Otočí turecký puč kolem evropských dějin?

Když píši tuto glosu, vycházím z klíčové ideje západní křesťanské civilizace, že demokracie je nejlepší možný způsob organizace a správy věcí společných, i když je na různé způsoby zneužitelná jako výtah k osobní moci. Což lze vidět v minulosti na příklad v Německu, již nějakou dobu v Rusku a řekl bych, že dnes si lze podobné riziko představit i u nás. V těchto dnech se však tento problém stal znovu krutě aktuálním v Turecku.

Zatímco do minulého týdne se události v Evropě odehrávaly, byť se značnými výkyvy, podle scénáře, který vznikl po skončení 2. světové války, před 3 týdny, 27. července 2016, se situace začala nenápadně lámat. Turecký prezident se nejprve neočekávaně omluvil ruskému za sestřelení ruského bojového letadla vloni v listopadu. O necelé 3 týdny později, v noci z 15. na 16. srpna,  byl v Turecku potlačen údajný vojenský puč, jehož okamžitým následkem jsou stovky mrtvých, tisíce zadržených a desetitisíce práce zbavených občanů. Agentury TASS (Rusko) a FARS (Írán) se předhání ve zprávách o pozadí puče, o tom, jak ruská elektronická špionáž v Sýrii zachytila informaci o chystané akci a předala ji svým tureckým protějškům, takže turecký prezident unikl v lepším případě zatčení, když odjel z hotelu, kde odpočíval, necelou hodinu před příjezdem pučistů. O akci prý věděla Saudská Arábie, turecká strana naznačuje angažmá Spojených států atd. Íránský FARS tvrdí, že turecký prezident telefonoval íránskému a sdělil mu, že chce spolupracovat s Ruskem a Íránem na zklidnění situace na Blízkém Východě, Moskva potvrzuje, že počátkem srpna bude jednat Putin s Erdoganem, který naopak vyhrožuje změnou postoje k USA, nevydají-li Spojené státy bývalého Erdoganova spojence, nyní údajného osnovatele puče Fethulaha Gülena. Dále Ankara vyhlásila výjimečný stav a oznámila, že dočasně nebude respektovat Evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle turecké státní informační agentury Anadolu ministerstvo školství propustilo 21 738 svých zaměstnanců po celé zemi. Odebralo licence 21 tisíc učitelům pracujícím v soukromé sféře a zavřelo 626 vzdělávacích institucí, z nichž většina jsou soukromé školy. Turecká vysokoškolská rada (YÖK) nařídila 1577 děkanům státních i privátních univerzit, aby podali rezignaci. Zakázala také akademikům až do odvolání cestovat do ciziny. Bylo zadrženo 7500 vojáků včetně 118 generálů. 8000 policistů bylo propuštěno a 1000 zadrženo. Odstraněno bylo 3000 pracovníků justice včetně 1481 soudců, 1500 pracovníků ministerstva financí, 492 učitelů náboženství a kleriků, 393 pracovníků ministerstva sociálních věcí, 257 pracovníků úřadu ministerského předsedy, 100 členů tajných služeb a 15200 úředníků ministerstva školství. Nově bylo zadrženo též více než 40 novinářů.

TURECKÉ PŘEVRATY
V Turecku se do značné míry točí všechno kolem osy, kterou je islám. Ten sice není původním náboženstvím všech Turků, neboť rozhodnuto bylo až roku 1453, kdy Osmané dobyli Konstantinopol a území dnešního Turecka bylo následně totálně islamizováno. Což trvalo do roku 1923, kdy vznikla turecká republika, islám přestal být státním náboženstvím a byl postupně vytlačen z úřadů a škol a především z armády, avšak jako náboženství žil dál a vyznává ho přes 95 % populace. Mezi výroky dodnes uctívaného prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka však údajně patří i tento: „Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy.“ Po 2. světové válce se Turecko stalo členem NATO a usiluje o vstup do EU. Ve 2. polovině 20. století se opakovaně rodila politická hnutí, která se v různé míře opírala o islám a překračovala hranice vymezené ústavou, byla však opakovaně potlačena armádou, která převzala moc v zemi a současně byla i ze zákona garantem sekularity. Levicová Evropa armádní puče odsuzovala, ostatně zvláště ten z roku 1980 byl hodně tvrdý. Ovšem současně došlo k jistému kompromisu, když na počátku 80. let byla politickými a vojenskými kruhy přijata tzv. turecko-islámská syntéza, jejímž cílem bylo bojovat proti revolučním náladám zejména mezi kurdskou mládeží. Vzestup vlivu islámu se zdál být přiměřenou cenou za
udržení teritoriální integrity Turecka.

V roce 1996 vznikla vůbec první islámská vláda. V srpnu téhož roku však Nejvyšší vojenská rada konstatovala, že islámský fundamentalismus je pro Turecko hrozbou a v lednu 1997 pak Národní bezpečnostní rada vyzvala premiéra Erbakana k obraně sekulárního státu. Ten však na svou funkci rezignoval a v lednu 1998 Ústavní soud označil jeho stranu Refah za protiústavní a Erbakanovi nařídil stáhnout se na 5 let z politického života. V únoru 1998 nahradila stranu Refah nová islámistická strana Virtue. Podporovala členství Turecka v EU, v rétorice zdůrazňovala demokracii, lidská práva a svobodu jedince.

