Srpen, dvacátéhoprvního

50 let a ještě teď se mi vybavuje ta hloubka ponížení a bezmezný vztek a současně pohrdání těmi, kdo často ubohou češtinou vydávali lež za pravdu, tváříce se jako zachránci a vlastenci.

Ale vlastně jedno pozitivum to vše mělo. Pocity jako ty moje jistě měla spousta dalších lidí a z beztvaré naivní masy se tak zrodil homo politicus.

Když prohráli politici, bojovali studenti ve stávce, a jak hluboce to vše, co se v roce 1968 stalo, zasáhlo zejména mladé lidi, dokazuje demonstrativní upálení Jana Palacha a po něm několik dalších mladých mužů. To byla facka představitelům státu, to byl krach té jejich deklarované snahy zabránit krveprolití. Palachova smrt a jeho pohřeb vyvolaly mohutnou vlnu nesouhlasu s politickou situací, nicméně po nástupu Gustava Husáka do čela státu a násilném potlačení demonstrací 21. srpna 1969 nastoupila důsledná likvidace jakéhokoli odporu. Řada lidí proto emigrovala, většina se však tak či onak přizpůsobila. Avšak v roce 1975 byl podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která ačkoli byla iniciována SSSR, se nakonec v Československu stala impulzem pro vznik občanské iniciativy Charta 77. Jak sovětský blok ekonomicky upadal, tak i politicky degeneroval, projevy odporu rostly a ani hrubá síla už nepomáhala. Rok 1989 byl rozhodující a padala jedna komunistická moc za druhou, až se rozpadlo RVHP, Varšavská smlouva se sama rozpustila a v roce 1992 zmizel z mapy i Sovětský svaz.

Carskou říši bolševici nahradili Sovětským svazem, resp. zeměmi RVHP, a jeho pohrobek, Ruská federace, se už před řadou roků vrátil ke své imperiální touze a v posledních 10 letech k tomu využívá podobných metod jako před 50 lety. Vlastně ještě horších, protože v Gruzii tekla a na Ukrajině stále teče krev. Zemřely tisíce lidí a vše je prováděno zbaběle a zákeřně metodami převzatými od komunistické KGB, ostatně její odchovanci jsou v čele ruského státu. Také v jiných postkomunistických zemích, Česko nevyjímaje, se derou k moci lidé, kteří mají pro tento styl správy věcí veřejných z nejrůznějších důvodů slabost.

Ten pocit, který jsem měl před 50 lety, se proto občas vrací a zvláště v posledních pěti letech ho probouzí lidé jako Zeman, Babiš, Okamura a samozřejmě jejich guru Putin. Chovají se stejně jako jejich předchůdci po roce 1968. A dnešní akce u rozhlasu ukázala, že zřejmě nejsem sám. To co předvedli Babiš a Vondráček bylo slizké a falešné a ten pískot a volání hanba bylo zcela namístě, protože z celé oslavy udělali frašku a zneuctili ji.

A večerní koncert na Václavském náměstí to jen potvrdil. Zdá se, že není tak zle, jak někteří političtí matadoři naříkají, a že se rodí nové generace oněch homo politicus.