však formou jejich spontánního rozpadu a tím i nedobrovolnou redukcí nepřiměřených ambicí na úroveň, která odpovídá lidským schopnostem. Globalizaci střídá fragmentace."