V roce 1994 se stal starostou Istanbulu 40letý fotbalista Erdogan ze strany Refah, který však byl v roce 1998 odsouzen na 10 měsíců pro podněcování náboženské nesnášenlivosti a byla mu zakázána politická činnost. V roce 2001 se podílel na vzniku strany AKP (mimo jiné na troskách islámistických stran), která sama sebe označovala za umírněně konzervativní stranu v evropském duchu, jež vyhrála v roce 2002 volby a její vláda mu trest změnila, takže mohl, kandidovat v doplňovacích volbách do parlamentu a v roce 2003 se postavit do čela strany i vlády, právě v době, kdy v Turecku začínalo období rychlého ekonomického růstu. Referendum v roce 2007 schválilo změnu volebního zákona zahrnující přímou volbu prezidenta a další referendum v roce 2010 odsouhlasilo řadu dodatků včetně zrušení beztrestnosti pro organizátory vojenského puče v roce 1980. Dva nejvyšší (89 a 93 let) byli následně postaveni před soud a v roce 2014 odsouzeni na doživotí.

Erdogan a Dalatoglu s manželkami

V roce 2007 se armáda znovu pokusila zasáhnout do politiky tak zvaným e-memorandem v předvečer prezidentských voleb a současně obviněním kandidáta Erdoganovy strany Abdullaha Güla z islámistických postojů. Generálním prokurátorem byla také podána žaloba proti vládní straně AKP s cílem rozpustit ji. Tyto kroky se však obrátily proti kemalistům a přívržencům sekulárního státu, kteří chtěli zabrzdit islamizaci země. Následovaly procesy Sledgehammer a Erdenecon, které vedly k velké čistce a nejen v armádě, po nichž zůstali u moci především přívrženci přívrženci Ergodana a Gülenova hnutí.

V roce 2014 byl Erdogan zvolen prezidentem země a na jeho místo v AKP i ve vládě nastoupil jeho dlouholetý spolupracovník a ministr zahraničních věcí Ahmet Davutoglu. V důsledku neshod mezi nimi, týkajících se m.j. chápání loajality k prezidentovi, však Davutoglu letos v květnu rezignoval jak na vedení vládní strany AKP, tak i místo předsedy vlády.

FETHULAH GÜLEN
Tento 75letý muž je součástí turecké veřejné scény již desítky let, aniž by se otevřeně připojil k nějaké politické straně. Původně muslimský kazatel vybudoval nadnárodní islámské hnutí Hizmet, které se angažuje v soukromých školách a univerzitách ve více než 180 zemích, v mediích, zdravotnictví a finančnictví. Hizmet proto bývá vnímán jako zastánce moderní a pacifistické podoby islámu. Sám Gülen žije od roku 1999 v USA, formálně kvůli lepší péči o jeho chatrné zdraví.

Přívrženci Gülena se však spolu s Erdoganovou AKP také podíleli na odstranění kemalistů z veřejných institucí a armády poté, co Erdogan označil e-memorandum z roku 2007 za nepřátelský krok vůči vládě. Údajná síť stoupenců Gülenova hnutí, kteří "infiltrovali" justici a policii, měla přispět k odsouzení řady vysokých důstojníků, již odmítali Erdoğanův posun země více k islámu.

Situace se zásadně změnila v roce 2013, kdy rozsáhlé demonstrace spojené s obviněním vládních úředníků a synů Erdogana a čtyř jeho ministrů z korupce a obohacování otřásly Tureckem. Erdoğan označil příznivce Gülenova hnutí za „paralelní stát“  a začal jednat. Znárodnil třeba nejčtenější noviny v zemi Zaman, začal zavírat jejich školy, zadrženi byli novináři a pracovníci telekomunikací, kteří měli odposlouchávat Erdogana a vládní úředníky. V prosinci 2014 byl vydán zatykač na Gülena, který byl obviněn z organizace a řízení teroristické skupiny. Někteří komentátoři přirovnávají vztah Erdogana ke Gülenovi ke vztahu Stalina k univerzálnímu nepříteli Trockému.

Další čistky, jež měly zasáhnout gülenovce v Turecku se očekávaly koncem léta a na podzim 2016.

ČERVENCOVÝ PUČ 2016
Za této situace došlo k nezdařenému protivládnímu vojenskému puči, který oznámila turecká televize přečtením prohlášení jeho organizátorů. Co všechno se v noci z 15. na 16. července dělo není zcela jasné, výsledek však je, že puč byl potlačen během několika hodin. Názory na to, kdo za ním stál se různí, a vedle kladení viny Gülenovým přívržencům se objevily i úvahy o divadle zinscenované Erdoganem. Gülen sám své angažmá kategoricky odmítl, což samozřejmě nezabránilo žádosti turecké strany o jeho vydání k trestnímu stíhání v Turecku, které však nebylo podloženo žádnými důkazy.

