V širém kraji Litomyšl

Strávil jsem již třetí hudebně výtvarný víkend na festivalu v Litomyšli. Před tou první cestou jsem shodou okolností objevil prastrýce Emanuela, který zde před mnoha lety učil přírodopis na gymnáziu i na reálce, byl litomyšlským zastupitelem, založil botanickou zahradu, nadaci na podporu nemajetných studentů a strávil zde 36 let. A to ani nemluvím o tom, že později byl ve sboru pedagogů ještě jeden mladší člen rodiny. A tak se mi podařilo si Litomyšl rychle přisvojovat. Náhoda přeje připraveným.

A letos se kauza Emanuel rozrostla. Zjistil jsem, že jeho žena byla dcerou majetného vinárníka a obchodníka, který mimo jiné vlastnil 3 domy na Smetanovo náměstí. Tam hostil i tehdejší celebrity na cestách z Vídně do Prahy a pořádal plesy. Jeho dcera se díky tomu stala klíčovým zdrojem informací pro Aloise Jiráska, který se tak dostal do rodiny.

A nedaleko odtud  jsme si naposled vyprávěli své životní příběhy s bratrancem, kterého jsem pak odvezl na nádraží, on nastoupil do vlaku a už jsem ho nespatřil. Stále tam však potkávám jeho skvělé potomky.

 A o pár kilometrů dál, u Borohrádku, jsem objevil stavení, kde po dvě staletí žili předkové mé ženy a mých potomků.

A jen o dalších několik kilometrů dál jsou Častolovice, kam jsem jezdil s přáteli, koupal se v Divoké Orlici a o vlahých večerech u ní opékal kuře a popíjel víno. A také zašel do zámku, kde kastelánem byl přítel mého otce. Nebo zajel vlakem do Borohrádku či do zámecké galerie v blízkém Rychnově nad Kněžnou. Další rodinná nitka, dokonce dvojitá.

A kdysi jsem jezdil do Křižánek vzdálených od Litomyšle slabých 30 km a zažíval nádherné raně podzimní dny se zarosenými pavučinami nasvícenými šikmý podvečerním sluncem nad Vysočinou i u nedalekého pramene řeky Svratky, na jejímž břehu kvete rozrazil.

A tak se mi to osobní prolnulo s realitou kraje. A od všech těchhle lidí vedou neviditelné nitky do mého mozku a srdce, kde se spojují a kombinují.

A potom se už samy přidávají další trámoví vztahu k místu. Nedaleko odtud jsou Kameničky, kam jezdil Jan Slavíček a také jeho přítel Herbert Masaryk, který se po Janově smrti oženil s vdovou. A v Borové se Herbert nakazil tyfem, na který zemřel.

Pár kilometrů od Litomyšle je půvabná Polička Bohuslava Martinů. O něco dál na jih jsou ve Žďárských vrších Tři studně Vítězslavy Kaprálové a hudba i životní příběhy těch dvou i dnes rezonují.

V samotné Litomyšli se narodil Otakar Mařák, pracoval a žil tam Olbram Zoubek a zanechal tam po sobě sbírku svých mimořádných soch, narodil se tu Bedřich Smetana, a v neposlední řadě i duše festivalu Smetanova Litomyšl Vojtěch Stříteský.

.
Mládí je dobou, kdy člověk zkoumá, analyzuje svět kolem sebe. Když však suma informací, které takto nastřádá, dosáhne kritického objemu, jednotlivosti se navzájem propojují v často nečekaných souvislostech. A nejen já mám v téhle malé zemi těch bodů tolik, že jí obsáhnou skoro celou. Někdo tomu říká domov, který vertikálně a tvoří desítky generací. A to už nemluvím o jiných místech a jiných zemích.

A vylupuje se komplexní obraz světa a lidí v něm. Tedy pokud dřív nenastoupí stařecká demence.
To všechno se vzít nedá.

Vždy a všude jsou mocichtiví psychopati. A když se naskytne vhodná příležitost vylezou z podpalubí a vykřikují, že všechno je špatně, že oni jsou předurčeni k tomu udělat konečně ráj na zemi. Že tím uráží všechny ty desítky generací, které jsou součástí téhle sítě vztahů, činů a dědictví, prostě domova, to jim nevadí. Oni důvěřivcům namlouvají, že bude dobře. A mnozí jim v duchu Nerudova „kdo nic neví, musí všemu věřit“ tleskají.

Ale může být člověk kvůli tomu smířen s tím, že si oni lidé chtějí toto vše uzurpovat pro sebe? Že křičí vlast a lid, tváří se, že všechno bylo špatně a zneužívají přitom těch, kteří neměli to štěstí jako já, slibují jim nemožné a lžou jen proto, aby uspokojili své patologické ego?