V roce 1918 vznikl stát Československo, po roce 1992 se ustavila Česká republika.
Stát je obvykle definován jako instituce disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony. Je vymezen státní mocí, lidem a územím a zahrnuje ozbrojené síly, státní byrokracii, soudy a bezpečnostní sbory. To ovšem splňují nejrůznější typy státu, takže určující je, jakým způsobem se vládne.
Ústava České republiky v preambuli upřesňuje, že: "...jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií.
Takže demokratický. Což je opět odpověď jen částečná, protože forem demokracie existuje řada. Snad nejblíže mému chápání demokracie je pojetí britského filosofa, ekonoma a politického učence Johna Stuarta Milla. Stručně řečeno jde o liberální demokracii, která vychází z vlády veškerého lidu při zachování silného postavení významných menšin.
Vždycky je však důležité, kdo onu demokracii prakticky naplňuje. Československý parlament to potvrdil zákonem zvaným Lex Masaryk z roku 1930, který říká: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“.
A TGM se k otázkám demokracie vyjádřil možná nejpregnantnějí 28. října 1928, kdy v parlamentu řekl toto:
Náš politický úkol je vybudovat republiku demokratickou. Mluví a píše se v celém světě o krizi demokracie, o krizi parlamentarismu. Oč běží, co se v Evropě po světové válce politicky děje?
Světová válka stala se pronikavou revolucí, pokračující ve veliké politické přeměně, započaté revolucemi XVIII. století. Urychlil se všude přechod od aristokratismu a monarchismu absolutistického přes monarchism konstituční k demokratismu. Stručně vysloveno: vláda jednoho se vystřídává vládou všech...
Vláda všech nad všemi, to, že každý občan může opakovat sebevědomé slovo francouzského despoty: "stát jsem já" nebo skromněji já také jsem státem - to je problém demokracie. Monarchism se vyvíjel mnohá tisíciletí - demokracie teprve od konce XVIII. století, a proto moderní demokracie jsou nehotové a vlastně jenom pokusy o demokracii. Proto není divu, že mnozí vychovanci a stoupenci starého monarchistického režimu, jenž svým aristokratismem udržoval klid a nadpráví aristokracie, brojí proti demokratismu, usilujícímu o nutné přeměny společenského řádu stálou reformou a v krajním případě i revolucí. Proto tu a tam proveden návrat k absolutismu, k diktatuře. Také u nás našli se jednotlivci a frakce stran, které si zahrávaly s převratem a diktaturou; ubohost a fiasko těchto pokusů smím přijímat za důkaz, že rozhodná a rozhodující většina našeho občanstva v absolutism a jeho diktatuře již nevěří... Tedy: je-li demokracie vládou všech nad všemi, za daných kulturních poměrů nezbytně to znamená, že všeobecným právem volebním do vlády a do parlamentu se dostávají stručně řečeno laikové, neboť v demokracii je parlament lidem volený zřídlem vší státní moci. Nemluvím proti tomu, neboť to je údělem, podstatou demokracie...
Jsem demokrat z přesvědčení a přijímám dané potíže demokratismu; není státní formy bez slabosti, to právě tkví ve věci. Naše nesnáze prýští z vysokého požadavku demokracie, žádající občanstvo v pravdě politicky vzdělané, voličstvo uvědomělé - muže i ženy...
Chtěl bych také upozornit na možnost užívat znaků ve výborech parlamentních; páni poslancové se nemusí za to stydět, neboť demokracie sama v sobě chová ten dualism, o němž mluvím...
Vůbec naše ústava a prvé zákony, koncipované, formulované a kodifikované v nutném chvatu, mají dost neurčitosti a přímo vad a chyb. Mimo to všecky zákony jsou vlastně rámcové a jsou určeny pro svou dobu a pro zvláštní poměry - doplňování, opravování, revize zákonů je proto přirozeným požadavkem. Ale je zdravým úsilím neměnit zákonů kvapně a v chvilkové náladě - zákony se vžívají jen trváním. ...
Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také methodou všeho veřejného a soukromého života, je názorem na život; podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost. Úspěšná politika, domácí i zahraniční, uvědomělé politické vedení předpokládá souhlasnost občanů v hlavních názorech a v hlavním směru politického počínání. Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech...
Opravdové demokracii nestačí instituce, ona potřebuje lidí, lidí živých, tedy lidí věřících v poslání svého státu a národu, lidí spojených ideou; naší demokracii nestačí pouze technické školení úřednictva a vojska, naše demokracie je mravním úkolem životním nejen úředníků a vojáků, nýbrž všech rozmyslných občanů a občanek a v prvé řadě zástupců občanstva, jeho vůdců. Naše demokracie musí být zárukou a ochranou všeho kulturního snažení v oboru technickém a hospodářském, v oboru věd a umění, mravnosti a náboženství... Proto naše demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí!