Ať už byl puč zorganizován a podporován kýmkoli, to co se odehrává v posledních dnech bude mít zcela mimořádný dopad na evropskou a americkou politiku v příštích letech. Je reálné, že minimálně dočasně bude zásadně oslabeno NATO, jehož je Turecko součástí, a vliv na Evropskou unii je nepředvídatelný. Je ovšem obtížná představa, že by se některý ze států, které chtějí být členem EU mohl k těmto dvěma zemím připojit. Ujišťování ze strany EU, že stojí za tureckou vládou, nemá valnou hodnotu, protože za prvé není zcela jasné, jakou pozici Turecko skutečně zaujme, a hlavně má EU dost starostí s brexitem a jeho prvními důsledky jako je odstoupení Velké Británie od předsednictví EU v příštím roce, teroristickými útoky v Evropě a vztahy s Ruskem.

Údajně zadržení vojáci po puči 2016 si moc nežijí.

A DÁL?
Situace je v tuto chvíli poměrně nepřehledná a západ se snaží nepřilévat olej do ohně. Přesto se zdá, být nesporným, že Turecko se odvrací od kemalismu a sekularismu a stále více se islamizuje. Kromě toho se prezident Erdogan, jemuž pětiletý mandát končí v srpnu 2019 a může být zvolen ještě jednou,  zjevně připravuje na další posílení svých pravomocí a přechod k prezidentskému režimu.

Turecko od potlačeného puče opakovaně vyhrožuje, že nebude-li mu vydán ke stíhání Gülen, změní své stanovisko k USA, což by samozřejmě změnilo i bezpečnostní mapu Evropy. Je však žádoucí mít takto nespolehlivého partnera?

Prezidentský palác v Ankaře s 1150 místnostmi vybudovaný nákladem cca 15 mld. Kč byl zprovozněn roku 2014.
Lokalita byla původně chráněna jako přírodní rezervace.

A Evropa se v situaci, kdy má problémů až nad hlavu, odvolává na tureckou demokracii, která však v západním smyslu slova nikdy neexistovala, naopak se političtí odpůrci všemožně likvidovali. Po vzkříšení islamismu a očekávané likvidaci gulenismu není naděje, že by být mohla. A opět se nabízí otázka, zda a za jakých okolností turecký vůdce, který je zřejmě hlavním opinion makerem země, o Evropskou unii ještě stojí, když ji v souvislosti se syrskými migranty bezostyšně vydírá. Ostatně předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker čerstvě prohlásil, že pokud Turecko znovu zavede trest smrti, Unie zastaví přístupový proces. A dodal, že Turecko není v situaci, že by se mohlo v dohledné době stát členem EU.

Putin a Erdogan: spiklenci - nepřátelé - spojenci?

Existují však poměrně zřetelné náznaky toho, že by mohlo dojít ke sblížení Putina a Erdogana. Tím se vytváří perspektiva existence dvou totalitních států na východ od Evropy, které se podobají jako vejce vejci. Vůdcové obou mají demokracii jen jako komunikační vějičku pro styk se západem a lidem, niterná potřeba být úspěšným velkým šéfem je odvrací od dlouhé cesty budování společnosti demokratické západního typu k autoritativnímu vládnutí. Zvlášť když první léta jejich vlády jim přinesla nezaviněný hospodářský růst. A oba si staví paláce v rezervacích (Kdyby se dožil Saddám Husajn dneška, měli by parťáka.) Na druhé straně si lze obtížně představit, že dva agresivní diktátoři, kteří jsou motorem událostí v Rusku a Turecku, se časem nedostanou do tvrdého sporu o to, kde z nich je větší a nezačnou krizi řešit třeba tím, že budou hledat spojence na západě. Navíc to co je spojuje není žádný pozitivní cíl, ale zřetelné vymezování se proti západu, zatímco v blízkovýchodním teritoriu si jejich zájmy spíš odporují.

DODATEK
Fakta uvedená v textu jsou samozřejmě silným zjednodušením složitých a mnohovrstevných procesů, které v Turecku probíhají. Vedle terorismu islámistických skupin je to především dlouhodobý konflikt s Kurdy na jihovýchodě země, který po krátkém období klidu opět propukl v občanskou válku. A současně je Turecko místem, kde se střetají vlivy západní a východní kulturní sféry. A zájmy Ruska a dalších uchazečů o vedoucí roli na Blízkém Východě, především Íránu a Saudské Arábie. Přes všechny tyto skutečnosti však věřím, že popis vývoje, zvláště v posledních 20-30 letech, je objektivní a ukazuje, kam dnes Turecko spěje. A také v to, že tento vývoj není důsledkem jakýchsi tajemných nálad mas, ale jednání konkrétních jednotlivců. Výhodu přitom mají ti, jejichž hnacím motorem je touha po osobní mocí.