Padouch z MET

Otello je skutečně velká opera. Je tam veliký vojevůdce, veliký padouch, též velké sbory. Mne osobně na představení přenášeném z MET naštěstí zaujala ta velká muzika, a ze zpěváků především Falk Struckmann, kterému to ovšem ulehčil už Shakespeare, když napsal tak krásně odporného padoucha. To nechápavá Desdemona, která se plete manželovi do byznysu a tím všechno zkazí, musí spoléhat jen na svou krásu. Proto je dobré, že Renee Fleming jí ve svých 53 letech stále ještě disponuje. A navíc dokáže už jako mrtvola ležet dlouhé minuty na pořádně nepohodlném schodu. Je však škoda, že její dvě nejoceňovanější arie jsou až ve 4. jednání, kde je o všem rozhodnuto, a jen se čeká, kdy už jí konečně ten nešťastník Otello uškrtí. Celkově se dá říct, že jde o příběh dokazující škodlivost mesaliancí. Ostatně premiéra této inscenace se odehrála v také už dost vzdáleném roce 1994, kdy multikulti a víra v napravení padouchů byly na vrcholu.

Kolos Othello a ještě šťastná Desdemona

Pokud jde o placené kritiky, předháněli se především v pomlouvání Johana Bothy jako Otella, kvůli jeho nadváze. Je pravda, že zrovna povznášející pohled na něj v detailu kamery není, ale na divadle se to přece jenom ztratí. Problém je v tom, že urostlých tenorů, kteří by dokázali tento obtížný part zazpívat, je jaksi nedostatek.

25. listopadu 2012