Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešn...

pátek 31. srpna 2018

Strejda Pavel

Tátova dobrého, možná nejlepšího kamaráda jsem viděl poprvé, když mi byly čtyři roky. A hned ho bylo všude plno.

Ale po řadě. V Plzni žily po 1. světové válce dvě židovské rodiny Fischlů, jejichž předci po nejméně několik generací žili v Želkovicích u Berouna. Byli to bratři a starší z nich, obchodník Gustav Fischl, měl syna Ottu (nar. 1910). Ten byl stejně starý jako můj otec a chodili do jedné třídy plzeňského reálného gymnázia. Lahůdkářství ve Smetanových sadech zřejmě prosperovalo, jinak by na něj okolní konkurence sdružená ve “Společenstvu hostinských a výčepníků v Plzni” nezasílala úřadům trvalé stížnosti s žádostí o potrestání. Dokonce i jeden z mých dědečků v tom jel. Jak šel čas, starší dcera se vdala a Otta odešel někdy v polovině 30. let do Prahy a bydlel na Letné ve Veverkově ulici, později ve Vinařské a nakonec ve Spálené. 4. června 1940 bylo Gustavovi coby židovi lahůdkářství odebráno, prodej kávy těm, kdo ho předtím udávali, skoro nic nevynášel a podporovat ho musel Otto. V lednu 1942 byli rodiče a mladší dcera odvezeni do Terezína, v dubnu pak i Otto.

Mladší z bratrů Fischlů, Emil, měl syny Pavla (nar. 1911) a Lea (nar. 1914). V roce 1933 se rodiče přestěhovali do Prahy a s nimi i Pavel, který se v roce 1936 osamostatnil. O několik let později se z Plzně přestěhovali do Prahy i mí rodiče a začali se stýkat, tedy hlavně otec, se starými kamarády Ottou, společensky zdatným Pavlem a jejich přáteli. To trvalo až do chvíle, kdy byli  “přesídleni” transportem do ghetta.

Když skončila válka byli skoro všichni okolo mrtví. Pavlovi rodiče byli v Lodži zavražděni již počátkem roku 1942. Ottovi rodiče i Otto byli ještě v lednu převezeni do Terezína a v dubnu do dalšího ghetta ve východopolské Izbici, kde zahynuli. Zavražděna byla i Ottova manželka Anna a mladší sestra Helena.

Zůstali jen Pavel a jeho mladší bratr Leo. A také starý kamarád z Plzně a pak Prahy Míra, tedy můj otec, který se s Pavlem a jeho židovskými přáteli stýkal dokud to šlo, až mu sami začali říkat “bílý žid”. Jak se stalo, že Pavel přežil? Všichni se domnívali, že odejel v transportu a byl považován za ztraceného.

karta z archivu terezínského ghetta (?)
Avšak po nějakém čase se mezi důvěrnými přáteli začalo mluvit o tom, že ho někdo potkal na Příkopech. Pak se po něm slehla země.

Hned po skončení války se však tátovi ozval a takhle podal svůj příběh: Do transportu sice nastoupil, ale podařilo se mu utéct. Spojil se se svou milenkou Janou Schönitzovou a s její pomocí se víc jak tři roky skrýval. Nejkrušnější čas nastal po atentátu na Heydricha, kdy Pavel trávil celé noci ve vlacích v obavách, aby při domovní prohlídce nebyl odhalen a nestal se příčinou smrti dalších lidí. Přežít celá ta léta se mu podařilo také proto, že milencem Janiny sestry byl důstojník německé okupační správy, který rodině pomáhal. Odměnou se mu stalo poválečné manželství a právo zůstat v Československu.

Pavel se okamžitě po válce s Janou oženil. Podle jeho verze našel za revoluce na ulici pásku revoluční gardy (RG), když v červnu žádal o souhlas s přejmenováním z Fischl na Fedor, uváděl, že je členem KVNB neboli komise vnitřní národní bezpečnosti, na které se RG přeměnily. Získal také krásný byt po uprchlých Němcích v Letohradské ulici. Ale poměry a metody KVNB byly pro něj neúnosné (Jiří Traxler píše o nářku znásilňovaných Němek ve sklepení úřadu ve Vodičkově ulici) a s vírou v lepší zítřky rychle založil Kino-Radio velkoobchod v Týnské ulici v Praze. Ne náhodou, v tomto oboru působil již od počátku 30. let, kdy se dokonce soudně přel se svým zaměstnavatelem o rádio, které mu zadržel, když nedostal domluvenou provizi.