Přeskočíme-li dlouhých 60 let, z nichž téměř 50 nemělo s demokracií mnoho společného a 30 byla země okupována, pak po roce 1989 nastoupil nový pokus o demokracii, nepopiratelnou autoritou se stal Václav Havel a v roce 2012 schválil parlament "Lex Havel" ve znění: "Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii." A schválil ho téměř jednomyslně, vlastně tím oslavil jeho chápání demokracie, přestože pohled jednotlivých poslanců a parlamentních stran na ni i na něj nebyl ani zdaleka tak jednotný. Vždyť on sám byl aktivním podporovatelem občanské společnosti, tedy v podstatě liberální demokracie. Jeho zásadními odpůrci přitom byli předsedové ODS a ČSSD Klaus a Zeman, kteří povolební smlouvou "O vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřené mezi ČSSD a ODS" z roku 1998, zvanou také Opoziční smlouva, posunuli liberální charakter demokracie k rozdělení moci mezi dvě strany, což se pokusili v roce 2000 dlouhodobě legalizovat novým volebním zákonem. Této zásadní změně volebního systému, která měla silné učinit ještě silnějšími a slabé ještě slabšími, Václav Havel jako prezident zabránil návrhem k Ústavnímu soudu, který jeho námitky potvrdil. Odtud se táhne přátelství a spolupráce obou zmíněných politiků, kteří se po Havlovi stali prezidenty země, a jejich společná a nepříliš skrývaná nepřízeň k Havlovi. Václav Klaus dodnes útočí na občanské aktivity a Miloš Zeman dokonce opojen opakovaným zvolením do prezidentského úřadu letos v lednu prohlásil: "Pražská kavárna, což je takové společenství sebe se utvrzujících lidí, kteří v životě příliš mnoho nedokázali, teď asi, pokud nebude chtít pět let fňukat, že neprošel její kandidát, bude muset zavřít ústa. Zdůrazňuji, zavřít ústa. Já jsem pověstný originálním překladem anglických výrazů. Nicméně výraz 'Shut up' (česky drž hubu) je natolik přeložitelný zdvořile i méně zdvořile, že ponechávám na každém, pro jaký překlad se rozhodnou." Jinak řečeno: já jsem dokázal vyhrát a těch 49 % občanů, kteří mne nevolili, atˇ drží hubu, tohle je můj stát.
Z jiného úhlu, ale v podstatě stejným směrem se dnes snaží ovlivnit charakter demokracie v Česku i předseda vlády Andrej Babiš, který chce v zájmu "řízení státu jako firmy" omezit sílu sněmovny, kterou považuje za žvanírnu, a zrušit senát. Pro nejbližší dva roky a pravděpodobně i později mu v tom brání právě existence, respektive složení Senátu. Je otázka, zda a jak do té doby dozrají ve státotvorné politiky reprezentanti polistopadové generace ve straně Piráti, případně v Čižinského hnutí.
Když to shrneme, tak stoletá bitva o charakter demokracie a tím i charakter Českého státu pokračuje a nezdá se, že by byla prohraná. Avšak lepší než nářek nad fígly starých technologů moci, ať už v jakýchkoli barvách, je podporovat liberální proud, který vytváří zřejmě největší prostor pro uplatnění jednotlivce jako předpoklad pro naplnění jeho lidských práv.
Má to ale háček. Aby takovéto pojetí demokracie a státu fungovalo, musí být většina srozuměna s tím, že k úspěchu je třeba být aktivní. Není-li to vnímáno jako samozřejmost, nechá se ona většina snadno přesvědčit, že je pohodlnější přenechat iniciativu a moc někomu jinému a odevzdat se jeho vůli. O to víc je třeba burcovat ke konsensu liberálnímu. K tomu ovšem nestačí jen kritizovat, ale je třeba ukazovat cestu, což vyžaduje lidi schopné, přesvědčené a ochotné nebát se a nekrást, tedy takové, jakými byli třeba Masaryk nebo Havel. A ti nejsou samozřejmostí nikde, natož v zemi, která je malá, její demokracie je křehká a o její ovlivňování usiluje nepříliš vzdálená velmoc, kde slovo liberál má nádech nadávky. Přesto pohled zpátky a také na dnešní české spojence v okruhu západní civilizace, kde demokracie má mnohem hlubší kořeny, může být zdrojem historického optimismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat