Opereta je intelektuály a snoby opovrhovaný útvar, který si však stále zachovává svou přitažlivost díky nenáročnému textu, který na rozdíl od opery nepředstírá, že řeší lidské osudy, a má krásné chytlavé melodie. Zato mluvené pasáže jsou jen pro silné nátury.
Nevím, zda jde o nějakou renesanci tohoto žánru, ale v loňském roce byla operetě věnována velká výstava ve vídeňském divadelním muzeu, doslova za rohem od Státní opery. Odtud se přesunula do Mnichova. Zřejmě nejhranější je Die Lustige Witwe neboli Veselá vdova od Franze Lehára, kterou má na repertoáru nejedno solidní kamenné divadlo a Lippen Schweigen si s radostí střihnou i superstar. Třeba Bryn Terfel a Diana Damrau:
A Dein ist mein ganzes Herz z Lehárovy Země úsměvů v podání trojhvězdí Domingo, Netrebko a Villazon si pustilo přes 1,2 mil. youtube fandů, přičemž citlivým náturám tekly slzy jako hráchy.
Ani Pavarotti nezůstal moc pozadu.
I když žánr se zrodil za 2. císařství v Paříži, a dodnes se dá vidět Hervého Mam´zelle Nittouche nebo Offenbachův Orfeus v podsvětí či Krásná Helena, pravé slávy dosáhly operety v Rakousko-Uhersku. Straussův Die Fledermaus je stále na repertoáru solidních divadel a na gala koncertech je slyšet předehra, třeba v podání Vídeňských filharmoniků a Herberta von Karajana, stejně jako předehra k Lehké kavalerii Franze von Suppé.
Ovšem protože Rakousko-Uhersko byla mnohonárodnostní říše, uplatnili se i Češi, třeba Dvořákův žák Oskar Nedbal (Polská krev, Vinobraní), jinak violista Českého kvarteta, skladatel a významný evropský dirigent. Ale především Maďaři Franz Lehár (viz shora) a Emmerich Kalmán (na př. Čardášová princezna, Hraběnka Marica). Mimochodem Lehár se narodil v Komárnu a i on byl žákem Antonína Dvořáka.
Tolik to, co jsem vyčetl. Shodou okolností jsem se však osobně dostal na 2 operetní představení ve Vídni a Budapešti.
Ve Vídni hraje operety Volksoper, což je součást divadelního holdingu, do kterého patří i Staatsoper. Program je pestrý a v této sezóně sahá od Rigoletta přes Carmen, Prodanou nevěstu a Rusalku až k 6 klasickým operetám, mezi nimi Kálmánově "Čardášové princezně". Tu jsem viděl sice již vloni, ale bylo to k oslavě 70. narozenin jakéhosi Sándora Nemetha. Říkal jsem si fajn, až to skončí, přivedou staříka, ale šeredně jsem se zmýlil. Ten "stařík" hrál, zpíval a tancoval jednu z hlavních rolí, jejímž vrcholem je ohnivý čardáš, který 3x zopakoval. Našel jsem sice jen ukázku zhruba 10 let starou, ale horší to nebylo. A když, tak ne o moc.
V Budapešti hráli shodou okolností také operetu maďarského skladatele - Cikánskou lásku Franze Lehára. Ale i když se divadlo jmenuje "Operety" a před ním sedí na lavičce Emerich Kalmán z bronzu, na programu mají operety pouze dvě. Proti klasickému pojetí ve Vídní bylo představení pojato spíše jako parodie, ale cikánské melodie a skvělí zpěváci a tanečníci se za výkony rozhodně stydět nemusí. Takže aspoň jedna ukázka:
Die Zigeunerliebe neboli Cigányszerelem, česky Cikánska láska v Budapešti
Kdybych to shrnul, každý den, i každý měsíc vidět operetu je asi silný tabák. Ale jednou za rok, proč ne. A do Vídně je to přece jenom blíž a druhá výhoda je, že většinou se tam nemluví maďarsky.
Žádné komentáře:
Okomentovat