Popelka s hokejkou

Když bylo mladíkovi Rossinimu 23 let, stal se šéfem dvou neapolských operních divadel -  Teatro di San Carlo a Teatro del Fondo, což ho mimo jiné zavazovalo napsat každoročné operu pro každé z nich. A následovala smršť: 20. února 1816, Řím, Teatro Argentina premiéra Il barbiere di Siviglia, 26. září v Teatro dei Fiorentini Teatro (San Carlo zrovna vyhořelo) premiéra La gazzetta, 4. prosince v Teatro del Fondo v Neapoli premiéra Otello a konečně 25. ledna 1817 premiéra Cenerentola v římském Teatro Valle. Skutečný annus mirabilis - zázračný rok.

webová stránka ND spojuje inscenaci s tímto sympatickým obrázkem,

ale na scéně nic ani vzdáleně podobného vidět není

Je dobře, že do 200. výročí tohoto šťastného Rossiniho období se pražské Národní divadlo rozhodlo k provedení poslední jmenované opery, po Lazebníkovi jeho druhé nejoblíbenější.

Po návštěvě 2. premiéry v pátek 22. ledna 2016 však musím konstatovat, že inscenace nepatří co do režisérského pojetí k těm nadprůměrným. Inovativní přístup spočívající v umístění bydliště Dona Magnifico a jeho tří dcer do kontejneru nedodal inscenaci žádný impulz k intenzivnějšímu prožitku. Představení začíná tím, že Popelka povalující se na zahrádce umístěné na střeše rodinného kontejneru se zvedne a začne zalévat kytičky. Je to prostě romantická dívka. Původně zchudlý šlechtic Don Magnifico spící v lehátku na verandě kontejneru se probere, na sobě má hokejový dres s českou vlajkou a vyzbrojen hokejkou, pukem a kolečkovými bruslemi začne hrát s dcerami hokej. Ty se proberou krátce předtím v kontejnerovém pelechu a pro zvýšení legrace má Clorinda pořádně přicpaná prsa a Thisbe zadek. V tomto duchu "veliké srandy" pak probíhá i zbytek představení. Je tam i auto, což je dnes v opeře celkem běžné, ale zřídka se spustí shůry velká limuzína jako deus ex machina. Mám dojem, že jsem tu charakteristiku už někde použil, totiž že představení hýřilo nápady, ale postrádalo myšlenku. Ale určitě se skvěle bavili zpěváci i část publika. Přísný asketický pán malého vzrůstu a s motýlkem, typický vředař, se ženou ani jednou nezatleskali a zhnuseni o přestávce odešli. Z druhé strany seděl obtloustlý přemoudřelý mladý intelektuál s dlouhými vlasy a vousy, který své partnerce jasně vysvětlil, jak je to mizerná inscenace, ona však přesto nadšeně tleskala dál, a čtyři anglicky mluvící návštěvníci středního věku a ve svetrech za mnou tleskali stále a volali "bravi".

Maďarská režisérka představení Enikő Eszenyi je vizuálně poměrně sympatická 55letá divadelní a filmová herečka, činoherní režisérka, zpěvačka tanga a ředitelka divadla. Jako režisérka působila i v zahraničí, v Praze inscenovala Mnoho povyku za nic ve Stavovském divadle (1999) a v Divadle Bez zábradlí hru I. Örkényho Rodina Tótů (2003). Inscenaci Popelky, která byla jejím operním debutem, charakterizovala jako hodně moderní. Mně osobně modernost typu pozdní hippies zrovna dvakrát nesedí.

Kateřina Hebelková jako Popelka

Na druhou stranu všechny 3 ženské role byly zpívány s chutí a neměly zjevné chyby, spíše naopak. Potrhlé sestry zpívaly Marie Fajtová a Stanislava Jirků, o nichž mluvit je nošení dříví do lesa. Angelinu zpívala Kateřina Hebelková, 37letá mezzosopranistka rodem z Jihlavy, která přes 1. místo na Dvořákově soutěži 2008 zpívá převážně v německy mluvících zemích a Popelka je její první inscenace v Česku. Možná proto, že kromě zpěvačky je i matka a rodinu má v Linci, kde byla 8 let v angažmá. Její výkon byl překvapivě dobrý, zralý hlas znělý v celém rozsahu, což zvláště v dolní části rejstříku není zcela obvyklé, a herecky opravdový. Snad jedině jistá a nejspíš zbytečná opatrnost po nádechu před nasazením forte ve vysokých polohách vyvolávala dojem mírné nejistoty. Docela rád bych ji slyšel v Carmen nebo Marii Stuartovně.

Také hlavní mužské role byly obsazeny výborně. Jiří Sulženko, působící obvykle poněkud usedlým dojmem, se projevil jako slušně zpívající komediant a Martin Šrejma zpíval tenorový part Dona Ramiro suverénně, ať už jako svůj komorník v ocvokovaném křiváku, či jako on sám v bleděmodrém kostýmu. Jen jednou nebo dvakrát jsem měl dojem, že tam napálil zvuk o malý kousek vedle, ale kdo to teď rozsoudí.

Orchestr hrál spolehlivě, nešel přes zpěváky, i když občas bylo jeho forte na můj vkus až příliš hřmotné, a to neslyším na 100 %. Na závěr šla spousta opon, většina sólistů dostala kytku, jen Popelka zůstala popelkou a dostala jen jeden květ, nikdo nebučel, ozývalo se i bravo a vůbec to byla radostná tečka za večerem.

Shrnuto a podtrženo, pokud máte rádi operu, nejste alergičtí na režisérské modernizace a netrváte na tom, že když na konci není aspoň jedna mrtvola, není to hodno vaší návštěvy, klidně si do Stavovského divadla zajděte. Navíc ten pocit, že na světě není jiné divadlo, kde by Mozart premiéroval svou operu, je pro vnímavého diváka povznášející. Jen s tím ohlášeným přejmenováním Stavovského divadla na Mozartovo bych snad počkal, ono není od věci mít svou hrdost, konec konců ty české stavy si mistra objednaly.

... A pak jsem si náhodou pustil na medici.tv novoroční koncert ze Šanghaje. Gatti, Peretjatko, Verdi. Trochu jiná muzika, ale to lidské vyzařování, stejně jako vůně monitorem neprojde. Zatím.

Gioacchino Rossini:
Popelka (La Cenerentola)
Stavovské divadlo, 22.ledna 2016 (2. premiéra)

Autor libreta: Jacopo Ferretti
Hudební nastudování: Jan Kučera
Dirigent: Jan Kučera
Režie: Enikő Eszenyi
Scéna: Kentaur
Kostýmy: Bianca Imelda Jeremias
Pohybová spolupráce: Tamás Juronics
Světelný design: Csontos Balázs
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut

Angelina – Popelka     Kateřina Hebelková
Don Ramiro                Martin Šrejma
Dandini                       Jiří Brückler   
Don Magnifico           Jiří Sulženko   
Clorinda                      Marie Fajtová   
Tisbe                           Stanislava Jirků   
Alidoro                       Ivo Hrachovec