Letošní Pražské jaro věnovalo 3 večery tomu, co je obvykle nazýváno poučená interpretace staré hudby. Na rozdíl od jiných let zde nehrál český zástupce, z nichž na špici je Luksovo Collegium 1704. Ale protože se jméno tohoto souboru objevilo v letech 2000, 2005, 2007, 2009, 2011, 2013 a 2014, není důvod propadat panice, nejpozději příští rok se vrátí.
Přesto byl program tak bohatý, že ani ty 3 koncerty vynikajících souborů pozvaných ze zahraničí se nedaly stihnout.
Bach Collegium Japan, Rudolfinum, 17. května
První nastoupil japonský ansámbl, jehož koncert bohužel kolidoval s vystoupením Leningradské filharmonie, a věren svému názvu předložil návštěvníkům program sestávající výlučně z děl Johanna Sebastiana Bacha. Uměleckým vedoucím ansámblu, je dirigent Masaaki Suzuki, a dvě Bachovy kantáty zpívala česká sopranistka Hana Blažíková, která je stálým hostem souboru a na Pražském jaru vystoupila již počtvrté. Protože jsem však dal přednost Šostakovičovi, mohu říct jen z doslechu, že byli výborní.
Interpreti:
Bach Collegium Japan
Masaaki Suzuki - dirigent
Hana Blažíková - soprán
Program:
Johann Sebastian Bach: Koncert d moll pro dvoje housle, smyčce a basso continuo BWV 1043
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Mein Herze schwimmt im Blut“ BWV 199
Johann Sebastian Bach: Alles mit Gott und nichts ohn’ ihn BWV 1127
Johann Sebastian Bach: Koncert c moll pro hoboj, housle, smyčce a basso continuo BWV 1060R
Johann Sebastian Bach: Kantáta „Jauchzet Gott in allen Landen“ BWV 51
Akademie für Alte Musik Berlin, Rudolfinum 20. května
Zatímco Japonci hráli výhradně Bacha, německý komorní orchestr Akademie für Alte Musik Berlin své vystoupení pojal také monotématicky, ale jinak. Všechny vrcholně barokní skladby večera souvisely s vodou. Z francouzské hudby zazněla slavná Tempête z Maraisovy (1656-1728) opery Alcyone, kterou doplnila Suita Le Fontaines de Versailles Michel-Richarda Delalanda (1657-1726). A potom přišli Bachovi němečtí vrstevníci, ale na rozdíl od lipského mistra světem protřelí muzikanti Georg Philipp Telemann (1681-1767) a Georg Friedrich Händel (1685-1759). Telemannova Overtura C dur TWV 55:C3 je skutečnou snahou o hudební ztvárnění vody jako takové. V dlouhých držených tónech hoboje můžeme „slyšet“ klidnou hladinu moře či vlnobití, které autor vykresluje pomocí rychle stoupajících a klesajících stupnicových běhů. Händelova slavná Vodní hudba HWV 348–350 vznikla na objednávku anglického krále Jiřího I., kterému měla sloužit jako hudební doprovod k vyjížďce po Temži. Händel vybral pestré nástrojové obsazení složené především z dechů a nápaditou formu orchestrální suity, která je směsí nejrůznějších tanců především francouzského původu. Její slavný název vznikl až o několik let později, když se spojila se dvěma dalšími díly zkomponovanými pro stejnou příležitost.
Tento koncert jsem zvládl, a jednoznačně nejsilnější zážitek představovala Vodní hudba. Z orchestru vyzařovalo zvláštní nadšení a neskrývaná radost z hudby, což je na jednu stranu s podivem, uvážíme-li, že poprvé zazněl v roce 1982, a nejeden hráč tak působí dodnes, na druhou stranu to není u orchestrů tohoto typu neobvyklé. Viz třeba dámy u prvních houslí Collegia 1704, ale i PKF nebo BFO a další.
Interpreti:
Akademie für Alte Musik Berlin
Georg Kallweit - koncertní mistr
Program:
Marin Marais: Tempête z Alcyone
Michel-Richard Delalande: Suita z Les Fontaines de Versailles
Georg Philipp Telemann: Overture C dur TWV 55:C3
Georg Friedrich Händel: Vodní hudba HWV 348–350¨
Takovéto monotematické koncerty jsou zřejmě v kurzu. Třeba klavíristka Hélène Grimaud dávala 16. května v Londýně recitál, kde všechny skladby souvisely s vodou.
Orchester Wiener Akademie, Rudolfinum 24. května
Orchestr Vídeňské Akademie s dirigentem Martinem Haselböcksem se poněkud vymykal z toho, co je obvykle předmětem historicky poučené interpretace, protože na programu byla hudba klasicistní, resp. raně romantická. Publiku Pražského jara však už v roce 1995 předvedli Braniborské koncerty J. S. Bacha a v letech 2011 a 2013 dvě hudební dramata spojující klasickou hudbu s literární předlohou s Johnem Malkovichem v hlavní roli.
V prvé části večera přednesli spolu s houslistou Christianem Altenburgerem Beethovenův Houslový koncert D dur op. 61 z roku 1806. Provedení na mne udělalo ohromující dojem svou až nebeethovenskou lehkostí a svěžestí. Když jsem si potom pro jistotu doma pustil standardní nahrávku s Anne-Sophie Mutter, Berlínskými filharmoniky a Seiji Ozawou, připadala mi v porovnání s Vídeňskými akademiky jako staromilsky nudná a zatěžkaná.
Večer pak uzavřela Schubertova (1797-1828) Symfonie C dur D 944 zvaná „Velká“, která je skladatelovou poslední dokončenou symfonií. Schubert ji pravděpodobně komponoval v letech 1825–1826 s touhou navázat na velkolepou symfonickou tradici Ludwiga van Beethovena, kterého tolik obdivoval. Premiéry se však nedočkal – vídeňské orchestry skladbu označily za příliš obtížnou. Po skladatelově smrti tuto symfonii znovuobjevil až Robert Schumann, díky němuž byla pod taktovkou Felixe Mendelssohna premiérována v Lipsku v roce 1839.
Je zajímavé, že obě skladby večera byly v době svého vzniku odmítnuty. Beethovenův koncert se sice dočkal premiéry v Theater an der Wien, ale pak léta ležel zapomenut, až v roce 1844 ji zahrál 12letý Joseph Joachim s orchestrem London Philharmonic Society pod taktovkou Felixe Mendelssohna.
Interpreti:
Orchester Wiener Akademie
Christian Altenburger - housle
Martin Haselböck - umělecký vedoucí
Program:
Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur op. 61
Franz Schubert: Symfonie C dur D 944 „Velká“
Žádné komentáře:
Okomentovat