Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

středa 17. října 2018

Hrůša - vzrušující cesta do Berlína

Jakub Hrůša je jedním z party mladých muzikantů, dnes něco kolem 35 let, které jsem začal vnímat jako naděje před o něco víc než 10 lety. Jan Martiník zpívá již řadu let v Berlíně, Adam Plachetka se přes Vídeň dopracoval do Metropolitní opery, skvělá je i jeho žena Kateřina Kněžíková, ale nejdál z nich je dnes bezpochyby dirigent Jakub Hrůša.

V jihoanglickém operním Glyndebourne, Vídeňské státní opeře, londýnském Royal Opera House i v Paříži nastudovává a diriguje opery. Je šéfem státního symfonického orchestru v bavorském Bamberku, hlavním hostující dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. V roce 2015 dirigoval ze symfonických TOP10 Royal Concertgebouw Orchestra, v posledních dvou letech expandoval do Spojených států k dirigování velkých symfonických orchestrů (Chicago - Má vlast, Cleveland - Sukův Asrael atd.) a letos v září se dopracoval k možná nejvyšší štaci symfonické hudby - Berlínským filharmonikům v Berlínské filharmonii. Tam je béčkovým muzikantům vstup zakázán a i řadoví orchestrální hráči představují špičkové sólisty. Jestliže Hrůša říká, že konkurenci řešit nemusí, není to žádné vychloubání, ale pouhý fakt charakterizující postavení dirigenta, který se přiblížil k vrcholu. Nebo ho dosáhl.

Jak se rodila dramaturgie berlínského koncertu není úplně jasné, Hrůša zřejmě chtěl hrát svou "osudovou" symfonii - Asrael, se kterou slavil v dubnu velký úspěch v Clevelandu, tu si však pro sebe vyhradil nový šéf filharmoniků Kyril Petrenko, který skladbu před 16 lety sám nahrál. Nakonec se program ustálil na třech skladbách českých skladatelů. V úvodu to byla symfonická báseň Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, asi nejhranější ze čtyř skladeb podložených baladami K.J. Erbena (další jsou Vodník, Polednice a Holoubek) z konce 19. století. Následoval první houslový koncert Bohuslava Martinů z roku 1933, který byl dlouho považován za ztracený a premiérován byl až o 40 let později Josefem Sukem s Chicago Symphony Orchestra a Georgem Solti. Po přestávce následoval vrchol koncertu, rapsodie Taras Bulba, kterou Leoš Janáček složil v průběhu 1. světové války a vychází ze stejnojmenné novely Nikolaje Gogola. Tedy druhá programní skladba večera. Janáček byl rusofil a tak vybral odpovídající text, kde Taras vyslovuje proroctví: "Přijde čas, kdy z ruské země vzejde car, a na světě nebude síla, která by se  mu nepodvolila!" To dnes nejsou zrovna nejvítanější slova, ale ona jednak nezazní a především kvalitní hudba má svůj jazyk, který slova nepotřebuje.

Uvedené složení večera lze vnímat z různých úhlů. Jednak jde o tři špičkové skladatele představující různé hudební styly, přestože všichni tvořili na přelomu 19. a na počátku 20. století a současně to byli reprezentanti tří významných regionů Česka. Dvořák - Praha a okolí a v jeho hudbě je to slyšet. Přes přátelství s Brahmsem a Čajkovským je orientován na anglofonní svět, je významně oceňován v Anglii a také Spojených státech. Martinů - Vysočina, Paříž a také Amerika a konečně Janáček - Brno a Lašsko, a také v jeho hudbě je kraj obtisknut, stejně jako vřelý vztah k Rusku.

Hrůša sám se v jakémsi rozhovoru zamýšlel nad interpretací a nad tím, jak v takových situacích, do které se dostal, zachovat identitu orchestru i svou, což je předpoklad špičkového výkonu. Je jasné, že pokud jde o repertoár, který orchestr zná a má ho nějak osvojený, dirigent má jen výjimečně šanci jeho hru změnit.

Dvořák nebyl pro orchestr neznámý a i když Zlatý kolovrat hrál v minulých letech pouze dvakrát, orchestr zněl "dvořákovsky". Řekl bych spíš, že díky dirigentovi. V případě Janáčka zřejmě Hrůša během dvou zkoušek dokázal svou představu na orchestr převést a provedení vyznělo přesvědčivě. A pokud jde o Martinů, výhodou bezpochyby bylo, že houslista je zjevně publikem oblíbený a skladbu spolu s Hrůšou již dříve hrál. Přesto bych řekl, že Dvořák a Janáček vyvolali hlubší dojem.


Vztah orchestru a dirigenta byl obdivuhodně vstřícný, což do značné míry vyplývá z dirigentovy povahy a zkušenosti. Takže ona cesta do Berlína byla veskrze vítězná. Tedy jeho i moje. A věřím, že to nebude dlouho trvat a zajedu si tam poslechnout v jeho podání i skladby jiné než české provenience.


A pokud jde o Asraele, toho bude hrát Hrůša v tomto týdnu v Mnichově se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, dalším členem symfonické Top10, který během dlouhého šéfování (1861-1979) přivedl mezi světovou špičku Rafael Kubelík. A bude vysílán 19. října na stanici BR-Clasic.

A protože svět je malý, předvedou v Praze ještě v této sezóně Zimmermann a Hrůša houslový koncert s Českou filharmonií, stejně jako sir Simon Rattle Zlatý kolovrat. A pokud by chtěl někdo slyšet živě Tarase Bulbu, tak již 5. listopadu ho bude hrát SOČR v Rudolfinu v rámci inauguračního koncertu nového šéfdirigenta  Alexandra Liebreicha.


Berliner Philharmonie
12. října 2018

Berliner Philharmoniker
Jakub Hrůša Dirigent
Frank Peter Zimmermann Housle

Program:
Antonín Dvořák
Das goldene Spinnrad op. 109

Bohuslav Martinů
Konzert für Violine und Orchester Nr. 1

Leoš Janáček
Taras Bulba, Rhapsodie für Orchester


Žádné komentáře:

Okomentovat