Joyce a šťastný sen.

Ještě zpátky ke koncertu Joyce DiDonato. Po skončení turné umístila 26. listopadu na svou webovou stránku slova, která si dovoluji zhruba reprodukovat v češtině:

NAPLNĚNÍ SNU

Slova jako "šťastný", "štěstí" nebo "požehnat", ačkoli je sama často pronáším, mne poněkud znervózňují. Myslím, že mám strach, že to vytváří jakousi hierarchii kvality, nebo mne to nějakým únavným způsobem vyčleňuje. Ale přesto se k nim zbožně vracím, ač jsem si jista, že to hraničí s nudou. Tento týden jsem ukončila první část turné "Drama Queens", a ještě se snažím přesně strávit to, co se přihodilo, a ta tři slova odmítají opustit mé myšlenky.

Dostala jsem skvělou příležitost zaznamenat (v roce 2012!) velmi osobité dílo - arie z převážně temných 16. a 17. století, které dlouho spaly na zaprášených policích, a rozhodně patří k neprozkoumaným, a do kategorie zmiňované jako "nudné". (Myslím Cesti...!) A přesto jsem v Berlíně a Hannoveru a Vídni a Kansas City vdechla do těchto skrytých názvů život. Až na vzácné vyjímky to bylo poprvé v životě většiny posluchačů (možná až na Piangerò), a pouhým pozorováním se zdálo, že jsou okouzlení.

Všichni víme, jak vzrušující, hlasité exploze potlesku mohou zachvátit koncertní sál, ale myslím, že mohu s jistotou říci, že ty tiché, klidné, nehybné momenty, vzrušují nás umělce nejvíce. Pomalé, niterné, lamentující skvosty tohoto programu (Lasciami piangere, Madre Diletta abracciami), v moderní době dosud zcela neznámé, působily svým kouzlem na ty, kdo jim naslouchali poprvé. Atmosféra v sálech, jako by byla nabita elektřinou, a ať už to bylo v New Yorku nebo v Brémách, zjevně ovládla každou osobu v publiku, a znásobila sílu nás na jevišti. Bylo to kouzlo.

Ale kouzlo nastane i tehdy, když se spustí Orlandiniho nebo Handelova "taneční čísla" a po tvářích účastníků se rozlijí úsměvy, ramena tančí, a hlavy se kývají - lidé jsou lapeni euforii z pulsu, melodie a staletí starého citu.

To byl pro mne sen - cítit, že čas prostě neexistuje, velmi hmatatelný pocit, že prostřednictvím nehmotných zvukových vln se daří skutečné propojení přes staletí, přes pohlaví, politiku a geografii. Tady jsem zpívala hudbu psanou muži o stovky let staršími než já, s texty z pera stejně starých cizinců, ale které mohly být získány z mého osobního deníku z minulých let, a tady, na největších jevištích světa, jsem je odhalovala před úplně cizími lidmi. Tato představa, vtělené do oněch koncertů, stále prochází mou myslí. Upřímně nevím, jak to vysvětlit, ale je to samotná podstata toho, proč dělám to, co dělám. Absolutně věřím v nedefinovatelnou, tajemnou moc hudby změnit lidi. Viděla jsem to bezprostředně, zažila jsem to jako vděčný divák, a slyšela jsem nespočet příběhů od lidí, jejichž životy se změnily díky takovému hudebnímu zážitku.

Nazvat sama sebe šťastnou, protože jsem součástí této mystické řetězové reakce je něco, čemu prostě nemohu zabránit. (Zdálo by se také poněkud nevděčné tento výraz nepoužít.) Ale také proto, že součástí tohoto turné je vytváření skutečné komorní hudby s mimořádnými hudebníky kolem mne. V souboru 14 instrumentalistů jsou všichni soustředěni na hudbu s nejvyšším citovým nábojem, a od každého z nich se požaduje, aby hrál roli sólisty, a očekává se jeho velkorysý příspěvek k hudebnímu výtvoru. Je ŠOKUJÍCÍ stát mezi nimi a slyšet, jak se vystavují riziku, reagují na citové vzrušení, přisvojují si svobodu vyjádřit se bez otázek! Každý koncert přerostl ve svobodu a radost, a smysl udržet každý moment ŽIVÝ a SOUČASNÝ mi přinesl obrovské ponaučení. To je také jeden z nejvíce vzrušujících aspektů toho, co hudebník může udělat ~ s pomocí a inspirací ostatních vytvořit něco většího, než je jeho vlastní já.

Je smutné, že dost krutý program mi brání v kontaktech, nebo oddávání se kráse a zvukům těch úžasných měst, která nás hostí. Je třeba dělat rozhovory, podepisovat CD, nezmeškat letadla / vlaky / autobusy, ODPOČÍVAT, a všechno zaměřit na to být v perfektním stavu pro další koncert. Je to nemilosrdné, vyčerpávající, ale také naprosto povznášející. My všichni dorazíme do sálu po namáhavé cestě, ospalí a s očima jen napůl otevřenýma, a myslíme si, "Kde najdeme energii?" A pak zazní první takt - a my jsme elektrizování. Opět - síla hudby transformuje! Ale vím, že je to program, který nemohu udržet trvale (jak to dělají ti umělci, kteří jsou stále na turné?!?!)

Program bude pokračovat v Lisabonu v únoru, a budu odpočítávat dny, až znovu potkám Octavii, Oronteu, Berenice, Cleopatru - ty neuvěřitelně krásné ženy plné zmatku, strachu, moci, zranitelnosti a síly. Toto je jeden z těch projektů, o nichž vím, že se mnou zůstanou po velmi dlouhou dobu.

Teď, když mě omluvíte, je čas, abych i já ztratila hlavu ...

Joyce DiDonato a Il Complesso Barocco - NY, Carnegie Hall

Ta ženská bere práci i kritikům, copak to může někdo popsat lépe?

V únoru a březnu tedy proběhne dalších 9 koncertů. A je radostné a trochu nečekané, že tím to neskončí, protože za rok se dočká této hudební hostiny i Praha. I když webovka Joyce DiDonato o tom nemluví, paní Alena Nachtigalová už prodává lístky. 

Jo, a když skončilo turné posledním koncertem v univerzitním centru kalifornské Sonomy, nafotila ještě podzim v Napa Valley, které leží za kopcem, a připouští, že došlo i na pohár skvělého kalifornského vína. To se to fotí, když má někdo Canon EOS 7D. :-)