A v této chvíli jsem ho poznal i já, protože s námi strávil Vánoce 1945 a filmoval průběh Štědrého večera u nás doma a přinášel pohodu.

Pak rychle po sobě zplodil dva syny a budoval svůj byznys. Jenomže přišel rok 1948, v březnu 1949 byl velkoobchod znárodněn a Pavel opět s vírou v lepší zítřky nasedl na loď a s celou rodinou odejel do Austrálie. Krátce předtím jsem se s ním šel s babičkou rozloučit k Janiným rodičům a dodnes vidím velkou bednu na schodišti, která představovala celý jejich majetek. Zůstala po něm jen velká vzorkovnice z velkoobchodu.

Dostal domek v Sydney a nějakou práci, zřejmě dost pod úrovní jeho představ a hlavně pod úrovní představ jeho ženy o životní úrovni. Zprávy o něm byly sporadické, mám dojem, že chodily přes něčí příbuzné v Anglii. V květnu 1960 bylo jejich manželství rozvedeno a Pavel zůstal sám, protože Jana odešla i se syny k muži, který naplnil její představy, a dal jim všem své jméno a snad i odešli do Spojených států.

Pavlovo zdraví reagovalo infarktem, ale ještě se nevzdal. Když se zotavil, vydal se na cestu do Evropy. Setkal jsem se s ním v červnu 1967, když uspořádal pro asi 10 starých přátel posezení v hotelu Flora, kam jsem doprovázel otce. Kromě Evžena Zamary, který kvůli ženě po roce 1948 z Prahy neodešel (a brzy ho skolil infarkt), tam byla i herečka Věra Ferbasová. Pavel se na zpáteční cestě zastavil v Izraeli, aby se setkal s Avigdorem Daganem, což nebyl nikdo jiný než Viktor Fischl z Prahy. Ten se narodil v Hradci Králové, avšak sotva patřil mezi Pavlovy blízké příbuzné, neboť jeho rodiče tam přišli z Uher. Nicméně byl to vrstevník narozený v roce 1912 a v Praze byl před válkou známý především díky své politické aktivitě. Včas odešel do Londýna, pracoval pro ministra Masaryka, po válce se vrátil, v roce 1949 opět emigroval a až do roku 1977 působil pod novým jménem jako izraelský diplomat.

Za čtyři roky přišla zpráva, že Pavel 15. října 1971 v 60 letech po dalším infarktu zemřel.

Co k tomu říct, promarněný život? To asi ne, měl přece syny i když o ně přišel. Spíš že je to další doklad toho, co všechno je v lidských silách. Dobrého i zrůdného. Židé jsou pronásledováni průběžně od zničení Jeruzaléma v 1. století n.l., což vyvrcholilo historicky největší genocidou v podobě holocaustu. Antisemitismus je u částí evropské populace stále živý a v podstatě nejen on, ale xenofobie obecně. Vedle židovských přátel mých rodičů jsem přitom poznal i cikány z našeho domu, co sice byli hluční, ale neokradli mne. Ani doktor Schmidt, ruský Němec, co utekl před Leninem a žil v Praze. Okradli mne líný ajťák, sousedovic bílý synek a čeští bezdomovci, hnusně mne podvedl jiný soused.

A různá vyhnání a exody se dějí v různých dobách a částech světa stále. V minulém století Arméni, Turci, Řekové, Češi, Němci, Poláci, o přesunech celých národů v sovětském Rusku ani nemluvě. Dnes je to Afrika, Blízký Východ, ale i Venezuela.

Je odporné, když se politici, kteří nemají dost schopností k úspěšnému řešení těchto problémů, snaží v zájmu vlastní moci sbírat body na těchto krutých událostech a štvou občany proti různosti. S tím se lze sotva smířit, je jen otázka, zda se dá něco dělat, když politici infikují nenávistí důvěřivou a nepoučenou část populace, a jako spasitelé jí pak nabízejí ochranu.

Žádné komentáře:

Okomentovat